Petra Hůlová: Strážci občanského dobra

Petra Hůlová:
Strážci občanského dobra

Torst
2010

Symbolicky působí už samotný topos panelového novoměsta, vystavěného na postupně vysoušených bažinách města bez paměti a bez minulosti. Hrdinka vyrůstá v Krakově alias v „Nové Ostravě“, aniž by měla vztah k jakémukoliv předtím nebo potom. Postupně vrůstá do dobového jazyka, kde označující vždy označuje něco jiného než by mělo a kde ze soudružského ideálu nezbývá nic jiného, než špatně nalepená fasáda. A zatímco na počátku románu mluvčí naznačuje ještě jisté pochyby týkající se vztahu jazyka a reality, na konci už před sebou hrne normalizační remcání jako obranný val.

„Občas to prostě haprovalo a byla to dřina všechno si to v hlavě pořád sumírovat a ladit tak, aby si to navzájem neprotiřečilo, a nikdo nám přesně ve škole ani doma neřekl, jak na to. Jen se odevšad valily různý pravdy a do toho krakovskej každodenní život, co mu k vzorovýmu pořádnej kus scházel a teď babo raď.“

Zdá se, jako by se Petra Hůlová snažila dopřát pozornosti těm, co to v osmdesátém devátém projeli na plné čáře – nepřizpůsobivým kolektivistům a malým lidem, kteří chtějí, aby jim v jakékoliv době ze všeho něco káplo. Přesto se však v průběhu čtení vyjevuje dvojznačnost podobného záměru, zvlášť ve chvíli, kdy není jasné, zda autorka se svojí hrdinkou sympatizuje anebo se ji snaží kritizovat. Vysídlené a páchnoucí sídliště Krakov je tak plné pitoreskních postaviček, které nejsou schopné se mezi sebou dorozumět a mluví každá jiným jazykem. Problematičnost jejich počínání se vyjeví snad nejlépe na pozadí hlavní hrdinky, pokoušející se zorganizovat xenofobií zavánějící porevoluční pionýrskou skupinu.

Přestože hrdinčina idealistická sestra Milada považuje pionýr za ušlechtilou iniciativu určenou k začlenění minorit, tahle organizace je spíše úderná jednotka, touha po řádu a po vytěsnění pochybností v době, kdy se vše jeví relativní a kdy tíha svobody je pro „normálního“ člověka neunesitelná.

Zatímco Milada žije s „nosálem“ Standou v jakémsi squatu, hlavní hrdinka nedokáže strávit rozpor mezi ideálem a realitou a normalizační hantýrka se jí náhle jeví jako jediná záruka v sídlištním světě bez jistot, bez minulosti a bez mezilidské solidarity.

Z toho vyplývá i její vrozený odpor k intelektuálům (k tzv. nosálům) a neschopnost připustit si jakoukoliv pochybnost: „…nosálové, lidi naštvaný na socialistický zřízení, se hned poznali a táhli to od začátku spolu. Svůj nos strkali do věcí, do kterejch jim nic nebylo, nebo do sousedů a do lidí vůkol a na nás, na obyčejný lidi, se dívali skrz prsty.“

Román si tak pohrává s odporem k intelektuálům zakořeněným v české společnosti a polemizuje s literární tradicí. Kdo jiný je totiž nosál Vidlička, zaměstnanec ve sběrně starého papíru, než postava haňtovská, viděná tentokrát z pohledu malého banálního člověka, který víc než svobodu potřebuje klidný život ve vegetativním stavu. Vidlička však není pábitel, jen směšná porevoluční figurka, které flašky od piva musí ráno k popelnici dotáhnout jeho žena.

I když hrdinka upozorňuje na rozpor mezi realitou a ideálem ve všech sférách, problém nastává ve chvíli, kdy se ponoří do onoho důchodcovského zabednění a kdy celá postava začne působit tak trochu jako reprezentant jisté sociální skupiny á la thèse. (viz.: „Co je to frigidní? / Milada i Standa znova vyprskli. / Ty ségra, prostě nejseš normální, řekla Milada.“)

Některé její rysy tak náhle působí jako záměrná provokace a je nutno podotknout, že románu by prospěla větší jazyková i motivická střídmost. Ve chvíli, kdy totiž pochopíme princip sdělení i dvojznačnost díla, už se nám jen zdá, jako by autorka kupila na jednu hromadu vše, co se k tomuto principu vztahuje, jako by jí román nekontrolovaně bujel pod rukama a vyvolával tak čtenářskou únavu.

Strážci občanského dobra, pokus o konfrontaci zuřivých společenských proměn a neproměnné hrdinky, si přesto zaslouží jistý díl pozornosti, i když autorčinu suverénnímu vypravěčskému talentu bychom naočkovali spíše lehčí dietu.