Příjemná překvapení Rudolfa Matyse

  

    Na rozdíl od posledních stránek červené knihovny rejstříky ve spisech o literatuře a umění přece jen často nemálo napovídají. Jsem rád, když mi rejstřík naznačuje, zda budu číst o tom, o čem (a)nebo o kom vím něco dobrého, anebo méně dobrého, o něčem, v čem se snad vyznám, o někom, kdo je mi blízký, anebo naopak, co nebo kdo je mi málo sympatický anebo prostě záhadou. Na nápověď rejstříku ovšem nelze spoléhat, natož dát. Nyní se o tom přesvědčuji nad svazkem SPOLEČNÝ JMENOVATEL (Vybrala, uspořádala, k vydání připravila, ediční poznámku napsala a bibliografii a jmenný rejstřík sestavila Milena Vojtková. Graficky upravil a sazbu zhotovil David Balihar. Autorkou fotografie na frontispisu je Jaroslava Šnajberková. Torst, Praha 2020, 714 s.), o němž mám pojednat v publikaci o současné české literární kritice.

    Eseje a úvahy (s. 7 - 101), črty a portréty Nejen o básnících (103 - 238), Literární studie a kritiky (239 - 371), výběr Z knižních doslovů (373 - 473), seriál zábavných historek o spisovatelích, umělcích a také o sobě Bez záruky (475 - 518), zamyšlení O rozhlasové tvorbě a světu médií (519 - 563), velmi různorodé, vesměs provokativní Fejetony, glosy a příležitostné texty (565 - 591), oddíl O malířství a fotografii (593 - 615) a konečně stránky Z deníku spisovatele (616 - 628) a rozhovor Miloše Doležala s autorem z roku 2009, který vyšel v Souvislostech, „Jejich slovo bude učiněno větrem“ (629 - 642), tedy prakticky celá edice, jíž je knižně představen čtenářům kritik Rudolf Matys (nar. 28. 5. 1938), je až snad na jedinou výjimku složena z textů psaných a publikovaných po roce 1989. První a už velká knižní publikace Matysovy esejistiky a kritiky literární (i s literaturou spjatého hudebního, výtvarného a rozhlasového umění) podstatně prohlubuje dosavadní povědomí o pozoruhodné osobnosti naší kultury. Soustavnější čtenáři poezie vědí o Matysovi básníku, jemuž po bibliofilii Sedm vyšly knížky veršů Tři ze dvou (1966), Dech (1983), Láhev do moře (1989), ale i pro děti Říkanky a vyprávěnky (1977) a leporela, navíc též verše k fotografiím J. Hanzlíka Zářivé hlubiny (2000). Matys knižně debutoval i jako prozaik (Žakér, 1987). Doposud nejvíc byl Rudolf Matys, syn stejnojmenného hudebního skladatele, dirigenta, sbormistra a varhaníka, znám jako laskavý redaktor rozhlasové stanice Vltava, když už předtím se osvědčil jako autor rozhlasových her (Klíč, 1965; Sisyfos na prázdninách, 1969). Pro Vltavu připravil množství literárních pásem, portrétních pořadů a dramatizací pohádek, ale také úpravy vynikajících dramat pro uvedení v rozhlase (Vančurovy Josefiny, Lásky hry osudné bratří Čapků).

    Editorka Společného jmenovatele praví v Ediční poznámce k němu, že „musela být bohužel prozatím opominuta (Matysova) literárně publicistická činnost v Československém rozhlase (…), v jejímž rámci se autorsky podílel na mnoha významných literárních pořadech (zabývajících se mj. překládáním a rozhlasovou interpretací poezie) a cyklech (za všechny jmenujme například Semper viva, Schůzky s literaturou, Panoráma poezie, Výročí týdne, Ex libris, Psáno kurzivou, Pro a proti aneb Kapitoly z dějin české polemiky).“ A Milena Vojtková slibuje: „Této oblasti činnosti Rudolfa Matyse, zaznamenané pouze v rukopisech a v rozhlasovém archivu, by měl být věnován další svazek jeho díla.“ Jeho příprava si vyžádá snad ještě mnohem víc práce než Společný jmenovatel, jehož název vysvětluje autor ve dvoustránkovém úvodu. Původně pomýšlel na titul Disiecta membra, rozházené údy, ale když pak Jan Šulc v Torstu rozhodl pro co nejširší výbor, Rudolf Matys ve srozumění s editorkou eliminoval jak „rozliční efemeridy, okrajové glosy, řadu publicistických článků“,  tak „(až na několik výjimek) všechny texty“, které napsal „během mnoha let svého rozhlasového angažmá pro stanici Vltava“ – a uvědomil si, že společným jmenovatelem textů vybraných pro knihu je to, co je mu nejbližší, o čem nejraději psal a do čeho se mu podařilo vepsat svou představu životodárné poezie a umění. 

    A to se mu zdařilo, podle jeho přesvědčení, až v posledních třiceti letech, a proto je Společný jmenovatel sestaven jen z textů z těch podivuhodně plodných polistopadových let, kdy se etabloval i co vynikající historik české kultury 19. a 20. století Kapitolami z dějin Umělecké besedy výmluvně nazvanými V umění volnost (2003, 357 s.). 

    Za rejstříkem, k němuž se vrátím, následuje ve Společném jmenovateli podrobná Bibliografie Rudolfa Matyse (50 stran drobným písmem!), rozčleněná do pěti oddílů: Eseje, články, recenze a glosy (1962 - 2016, 46 stran), Předmluvy a doslovy (41 položek), Rozhovory (10 položek), Uspořádal a vydal (19 položek), Beletrie a odborné práce (21 položek). Vskutku impozantní počet. Přitom Společný jmenovatel představuje jen nevelký zlomek autorovy celoživotní slovesné práce.

    Než jsem pročetl rozsáhlou Bibliografii RM, neubránil jsem se svému zlozvyku a nahlédl jsem do rejstříku Společného jmenovatele a spočítal, že jméno Halas se objevuje na 67 stranách, Holan na 61, Hrubín na 29, Nezval na 22, tedy třikrát méně často než Halas. Jména Branislav, Veselský, Suchý, Romanská vůbec v rejstříku nejsou, ačkoli podle Bibliografie Matys o nich psal, například o Půl hodině po lásce Lydie Romanské. Jeho rozbor druhé knížky autorčiných veršů, nazvaný Poezie trpělivé země, nesmlčuje výhrady (někdy „uvízne jen na kultivovaném záznamu přírodní situace“), ale oceňuje básnířčinu „bytostnou potřebu žít v souladu s přirozeným řádem věcí, být jeho hlasem“ i to, že „ví, co je to úspornost, šetří slovy“. V závěru cituje její „nevylžu žádnou báseň“ a dodává: „Zvláště to platí o jejích verších opravdového zajiskření, opravdu nového uvidění, takového, jako má např. v pointách básní Hřebeny, O vteřině, Řeč o kráse, Polomy a několika dalších.“ Škoda, že tato důkladná a talent povzbuzující recenze, publikovaná v Literárním měsíčníku 1983/1, a další podobné texty (např. polemika se Zb. Vybíralem Jak urychlit líhnutí kuřat nebo jeho fejeton Jaká sůl? aneb Nejen o dedikacích, oboje ve Kmeni 1988/3a2) nedostaly se do Společného jmenovatele; doložily by, že Matysova esejistika a kritika dosahovala zralosti už před listopadem 1989.

    Počty stran jmen v rejstříku vypovídají jen o tom, kdo a v jaké míře je v autorově zájmu, avšak záleží ovšem na tom, co a jak o osobnostech píše. Mnohaletá zkušenost se čtenáři, ale i s některými historiky a kritiky mi napovídala, že 122 stran věnovaných Halasovi a Holanovi v poměru k 22 stranám, na nichž Rudolf Matys píše o Nezvalovi, bude ve Společném jmenovateli k Nezvalovi přinejmenším velmi kritická. Ale už první strana, kde se Nezval objevuje, strana 67, Nezvala cituje, otiskuje celou jeho báseň Opičí muž z cyklu Dekalkomanie (ve sbírce Absolutní hrobař), a to jako „víceméně nahodilou ukázku“ z „celé stovky, tisíce“ takových „fantastických tvorů, zrozených z pouhé milosti básnické imaginace“ a tím, že připomíná „paželvu, pentlochňapa a tlachapouda“ z Carollovy Alenky, staví Nezvala po bok autora světové proslulosti. Na další straně (118), kde se mihne Nezvalovo jméno, je to ve výčtu Palivcových překladů z mnoha českých básníků; Nezval je z nich jmenován na prvním místě. Potřetí Matys Nezvala uvádí na straně 178 ve stati Milenec všeho subtilního aneb Několik marginálií k Vítu Obrtelovi, kde se klaní Obrtelově univerzalitě; jejich příkladů „bychom našli mnoho“, ale „přímo ukázkový je tu samozřejmě Nezval, který kromě poezie psal i prózu, divadelní hry, své názory vyjadřoval v esejích, ale rovněž maloval, komponoval hudbu, vzrušovala ho ‚nová média‘, rozhlas i film, pro něž psal experimentální libreta, tzv. ‚scenária‘“.

    To je – snad nejenom pro mne – první příjemné překvapení. Halasovec a holanovec Matys, který už v devatenácti přijal Halase „celého a naráz, jak to jen člověk v tomhle věku umí“, a „snad taky proto (…) slaběji než jiní čtenáři u něj cítil rozeklanost dramatických svárů: Halasovo dílo pro mne bylo a stále více je především velkým a v mnohém vítězným pokusem a dosažením úplnosti, vyčerpání vnitřních možností jednoho lidského osudu a básnického údělu“. Tento věrný celoživotní halasovec neváhá na rozdíl od chudáků, kteří se domnívají, že stvrzují své halasovství útoky na Nezvala, obdivovat se Nezvalově invenci, připomínat jeho přátelství s Josefem Palivcem a Vítem Obrtelem i vyjmenovat všecky doklady jeho univerzality.

    Kde se u halasovce a holanovce Matyse vzalo pochopení pro Nezvala? To Matys prozradil v jedné z historek Bez záruky, publikované roku 2004 v Hostu. Když mu bylo toliko „málo přes devatenáct“ (pamatujeme si, že své uhranutí Halasem datuje svými devatenácti), zkoušel se „nějak uplatnit, trochu si přivydělat k hubenému stipendiu“, „až jednou pan redaktor, bylo to v deníku Svobodné slovo, mě rovnou nevyhodil, na chvilku se zamyslel a pak mě šokoval neuvěřitelnou nabídkou“; vyzval ho, aby zkusil „udělat rozhovor s Vítězslavem Nezvalem. (…) Vyjednáme vám to“. Matys nezaváhal. „Že by zrovna mně, klukovi z dost nekomunistické rodiny, který se spíš rozhlížel, jak se dostat k ideově pochybným weinerovským nebo klímovským prohibitům, nějak imponovaly Nezvalovy veršíky z padesátých let, to ani trochu. Ale byl to přece i autor Básní noci a Prahy s prsty deště, a tyhle jsem ovšem velice obdivoval, i když jsem se už vezl na jiné, halasovské a holanovské vlně. Když jsem se po několika týdnech blížil k vinohradské Baranově ulici, v níž Nezval žil, byl jsem patřičně rozklepán. Básník mě však už u dveří zbavil rozpaků. Strefil jsem se mu nejspíš do dobré nálady, usmíval se a hlaholil:‚Tak rozhovor… Ale doufám, že nechcete, abych zase povídal něco o průmyslu a zemědělství. Nebo o mezinárodní politice. Tohohle všeho já už mám dost. Já bych chtěl, abychom si nepovídali o ničem politickém! Vůbec o ničem takovém. Jenom o poezii. O básnících a jejich omylech, taky o těch mých. A o ženách. O lásce. Toho je nejvíc zapotřebí.‘

      To všechno mě příjemně překvapilo (kurzivou mb), a dost se mi taky ulevilo.“

    Matys na základě básníkova monologu rozhovor načrtl, ukázal ho v redakci a ta se zděsila:

    „Že Nezvala trápí, jak zřejmě ublížil Halasovi a že se k tomu problému musí ještě zevrubněji vrátit? Že se se často příliš křivdí Jakubu Demlovi…? (…) Že poezie nemůže vycházet jenom z nenávisti, i včetně té třídní? (…)

    Ale tohle my přece nemůžeme tisknout, my přece nejsme žádný literární časopis (…). Víte co, jděte a zkuste ho ještě přesvědčit.“

    Matys zavolal Nezvalovi a „řekl mu, že to v této podobě nebude možné tisknout“, ten se „pochopitelně naštval a zuřil“, až se Matys „o to Svobodné slovo bál“, a když básníkovi řekl, že jemu „by se to právě tak, jak to chcete mít vy, líbilo moc“, „Nezval rezignovaně mávl hlasem, ‚tak dobře, tak radši nic. Necháme to být (…). A kdybyste z toho měl mít vy nějaké problémy, pošlete je rovnou na mne. Já už jim to vysvětlím, to budou vidět! Mějte se dobře, pane!‘ (Opravdu neřekl: soudruhu!)“ Matys pak uvažuje, co „ta epizodka“ znamenala, zda se snad něco lámalo „uvnitř toho snad nejposvátnějšího sloupu na oltáři socialistické poezie“, ale „netroufne si o tom nic říct“ a radši ještě vzpomíná, jak při jediné návštěvě mu básník dal přinést obrovskou večeři, a když se dověděl, že Matys také zkouší psát verše, pobízel ho, ať jí, neboť hubenost vede k přílišné subjektivnosti a na tu „apologii obžernosti“ si Matys vzpomněl, když vyslechl historku, jak se Nezval nabízel, že na premiéře Tří mušketýrů v Karlíně zaskočí náhle onemocněvšího Vladimíra Ráže v roli d´Artagnana, a jak se mu ulevilo, když Ráž nečekaně přece jen přišel a tvrdil se, že všechny bolesti překonal a přišel hrát jen kvůli němu, ačkoli „mistr“ jistě úplně na něho zapomněl (totiž na slib přimluvit se za  jeho angažmá v Národním divadle). „Nezval okamžitě pochopil: ‚Ale ne, samozřejmě, já se vám velice omlouvám. A moc děkuji. Členem Národního divadla budete, zaručuji se vám.‘" A tak, „prý právě díky tomuhle šibalsky zinscenovanému nerváku se skutečně stal Vladimír Ráž, a to už od další sezóny, členem činohry zlaté kapličky.“ A nebyl by to Matys, kdyby nedodal, že Ráž na první scénu patřil právem, „byl to i bez protekce výborný herec…“.

    Jediná návštěva u Nezvalů a pár telefonátů s ním vryla se do paměti a do nazírání Rudolfa Matyse tak hluboko, že o něm psal vždy dobře, i když např. přitakal (s. 340) výhradám Jana Franze k básníkově neukázněnosti a sklonu k sentimentalitě. Až neuvěřitelně podobně zapůsobila jediná návštěva u Nezvala na mladičkého básníka Jiřího Kuběnu, který se na jaře 1954 vydal k němu do Baranovy ulice na Žižkově (ulice nikoli vinohradské, jak píše Matys, sveden k tomu tím, že se tam jde od Flory) s Václavem Havlem a Milošem Formanem. V rozhovoru, který vyšel v samizdatové strojopisné revui Střední Evropa roku 1989, Kuběna vzpomínal na Nezvala takto:

    „Dštil gejzír nápadů a zaujalo mne na něm, že na rozdíl od jiných básníků, které jsem poznal, měl obrovský zájem o člověka, se kterým právě hovořil. (…) Nezval se každému z nás chvíli věnoval. Byl strhující. Mluvil o moderním umění, o Apollinairovi, nemazal nic ze své minulosti avantgardního umělce. Tehdy jsem právě měl začít studovat kunsthistorii a on mě nadšeně nabádal, že se okamžitě musím jet podívat do Kuksu na Braunovy plastiky, které velmi obdivoval. To nebylo v té době běžné. Braun je baroko a katolicismus. (…) Nezval, s kterým jsem mluvil dvacet minut, mne obdaroval jako básníka na celý život, ale Vladimír Holan, kterého jsem navštívil nejmíň 15x, mi – aspoň v prvním plánu – nedal básnicky vůbec nic.“ (KUBĚNA 1998)

    Na básníka Rudolfa Matyse návštěvy u Nezvala a Holana zapůsobily v souladu s jeho tvůrčí orientací přesně opačně, ale o to větší obdiv si zasluhuje Matys kritik a historik umění a kultury za jeho porozumění básnické osobnosti Nezvalově. Ještě příjemnější překvapení tkví v tom, že Matys dokázal překročit svůj vlastní stín ne pouze pod nezapomenutelným dojmem z Nezvala posledních let, ale že (kdoví, možná i díky své zkušenosti z roku 1957, kdy poznal Nezvala jinak než většina jeho vrstevníků) se stal přímo apoštolem tolerance. Jeho Marginálie o snášenlivosti Nést od základů jsou jedinečným rozborem podmínek opravdové snášenlivosti, bez níž není „vyvážené, integrované lidství, které je, jak zřejmo, nejtěžším úkolem lidských dějin, nikdy dosud nenaplněným“. Matys analyzuje „frapantní neúspěchy ušlechtilých koncepcí všech idealistických mravokárců a hlasatelů všelidského sbratření a tolerance“. Podle Matyse „spočívaly bezpochyby i v tom, že tito humanisté ve svých schematických dualitách dobra a zla nedostatečně počítali s oním druhým, temným a pudovým mozkem, že ho chtěli vyřadit ze hry. Dodnes slyšíme nad dějinami znít zoufalý hlas Erasmův i Komenského, dodnes vidíme zavřené oči Tolstého iluzí, dodnes litujeme pacifistických marností, které chtěly škrtnout všechny války, aniž by poskytly onomu temnému mozku jinou potravu…  Víc a víc vnímáme jakousi vrozenou, dědičnou slabost nádherných utopických projektů Platonových, Morových, Campanellových, Saint-Simonových (…). Slunce, které nad takovým ideálním státem vyjde, zapadá zpravidla již jen nad kasárnami a pracovními tábory“. 

Matys přesvědčivě ukazuje, jak o „temném v člověku“ vždycky dobře věděli „vyznavači a strůjci násilí a intolerance. (…) Perfektně úřednicky řízené Himmlerovy stroje na smrt jsou víc než přesvědčivým dokladem toho, jak dobře umí šedá mozková kůra posluhovat temným pudům, jak si mechanistické rácio a iracionalita mohou navzájem vyhovovat. Mozek najde snadno zdůvodnění běsů, zdokonalí je metodicky; tvořivost intolerance je až obdivuhodná právě dík vynalézavosti rozumu, který zpupně překračuje všechny limity lidskosti, k nadčlověku a pod zvíře zároveň“.

    Když Matys uvažuje o tom, „co by ještě mohlo zachránit naši civilizaci před zkázou“, uvádí, že bychom si měli navzájem říci: „Je to půda naší Země a našich životů. Nedali jsme si je, jsme jen jejich dočasnými správci. (…) Takové znovuvysvěcení zneužitého území života, jeho nová sakralizace.“ je podle Matyse možná, prameny takového obratu „tu stále ještě jsou, jakkoliv zasuté a téměř neviditelné“. Po úvodním etymologickém propátrání významu toho slova nazývá Matys toleranci slovy „nést od základu“. V závěru své asi nejpodstatnější stati Společného jmenovatele Matys nabízí řešení:

    „,Nést od základu‘ své břímě, to znamená také unést druhého, nezatáhnout ho do nenávisti, kterou pociťuji k sobě samému. Tvořivá sebeláska zakládá pozitivní biofilii, a právě její chronický nedostatek znemožňuje pochopit a uskutečnit velmi nesnadný požadavek základního přikázání křesťanství ‚milovati budeš bližního svého jako sebe samého‘. Neznám hlubší a ověřitelnější podmínku pravé snášenlivosti, která by nebyla jen ctností z nouze, neznám bytostnější základ pro ‚lásku k cizinci‘, aby nebyla jen lstivým pokrytectvím a sebezvýznamňujícím bezobsažným gestem.“

    Nuže, v naší dnešní a celé globální demokratické společnosti, kde nikdo neví ani to, jak prosadit skutečně účinnou ochranu proti smrtelně a akutně nebezpečnému covidu, má snad šanci zachránit naší civilizaci před zkázou sebelíp argumentovaná výzva „nést“ břímě „od základu“? Rudolf Matys jistě o míře reálnosti takové šance ví, ale také ví, jak mnoho znamená jít příkladem a společným jmenovatelem jeho statí posledních nejméně třiceti let je, že začíná u sebe tak, že se soustřeďuje jako kritik na pozitivní hodnoty, na autory a díla odpovědného lidství. 

    Na konci první strany úvodu ke Společnému jmenovateli parafrázuje Rudolf Matys Šaldův výrok, který v Bojích o zítřek, podtržen už tam kurzivou, zní: „Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen ten, kdo se narodil k obdivu a k uctívání a byl v nich zklamán a zrazen (ŠALDA 1950). To je Matysovo a s prominutím i mé krédo. Časem jsem si zvykl očekávat od každého textu objev, hodnoty, alespoň známky talentu, a někdy se cítím zklamán; to pak píšu tvrdě, nelítostně o grafomanství, velikášství a předstírání hloubek. Také Rudolf Matys jako recenzent píšící o tom, co někdejší knižní čtvrtek dal, dovedl až jedovatě odmítnout poezii, kterou byl zklamán. O části sbírky Divertimento a kantiléna napsal, že Branislav jen využil „příležitost mimo trest i soud“, nad jinou částí konstatoval „únavu metaforiky“ a recenzi uzavřel: „Škoda, příležitost byla opět jen náhodou. Nahodilost je totiž sestrou lhostejnosti.“ (MATYS 1965), Recenzi o Hilčrově Paměti vody a trav nazval Hybridní poezie a soud o Knize úzkosti a naděje Fr. Nechvátala, jemuž neupřel v jiných knihách „verše nepřekvašené a hmotné“, ukončil slovy: „Vyhrabávat však dobré básně“ z ní „je práce úmorná.“ (MATYS 1964)

    V době, kdy se už Rudolf Matys nedal zapřáhnout do chomoutu recenzenta, od něhož se vyžaduje posuzovaní všech možných novinek, tj. v době vzniku textů Společného jmenovatele, už si vybíral a psal jen o autorech a o knihách, jimiž nebyl zklamán a zrazen, o autorech, v jejichž díle je „duchovní vertikalita Čech“ (výjimečně světa: Claudel), o Halasovi, Holanovi, Obrtelovi, Palivcovi, Těsnohlídkovi, Reynkovi, Miladě Součkové, Ivanu Jelínkovi, Fryntovi, Brouskovi, Kabešovi aj., z žijících o Wernischovi, Topinkovi, Šrutovi, Dědečkovi – a také o „dobře utajených autorech“ jako Karel Brušák nebo Jan  Franz. Ne ke všem Matysem – třeba i s výhradami – obdivovaným mohu přitakat, Matys podle mého soudu přeceňuje např. Ivana Diviše, ale – děkuju mu za upozorňování na to, co jsem zahleděn na nezvalovský, bieblovský, kuběnovský, kunderovský nebo Jiřího Suchého způsob u mnoha autorů dříve neviděl. Nezpronevěřuju se tím svým básníkům, vždyť i básník deklarující „jsem zaujat pro svůj způsob“ (NEZVAL 1924) dokázal porozumět například Jakubu Demlovi nebo Otokaru Březinovi a vzdát jim hold ve svém díle. A také mu děkuju za bezděčné jiné podněty. Když jsem oponoval Janu Novákovi, jemuž se jeví váhavost Milana Kundery jako jeho minus, nevzpomněl jsem si na Holanovo mínění, které v docela jiné souvislosti cituje Matys: „Kdo velce váhá, velce rozhodne se.“

    Graham Green rozděloval své knihy na „vážné“ a zábavné „entertainments“, ale ukazuje se, že právě jeho entertainments jsou nejen nejčtivější, ale patří k jeho dílům nejzávažnějším. Podobně Matys dal průchod svému smyslu pro humor jen v šafránových špetkách při psaní úvah, portrétů a recenzí, ale v míře nejvyšší v domněle jen zábavném cyklu Bez záruky, kterým úspěšně okořenil roku 2004 měsíčník Host. I v tomto cyklu jsou četná příjemná překvapení. Tak například ve výčtu „překvapujících solidárních podpisů“ na petici žádající prezidenta Zápotockého o milost pro uvězněného Josefa Palivce jmenuje Matys na prvním místě Nezvala, ač ví o přátelství mezi ním a Palivcem a o Nezvalově odvaze, takže Nezvalův podpis byl překvapivý pouze pro lidi, kteří v něm viděli jen tzv. režimního básníka. Má však pravdu, že solidární podpisy na petici diktovala tradice tvůrčí stavovské družnosti. „Kdyby někdo začal psát ‚dějiny umělecké družnosti‘ v českých zemích (rovná se vlastně svobodomyslné tolerance)“, nejspíš by si vzpomněl mj. na třicátá léta, kdy seděli „třeba U Šupů, U Šuterů, v Moravěnce, ve vinárně Dunaj či v národní kavárně u jednoho stolu básníci z literární ‚levice‘ spolu s ‚hradními autory‘, s Rudolfem Medkem i s přesvědčenými katolíky zahradníčkovského typu… Bylo to tenkrát naprosto samozřejmé. Za několik hodin si na stránkách časopisů možná vynadají, ale večer to už, minimálně pro osobní vztahy, nebude mít většinou žádný větší význam… Pro mnohého z těch, kdo tuto atmosféru zažili, se z ní stal dobře impregnovaný plášť do mnohaleté nepohody nepřátelského doktrinářství rozeštvávání i záměrného rozeštvávání, jak ji produkovaly obě totality…“ 

    Mohu to jen potvrdit. Nezval se po roce 1945 veřejně přel se svým dávným dobrým přítelem z nakladatelství Borový, který si po návratu ze svého prvního exilu pravopisně změnil jméno na Firt, ale k jeho padesátinám napsal gratulační verše v srdečném přátelskému tónu tehdy už u nás nepublikovatelné (NEZVAL 1990) – a Firt za svého druhého exilu napsal do svých memoárů stránky velkého obdivu k Nezvalově invenci i charakteru (FIRT 1991).

    V kapitole Co byste do nich možná neřekli (z cyklu Bez záruky) píše Matys mj. o „skutečném překvapení“, jak Josef Hora, aby zabránil šikanování Halase a Holana, vytáhl „jakousi kartičku“, která přiměla nesmlouvavé muže zákona mu zasalutovat a nechat jeho přátele na pokoji: ta kartička byla totiž legitimace Hory jako „radního hlavního města Prahy“, tedy nadřízeného přísných „mužů zákona“; tu „měšťáckou“ hodnost Hora před svými básnickými kamarády „velice pečlivě tajil“ a musel si pak nechat líbit, že mu potom říkávali „pan rada“. V téže kapitole vyrukoval Matys také s jiným překvapením „nejenom pro ty, kteří z dějin pořád rádi vaří jen jednoduché, pokud možno jen dvouingredienční krmě. Je to překvapení, které čeká u jednoho stolečku“ smíchovské kavárny U Holubů. Tam seděli „v časech, kdy nebylo nad ně větších zavrženců, vyvrhelů a nepřátel ‚zdravého rozvoje kultury lidové, ideové a stranické‘ (…) sotva padesátiletý avantgardista číslo jedna, Karel Teige – a velekněz české dekadence, málem osmdesátiletý Jiří Karásek ze Lvovic“ a hráli šachy. To není jen doklad nečekatelné snášenlivosti navzdory generační propasti a protichůdné směrové orientaci, ale rovněž udivující svědectví o vnitřní síle uměleckých osobností, hrajících si (i šachy jsou „jen“ hra) v osobně nejtíživější situaci a povznesených nad nastolené poměry. Hráli, mlčeli a pohrdali jimi.

    A to jsme u hlavního překvapení Společného jmenovatele. Zatímco autor do ní vybral ve shodě s editorkou a nakladatelstvím osobnosti a díla, jimž se obdivuje, v úvodních Esejích a úvahách se velice tvrdě vyrovnává s jevy a poměry v dnešní situaci poezie umění, kultury a lidství, s tím, čím se právem cítí zklamán a zrazen. Za vůbec nejpronikavější esej mám Podnájem v babylonské věži aneb Prstoklady k postmoderně. Trochu jsem se před časem probíral nyní už až nepřehlednou literaturou o ní – a podle mého skromného soudu nikdo o postmoderně nepojednal tak lapidárně, průkazně a přitom noblesně jako Rudolf Matys. 

    Summa summarum: ve srovnání se Společným jmenovatelem výkony dnešní české literární a umělecké kritiky včetně mé blednou – a měly by se rdít až do fialova.

                                                                                                              Milan Blahynka

 

KUBĚNA 1998: Jiří Kuběna, Paní Na Duze (Bez Koně A Křídel). Nakladatelství Petrov, Brno 1998, s. 288 a 290.

ŠALDA 1950: F. X. Šalda, Boje o zítřek. Meditace a rapsodie. Soubor díla F. X. Šaldy 1. Melantrich, Praha 1950, s. 189. Poprvé vyšlo až knižně roku 1905.

MATYS 1965: -mat-, Příležitost dělá verše. Tvář 1/1965, s. 36.

MATYS 1964: Rudolf Matys, Hybridní poezie. Rudolf Matys, Žně Františka Nechvátala. Obě recenze v měsíčníku Tvář 9-10/1964, s. 88.

NEZVAL 1924: Vítězslav Nezval, Pantomima. Poezie. Ústřední studentské knihkupectví a nakladatelství, Praha 1924, s. 30. Před knižním vydáním v časopise Host 3. 9-10, s. 221.

NEZVAL 1990: Vítězslav Nezval. Pozůstalé básně. Československý spisovatel, Praha 1990, Dílo XXXVII, s. 377, tři sloky bez názvu s incipitem Když vydával jsi u Borových…; komentář s. 463-464. Verše vznikly k padesátinám Julia Firta (17. 11. 1947), objeveny až v Nezvalově literární pozůstalosti.

FIRT 1991: Julius Firt, Knihy a osudy. Atlantis, Brno 1991, s. 217-246 (celá kapitola S prsty deště).

První vydání vyšlo v Kolíně nad Rýnem v exilovém nakladatelství Index 1972.

 

Milan Blahynka (*1933) je literární kritik, historik, editor, akademický pracovník. Zabýval se meziválečnou poezií a prózou, patří k vysoce ceněným autorům, zabývajícím se dílem Vítězslava Nezvala, Josefa Kainara a Vladislava Vančury. Od 50. let působil v řadě literárních a kulturních časopisů, v nichž se věnoval i aktuálnímu stavu české literatury a poezie zvláště. V letech 2011–2013 dokončil souborné vydání poezie Vítězslava Nezvala, které vyšlo v nakladatelství Host.

      

Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.