Régis Jauffret: Blázinec

Régis Jauffret:
Blázinec

Odeon
2006
Překlad: Alexandra Pflimpflová

Postavy se mezi sebou perou o svoje místo na papíře, nebojí se čtenáři lhát do očí, ospravedlňují své chování a podbízí se. Rodina je popisována jako pokroucený patvar, společenstvo choromyslných sobců, ze kterého není úniku. Jauffret ale na instituci rodiny neútočí, rozkládá ji zevnitř a upírá jí všechna zažitá pozitiva, jako je láska, tolerance, porozumění.

Hlavní hrdinové Blázince jsou zámožní rodiče Joseph a Solagne, egocentrický syn Damien a jeho dívka, začínající spisovatelka, Giséle. Výchozím bodem je Damienův rozchod, který se stává hlavním tématem a středem celé knihy. Damien se ocitá ve střetu zájmů dvou žen - matky a partnerky. Avšak jemu je to jedno. Jemu je totiž jedno všechno. Denně pije alkohol a několikrát do týdne souloží s ženami i s muži. Nic neřeší a nic ho nezajímá, konflikt jde mimo něj. Místo toho, aby se rozešel osobně, pošle svého otce, který pod záminkou výměny kapajícího kohoutku sdělí Giséle nepříjemnou zprávu o rozchodu.

Otec Joseph je unavený starý trubec, který se vším souhlasí. Je technický typ a má malý tlustý penis. Nikoho nezajímá a to včetně jeho ženy. Matka Solagne je manipulátorka. Od začátku byla proti tomu, aby její syn chodil s Giséle. Vadil jí vzhled, chudoba, dělnický původ, intelekt i to, že se vzdala civilního zaměstnání v bance kvůli psaní románu. Nazývá ji přítelkyní i děvkou. Podle toho, jak se jí to hodí. Solagne se vyžívá v tom, že je bezelstně zamilovaná Giséle příliš zničená rozchodem. Uměle ji udržuje v naději, že se k ní Damien opět vrátí, nosí jí jídlo, vyplácí kapesné, aby jí mohla uštědřit poslední ránu. Svou krutost omlouvá mateřským pudem, láskou ke svému synovi, mateřskou animálností, touhou dopřát mu tu nejlepší budoucnost.

Blázinec svou formou působí jako sdílený deník, zpovědní kniha, do které postavy vepisují svoji roli - svůj úhel pohledu, jímž nahlížejí na rozchod a události kolem něj. Ve svých promluvách lžou a jedním odstavcem otevřeně popírají druhý. Tím se z textu vynořuje nespočet variant, které čtenáře mystifikují a dopřávají mu hojný výběr - sestav si svůj scénář sám! Text se skládá ze čtyř rozsekaných monologů retrospektivního vyprávění v ich formě. Ty se ovšem nestřídají pravidelně, ale náhodně, přirozeně i nenadále, přičemž plynulý přechod tvoří povětšinou kus dialogu. Ze začátku se to může zdát matoucí, ale po pár stránkách zjistíte, že to má své kouzlo, působí to autenticky a je to napínavé.

Text se Blázincem přímo valí, nedává čtenáři oddechu. Postavy chrlí argumenty, kterými se ho snaží dostat na svou stranu a jež jsou plné expresivních metafor a genitálních (!) přirovnání. Chtějí přesvědčit čtenáře o správnosti svého jednání - my nejsme zlí, pouze je logické takhle jednat. „Poněvadž náš příběh skončil, tak aby nikdy neexistoval. Je natolik smyšlený, že vám ho budu vyprávět. Bez pláče, bez zachvění, bez hněvu, bez emocí. Je to bajka bez mravního ponaučení, bez zvířátka, nepočítáme-li ovšem lásku, toho znaveného komára znechuceného našimi těly, která bodal svým sosákem," začíná Giséle svůj monolog, který by se dal chápat jako pomyslný prolog celého textu.

Blázinec je kniha, která se nečte každý den. Experimentální, na první pohled chaotický text plný kondicionálů a lží, není samoúčelnou onanií, ale spíš literárně atraktivní sociologickou studií. Je bajkou „bez zvířátka", neprvoplánově moralizující instruktážní kazetou, jež ve čtenáři vyvolává nutkání jít a psycho-analyzovat své příbuzné.