Próza
Před kobercem za kobercem
Vratislav Maňák, autor oceňovaných próz Šaty z igelitu (2011) a Rubikova kostka (2016), vydal na počátku roku v nakladatelství Host povídkovou sbírku Smrt staré Maši. V ní se prezentuje jako schopný vypravěč, který umně pracuje s poetičností příběhů, ale i jako autor ztrácející sdělení v abstraktnosti.
Ve své poslední knize Smrt staré Maši vedle sebe Vratislav Maňák (* 1988) klade povídky z rozličných dob a míst vystavěné na půdorysech různých žánrů. Staneme se svědky pohřbu v zatuchlé Varšavě, dostaneme se až do Persie zářící rudým pískem a modrými mozaikami a vrátíme se do středověké Prahy Václava IV., ohrožené mezinárodní politickou krizí. Alegorické vyznění podporuje jemně archaizovaný jazyk, a tak má čtenář skutečně místy dojem, jako by se ocital v jiných časech. Brzy ale přichází skepse, zda se nejedná jen o jakýsi opiový opar podbízivé iluze (rekvizita).
Za nejsympatičtější součást Maňákových próz lze považovat jejich výpravnou ambici – o tolik zajímavější než dnes tak populární cestopisy, ve kterých se turista rozhlíží po své destinaci a všude kolem sebe nevidí než sebe. Jeho hlavní silou se stává zaujatý a živý popis: „Vystoupejte na Labský Brod. Nehleďte výšin a sraženého vazu a pusťte se kolem fiál a rozšklebených satanášských chrličů až tam, kam smějí jen ti nejzdatnější zvoníci, vystoupejte na kamennou věž mohutné katedrály – a vizte jedno z nejpyšnějších měst Braniborské marky.“ (s. 142) Maňák je navíc kulturně a historicky informovaný a zároveň empatický, nakolik mu to žánr alegorie ve své jednostrannosti dovoluje. Napříč časem a prostorem si vybírá postavy marginální a marginalizované, které trpí pro svou povahu či víru nebo prostě proto, že jsou bezmocné a mohou být beztrestně vydírány a týrány. Rotný Konrád z povídky „O tetřevích perlách“ přijde v beznadějném boji s pytláky tetřevů o zdraví a samotní tetřevi o život, mladá dívka Zohoré z povídky „O dvou modrých minaretech“ zase kvůli své protestující víře o oči.
Nabízí se otázka, jaká místa si Maňák pro své výpravy vybírá. Dle desek knihy, na kterých převažuje arabská architektura a jemná ornamentální linka (která ovšem zobrazuje!), může člověk nabýt dojmu, že na létajícím koberci (rekvizita) přinejmenším jednou obletí celou zeměkouli. Ve skutečnosti se ale pohybuje převážně ve střední Evropě a výjimku představují jen středomořská arabeska „O kupci a ševci“, která nás zavede do keňského přístavního města Mombasa, a již zmíněná zkazka z orientu o minaretech, jejíž příběh se odehrává v kdysi veselém a smavém Jazdu, nejvyprahlejším městě Persie, které zasypal spravedlivý písek – „ze severu i západu ho obklopují vysoké hory s rozeklanými skalisky a kamením natolik ostrým, že by rozřízlo i tu nejpevnější kůži. Z jihu a z východu by pak bylo potřeba překonat žhnoucí kamenné pláně a přelévavé písečné duny, a přesto by si poutník na konci své cesty nemohl být jistý tím, že místo skutečně nalezl“ (s. 101). První zmíněná povídka má navíc poloviční rozsah oproti většině ostatních, a zkazka s arabeskou tak v této perspektivě vypadají trochu jako pouhé orientální koření (rekvizita).
Jednotlivé povídky jsou opatřeny podtitulem, který je zařazuje nejen geograficky, ale také žánrově – zpráva od Visly, pohorská balada, středomořská arabeska, zkazka z Orientu, legenda z Branibor, groteska ze staré Prahy. Tím vzniká prostor, v němž lze příběhy nějak zřetelněji jazykově odstínit a rozevřít celý vějíř (rekvizita) výrazových možností. To se ale neděje. Maňák píše stále tytéž tramvajové kapitolky, jen je jednou nadepisuje slovy, jindy označuje pouze značkami nebo arabskými znaky a jindy zase nijak. Vyprávěcí strategie se proměňují jen minimálně. Počínaje hned druhou povídkou se neustále vrací onen poetický vševědoucí vypravěč v er-formě, který si libuje v nezvyklých adjektivech a příznakové větné skladbě. Se samotným žánrovým zařazením navíc Maňák zachází natolik svévolně, že se lze jen těžko schovávat za literární hru. Na druhou stranu, ani tyto tradiční – dnes už vlastně archaické – žánry netřeba zpracovávat jejich původním otřepaným květnatým stylem. Ten totiž ve skutečnosti představuje spíše autorovu projekci. Cílem daných žánrů totiž zpravidla bylo promlouvat bezprostředně, takže slovní žonglování tu nemá místo.
Ačkoli tedy kniha výslovně zdůrazňuje žánry a styl, skutečným těžištěm se stávají náměty jednotlivých povídek. Ty jsou, jak již bylo řečeno na začátku, dobře informované společenskými vědami – a autorovou novinářskou zkušeností – a patrně i proto vyznívají tak aktuálně. Příběh „O kupci a ševci“ představuje příběh vykořisťování globálního jihu, povídka „O dvou modrých minaretech“ zobrazuje náboženstvím zdůvodňované utiskování arabských žen, text „O Žitovi“ poukazuje na nebezpečí demagogie a davového myšlení. Alegorická povaha textů se koneckonců zmiňuje už na deskách knihy. Zůstává však otázkou, zda se nejedná o alibistické zařazení schematických až didaktických příběhů zasazených do exotických kulis (rekvizita), ať už prostorově, nebo časově.
Malou rozmanitost žánrovou doprovází také jednotvárnost jazyka na nižší úrovni. Místo skutečného bohatství se napříč knihou opakují příznaková sousloví, která mají zřejmě navodit dojem jakéhosi archaického či kouzelného bezčasí, ale v kontrastu s jednoduchým a čitelným stylem celého souboru zní spíš podivně. Modlitba (s. 112), mše (s. 142) ani hodokvas (s. 182) neprobíhají, ale dějí se. Slovo jde (s. 142). Potěšující výjimkou jsou na druhou stranu dialogy hlavně v prvních dvou povídkách, kde se naznačuje neurčitá hovorovost. Fascinuje množství všelijakých historismů a novotvarů, plynulé zapojení latinských vět a barvitost folklórních motivů, které textům dodávají zajímavou živost.
V souvislosti s Maňákovou knihou se často mluví o nadčasovosti jejích témat. Právě ona proklamovaná nadčasovost však podle mě představuje její největším problém a intelektuální past. Je totiž nesnesitelně abstraktní a zároveň tak zjevná, že i čtenář-ignorant se nevyhne dojetí nad osudy protagonistů. O dilematech dřívějších dob se ale nedozvíme v podstatě nic, protože na rozvinutí původních souvislostí prostě nezbyl prostor nebo autora ve skutečnosti ani moc nezajímaly. Má-li se jednat o dnešní témata, vyobrazují se natolik obecně, až vyznívají docela neurčitě. Možná by býval autor udělal lépe, kdyby místo snahy o vytvořit kýčovitou iluzi své literární rekvizity přiznal a neschovával se za koberec.
projekt literární a umělecká kritika 2022 podpořen:
Příspěvků: 0