Próza
Praskliny Kláry Vlasákové: Příběh, kterému chybí naděje
Románový debut Kláry Vlasákové se odehrává v dystopickém bezčasí, v obdivuhodně nekonkrétním světě, který je vystavěn jen proto, aby mohl být rozbořen. Na první stránce se nad Farskou louku středně velkého města snese to, velký kulatý útvar, který bíle světélkuje, a jehož význam zůstává záhadou. Přítomnost koule, jejíž původ nikdo nedokáže vysvětlit, ovlivní všechny a všechno.
Ve chvíli, kdy na scénu přichází protagonisté, se ze science fiction stává psychologické drama, prezentující plejádu nevyrovnaných postav.
...
Každá kapitola se vyžívá v popisech stavů, které protagonisté zažívají. Ota přišel o korporátní zaměstnání a je neustále pod vlivem utlumujících léků. Jeho manželka Ema intenzivně přemýšlí o tom, jaké by to bylo nikdy nevstat z postele. Jejich dcera Kristýna trpí nočními můrami. Jejich syn Oskar chodí s Oldřiškou, která jejich vztah popisuje jen jako výměnu tekutin, a která se ke vztahu i k celému životu staví apaticky. A záhadná Lara se nedokáže dostat přes smrt svých blízkých. Ze všech figur crčí odevzdanost a pasivita, která je přítomností koule levitující nad městem ještě umocněna. Vnější okolnosti jsou po většinu času silnější než jejich vnitřní pnutí. A kniha se točí v těchto depresivních kruzích až do samotného konce, aniž by dala čtenáři sebemenší jiskru naděje.
...
Kniha vyvolává úzkost a nutí k zamyšlení, ale po několika kapitolách, kde postavy neukazují jinou polohu než tu depresivní, přestává tíha na čtenáře působit. To, co knize zcela chybí, je naděje nebo jiný kontrapunkt. Vzhledem k tomu, že svět, ve kterém postavy žijí, je abstraktní a vyhýbá se popisu politických, společenských nebo kulturních reálií, nemají postavy nic, než své charaktery a vztahy. Ty jsou téměř bez výjimky zatížené úzkostí, apatií a beznadějí. Ani jedna se nepokouší z bludného kruhu vystoupit. Toto znemožňuje si k jakékoliv postavě vytvořit citovou vazbu. Co dále brání čtenáři se do příběhu citově zainvestovat je struktura narativu, kdy jsou kapitoly roztříštěny intermezzy, pojednávajícími o vedlejších figurách, a které přijdou odnikud a nikam nevedou. Čtenáři nezbývá nic jiného, než čekat na vysvětlení a jakousi katarzi, která ale ani na poslední stránce nepřijde.
...
Příběh otevírá témata klimatické krize, lidské letargie, toho, že jsme jako lidstvo vlastně bezvýznamní. Škoda jen, že se postavy nepokusily vzepřít, nebo alespoň zamyslet, místo toho, aby se své existenci zcela odevzdaly. Není potřeba šťastný konec, stačí jen ta naděje.
Sára Zeithammerová je studentkou scenáristky a dramaturgie na FAMU a překladu a tlumočení na FFUK. Píše scénáře, prózu a je součástí redakce studentského časopisu INK.
Příspěvků: 0
