Próza
Petr Prouza: Tiché krutosti lásky
Tradiční povídkář – tak by se dal Petr Prouza (1944) spisovatelsky zařadit, zejména po přečtení jeho povídkového výboru Tiché krutosti lásky. Cit nejhlubší je zde, atraktivně, v popředí, v jeho rozličných polohách a podobách, v těch šťastných i nepodařených, sexuálních i duchovních, něžných i komických, dětských i stařeckých. Dobře vybráno.
Autor vybíral ze svých starších povídkových cyklů, i těch starších čtyřiceti let, z původního souboru Holky a hřbitov (1970), k nim přidal nové a zřejmě je seřadil chronologicky. Kvalita celku je v této souvislosti přímočará – směrem k závěru se znatelně zhoršuje. (Nebylo by vhodné v nějaké ediční poznámce zmínit, odkud a jakého data jednotlivé kusy jsou?). Druhou poloviny souboru tvoří „aktuálně upravené povídky vybrané ze souborů Požár v krabici na klobouky a Krátká kariéra v Babiččině údolí“ (tj. z knih z let 1975 a 1984), třetí povídky nově vytvořené – a jmenovitě Muž, co prošel zdí nebo Vyvanutí pana Láfka souboru ubližují. Naopak ty, které jsou více vpředu, zdobí rozčilující zacházení s nesouladnými přirovnáními, nevhodnými adverbii a přívlastky a iritujícně zmnoženými básnickými obraty vůbec, jež jsou ovšem střídány velmi trefnými, průraznými poetickými formulacemi. Petr Prouza psával také poezii, a jako začínající prozaik se jí nevzdal ani v povídkách.
Je až s podivem, jak tato provokativní básnivá zelenost – a ne jen ona – nakonec ke čtení Prouzových povídkových prvotin přitahuje, místo aby odpuzovala. Už jen ten titul. Nebo ukázka: nezadržitelný proud láme křehké snůpky zjevené lásky, nemluvě o tom, že se jedná o proud drobných, čistých krystalků zářivé hořké soli a tato sůl je pochopitelně solí lásky. Proti této bujivosti ovšem stojí třeba pálivě rozhořčené oči, krotká vůně suché traviny nebo skutečně bohatá souvětí jako …planul jsem, tmavá stěna lesa také výhružně mlčela jako já, ale její mlčení, dehtové a nehybné, spočívalo v náruči noci, kdežto já se zmítám, skořápka v bouři, dutina vyplněná dosud beztvarým žalem. Je příznačné, že ty nejvýmluvnější a nejdotýkavější metafory souvisejí se smyslem čichu, vzduchu, dechu…, který se vypravěči – přečasto – točí v kruzích, spirálách, přičemž jednou zebe, podruhé chladí.
Zdaleka ne jen pro tuto rozporuplnost jsou nejlepší texty z tohoto svazku zároveň povídkami nejstaršími. Vynikající, šílenstvím doslova uhánějící, sálavý Výlet s panenkou, ujetou Anitkou, která se přesnými, dojímavými pohyby svlékala, střídá ještě šílenější, výrazně symbolický příběh Jiné královstí, ten zase povídku s názvem Syn správce lázní i tu, která si nápaditě, i když předvídatelně, pohrává s významy slova kočka, kočička…
Bude to také tím, že po stránce námětové, příběhové, jsou Prouzovy povídky od počátku výjimečné, prostředí ani hrdinové nejsou únavně jednotvární, čtenář je pokaždé vtažen jinam a je mu umožněno tam pokaždé nepozorovaně zdomácnět a zaujatě se rozhlížet. Postavy se nesvraští do monolitních věšáků jediné dominantní charakteristiky. Na krátké ploše daří se Prouzovi budovat plnokrevné scény, emočně nabité, jazykově, jak bylo naznačeno, přinejmenším pozoruhodné, zejména v povídce Velká módní šou, kde s velkou empatií a citlivostí líčí prázdninové téměř milostné dobrodružství dospívajícího chlapce, nebo ve skupině těch textů, které se – originálně – nachylují k fantastičnu.
I láska jako literární téma – ne jen ta prožívaná – umí být krutá. Napsat milostný příběh bez odporně sladké růžové cukrvaty není snadné a také Prouzovými texty leckdy prošvihne kýč jako bič, a nemusí to přitom nutně být tam, kde jde o věci nadpozemské (jako např. v prosluněné povídce Loď plná slunce, v níž ústřední postava prožívá předvídavé sny, nebo v poslední, delší próze Den chvěje se už v noci, která v mnoha ohledech výrazně vylepšuje dojem z několika předchozích, nových textů, zvlášť, když jí odpustíme spektakulární závěr s několikanásobným požárem).
Pod označením tradiční povídkář si nepředstavujme cosi nutně staromódního – od povídky, zvlášť té, která si troufá se hned na obálce slovy Květoslava Chvatíka přirovnávat k těm Čapkovým, Langerovým nebo Poláčkovým (což knihu okamžitě činí nedůvěryhodnou), se dá očekávat v první řadě dobře vyprávěný, sytý a koncentrovaný příběh. Dost bylo stížností na to, že se právě ten ze současné české prózy, ne jen té románové, vytrácí a nahrazuje ho nedějové, místy brilantně napsané, prázdné intelektuálství – ani lyrické, ani melancholické. Nenudný příběh, často opravdu dobrý příběh, Tichým krutostem lásky nechybí.
Příspěvků: 0
