Peklo Šestákova maloměsta

Petr Šesták (*1981) se před lety uvedl jako autor po sobě vydaných próz Kočovná galerie (2014) a Štvanice (2015). První představovala záznamy z cest s galerií v karavanu, svázané několika návratnými a variovanými motivy, jež byly psány proudem řeči, ve kterém se nerozlišující pozorností ztrácely akcenty a autor tak sympaticky čtenáři své názory nenutil a vystačil si s drobnými postřehy, vznikajícími z konfrontace s cizím prostředím a z otevřenosti lidem, které potkal; druhou pak tvořily povídky postavené rovněž na zkušenosti z cest a pobytů v zahraničí, umístěné do Paříže, Plovdivu nebo Marakéše. V poslední próze, která se ze světa vrací na české maloměsto, chce Šesták lehkost slohu nahradit tíhou sdělení – výsledkem je ovšem spíš těžkopádnost. Myšlenkový prostor zde přitom byl: maloměsto schází odlivem schopných lidí, kteří se po studiích domů nevrací, a kulturně a správně tak strádá. Šestákův výchozí postoj je zřejmý, člověk je svému městu dlužníkem, a protagonista Josef hned v úvodu „zaslechne tu polyfonii, ten sbor, kterým ho jeho rodné město volá, protože ho potřebuje, protože potřebuje návrat dobrých rodáků přicházejících s posláním, světaznalých, pronásledovaných šelmami, potřebuje návraty a přísuny po všech těch odchodech a odsunech“ (s. 18).

Síť vazeb a refrénů

Kontinuita parku začíná básnickým „Předzpěvem“: Josef bloudí temným velkoměstem pronásledován třemi šelmami ve věku, „kdy život bývával cca v půli se svou poutí“ (s. 11). Aluze k Bablerovu překladu vstupní věty Dantova Pekla má v české literatuře delší tradici: nejznáměji ji použil Josef Jedlička přímo v názvu novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), aby jejím prostřednictvím vstoupil do pekla padesátých let, nebo J. K. Šlejhar v románu Peklo (1905), kde mu odkaz k Peklu sloužil k evokaci podmínek raně kapitalistické továrny. U Šestáka je takovým peklem, které „nikdy není tak daleko, tak hluboko, jak by si jeden mohl myslet“ (s. 188), zkorumpované maloměsto se svou uzavřenou mentalitou. Šesták nepoužívá konkrétní prostorová určení, ale uchyluje se k anonymizacím typu Naše hlavní město, Staré město nebo Cizí země; a i některé praktiky městského fungování, které Šesták popisuje, umožňují čtenářům libovolně dosazovat město vlastní. Vedle toho se tím zakládají i souvislosti se spojeními jako Nový režim, Měkká měna, Síť vazeb nebo Nezodpovědný život, jež tak nabývají autonomnost a osamostatňují se v instituce. Výhybná a až lacině výmluvná jsou i jména Josefovy rodiny nebo jeho známých: matka Víra, otec Plevel, prospěchářský strýc Dařimil, docent Buřt.

Onu kontinuitu z názvu uvnitř románu částečně zajišťuje několik refrénů, které se pravidelně vrací a text zacyklují a zesíťovávají: „Ano, žil, ale vrátil se kvůli poslání. Pěstovat citlivé duše maloměsta.“ „[…] i Malé věci mají na malém městě velký význam.“ „Město ho volalo, protože po všech těch odsunech a přesunech potřebovalo nějaké návraty rodáků s rozhledem a vzděláním.“ „Byl to spor o kondicionál, kondicionálem se koneckonců homo sapiens liší od ostatních živočichů…“ Refrény ale  současně i pomáhají kontrolovat významovou jasnost. Prostor pro domýšlení textu je tak stále hlídaný a čtenář příliš prostoru nedostává. A když už Šesták něco nedořekne, jde o aktivizaci poměrně lacinou: jako když odkazuje na „fotografii jedné naší televizní reportérky a kdesi v pozadí Cizí hořící chrám. Vyfotila se sama se smartphonem s nataženou rukou, její zdrcená tvář v prvním plánu zabírala jednu třetinu obrazu“ (s. 190), a čtenář se může radovat, že odhalí Emu Smetanu před Notre-Dame.

Začínající učitel

Petr Šesták je vystudovaný učitel, a tak dělá to, co umí – poučuje. A poučuje povětšinou o záležitostech dost banálních. Jeho Josef je začátečník i v závěru románu a na výsledku je to znát: vzorově představuje typ absolventa pedagogické fakulty, který učí rok a div si nemyslí, že je nový Komenský. Nejlépe prohlédl dosavadní systém („Výsledkem vzdělávacího systému by v ideálním případě měl být kripl.“ – s. 115) a rozkládá ho zevnitř. Tak kupříkladu „dal elévům na výběr, zda si budou vzájemně vykat, nebo tykat. Rovnost a respekt začínají u jazyka. […] Vybrali si vykání. Ale i to jim přijde divné, aby jim profesor vykal, aby se na ně někdo obracel uctivým tónem. Na to nejsou zvyklí“ (s. 94). Sám by chtěl být zřejmě někde mezi rozervancem Johnem Keatingem ze Společnosti mrtvých básníků a buditelským panem učitelem od Boženy Němcové, ale nechtěná absurdita a grotesknost ho staví spíš po bok Ungarovy Třídy, Kunderovy Ptákoviny nebo cimrmanovského Vyšetřování ztráty třídní knihy.

Spasitelský syndrom se ho ovšem netýká pouze ve vztahu k žákům, nýbrž k celému společenství: „A Josef má vlastně poslání, pěstovat citlivé duše maloměsta.“ (s. 43) „Město potřebuje návrat lidí s rozhledem, rodáků, kteří svůj rozhled předají ostatním.“ (s. 45n) Čtenář však nemá žádný důvod si myslet, že by Josef sám přílišným rozhledem vynikal. Sice píše „na Síti jakýsi komentář plný řečnické ekvilibristiky, přehledu, souvislostí“ (s. 146) a už jako žák ostatně vytvořil „opravdu celkem dobře napsaný text“ (s. 93), ale ke čtenáři se žádná ekvilibristika nedostane. Jeho kolega sice „slyšel od elévů ze III. C, že Josef umí probudit nadšení pro obor,“ (s. 117) ale čtenáři zůstane pouze tento doslech. Ostatně nepřímá charakteristika bývá zpravidla mnohem působivější než přímá, a tuplem když tu přímou nic nedokládá. Kdyby Šesták nepsal tolik o tom, že je Josef intelektuálně převyšuje své okolí, tak by si čtenář nemohl nic takového myslet – snad jediná Josefova myšlenka v románu nepřekračuje hranici banality.

Román jako monolog

Nastává tak zvláštní rozkol, kdy hlavní postava nedostává měřítkům, která na ni vypravěčský hlas klade. Východisko by se nabízelo dvojí: buď mohl Šesták psát celou prózu v první osobě, aby všechno vyprávění šlo za Josefem a nevycházelo tak z nadosobního vyprávění, narážejícího o svou fingovanou nezaujatost, anebo alianci rozlomit a Josefovo chování narativním hlasem ironizovat – jedině tak by se totiž zabránilo tomu, aby se Josefovi vysmíval čtenář. Postava Josefa je nakonec natolik nezajímavá, že by mohla být úplně škrtnuta. Působivost chce Šesták zesílit figurou polepšeného hříšníka, neboť Josef byl „trochu sígr, provokatér, rozbíječ oken šutrem, běhač po chodbách a rváč“ (s. 134), ale později se zavázal, že „nebude žít ve lži, protože život ve lži je předem ztracený“ (s. 139). Sice není bezchybný, ale o slabinách, které se do ideální obrazu nehodí, dobře ví, a tím je před sebou obhájí („Ano, samozřejmě dobře ví, že je to špatně, tomu se v té době říkalo vnímat ženu jako objekt.“ – s. 230).

V rozhovoru pro Host Šesták zmiňuje, že chce, aby byl jeho román příspěvkem k diskusi – avšak u Šestáka je všechno příliš jasné, zde žádný prostor k diskusi nevzniká. Šesták sice v úvodu píše o polyfonii města, ale jeho románu je polyfoničnost cizí – všechen prostor zaplňuje Josef a vyprávěcí hlas, který s ním souzní. Žádné dialogické pnutí tak nevzniká, neboť je pouze Josef a nepřátelé, ke kterým se vztahuje. Zdá se nakonec příznačné, že v próze není na dvou set padesáti stranách jediná replika. Román tak sklouzává k tradičnímu úskalí románů o jedné postavě, totiž že často příliš podrobně popisují každodennost jednotlivce, jeho úvahy o všem možném a postava utluče spád myšlenek. Šestákovi ovšem především chybí schopnost práce s náznakem a každý motiv, kterého se dotkne, rozvede do několika odstavů. Srozumitelnost je zde, jak ostatně téměř všude v umění, sterilní a nudná.

Maloměstskost Josefa

Šesták kritizuje maloměstské poměry, potřebu hledat si vnějšího nepřítele či důvody ke stížnosti, ale přitom sám dělá téměř totéž, jenom naruby – uměle vyvolává v románu situace, nad kterými se může světaznalý vypravěč pohoršovat, aniž by měly v románu nějakou úlohu – to se jen vypravěč pohoršuje nad lidmi, kteří jeho vidění světa nesdílí. Mohl by se je snažit pochopit, mohl by hledat důvody xenofobie u maloměšťaků, mohl by podniknout analýzu poměrů a zastat se chudých rodin z nižších tříd – zvlášť když se považuje za levičáka –, ale místo toho si vystačí s důvodem, proč dát svou domnělou nadřazenost znovu najevo. Napříč prózou lze těžko určovat, komu je vůbec určena – intelektuální kruhy jistě nijak neohromí, když se napíše, že imigranti utíkají před válkou, zatímco maloměšťák nebude zvědavý, jak ho někdo uráží. Šesták nepoužívá argumenty, nebuduje úvahu, ale vystačí si s konstatováním – a nepřátele pro svůj spravedlivý hněv nachází stejně snadno, jako je nachází odpůrci migrace na sociálních sítích.

Člověk jenom vypočítává, co tu ještě nebylo a co jistě přijde: tu jde o homofobii, tam o Romy, onde o migranty („Celníci ho čapli. Jel schovanej v podvozku kamionu, ale spletl se a vystoupil moc brzo. Tak se sbalil a šal do Sousední země pěšky. No ty krávo! Ti dva byli černí jak boty. Tuhle taky ukazovali jednoho, takovej špinavej, škaredej, ušatej byl. Za nárazníkem kamionu, ty krávo! Zoufalci to jsou. No jo, zoufalci… Tak hovořili růžoví splavení chlupáči se scvrklými pinďoury pod pivními bůčkovými panděry, vrchol tisíciletého křížení lidských druhů, ušlechtilá rasa ze samého středu kontinentu, kterému ovšem na západě říkali Východ.“ – s. 229). Svou kritiku zakládá na nejlacinější rétorice: „Stáním ve frontách a převážením cigaret a alkoholu se dalo vydělat mnohem víc peněz, než měli v rodném městě lékaři, učitelé, radní nebo úředníci.“ (s. 25) Lacině využívá i nejhloupější fráze: „Možná to není pravda, ale MOHLA BY BÝT!!!“ (s. 169) Šesták tak odsuzuje malé město a jeho „nadávání, nadávání, na politiky, na cikány, na cizáky, na všechny ty novoty, co sem táhnou z metropole a z cizích zemí, města plného nostalgie po starých Zlatých časech, řvaní na děti, lítajících facek,“ (s. 162) ale přitom dělá jeho román totéž.

Přechodná generace

Pakli bych měl vyzdvihnout moment, který mi přijde přece jenom zajímavý, pak je to vědomí kontinuity. Dvoustránku se Josef snaží naklepat kosu (s mnohem menším zdarem, než s jakým používá kosu, též za přítomnosti starce, vypravěč Hořavova Mezipřistání), vědom si ztrácení základních dovedností, a kontakt s kosou ho „přemístí hluboko do minulosti lidského rodu“ (s. 105): práce s půdou mu narovnává vztah k půdě, ukotvuje ho v čase. Zatímco s Hořavou stařec sedí na zápraží a vypráví, stařec Šestákův se už nemůže dívat na „dospělého chlapa na vrcholu sil, co klepe kosu neobratně jako malý kluk, který poprvé dostal důvěru, že se nepořeže“ (s. 105). Z pocitu rozpolcení mezi svět, který zvládne bez elektřiny základní úkony, a svět digitální plyne i pocit mezigenerace, „přechodné generace“. Zatímco o rok starší Hořava (*1980) se neustále snaží spojení obnovit a z malého města utíká, Šesták konstatuje nemožnost a k maloměstu se snaží vrátit.

Učitelem – stejně jako u Hořavy a Šestáka – je i protagonista loňské Destrukce Stanislava Bilera (*1982). Ten sice neseče kosou, ale sekačkou, ovšem jako je u Šestáka pohyb s kosou jako „nějaké spirituálně tělesné cvičené přicházející z dalekého východu, má svůj rytmus: nádech – výdech“ (s. 131n), tak se i Bilerův Ulrych při hrabání listí soustřeďuje na dech („Nádech, výdech. Být tady a teď.“) a svůj život drží „pevně v rukou jako kosu, mocný nástroj utváření světa k obrazu svému“. Oba hrdinové se dostávají do nového působiště – tu na malé město, tu na venkov – plni ideálů, které se postupně bortí. Oba spojuje záliba v refrénech, oba se snaží radovat z malých věcí. Oba řeší rozdíl mezi životem zodpovědným a nezodpovědným, ale kdežto Bilerův Ulrich je váhavý intelektuál, který si není jist vůbec ničím, Šestákovým Josefem sebejistota mnohdy tříská. Prózy spojuje je i motiv porostu: zatímco u Bilera hoří les, který tu byl před námi a měl být i po nás, u Šestáka se kácí park. Všechno se zrychluje, ale stromy „trvaly na tom, že porostou pomalu“ (s. 217). Titulní motiv však zůstal nevytěžen: a o parku, kde „rodiče tu jako děti sráželi na podzim ze stromů kaštany a vyráběli z nich zvířátka, my jsme kaštany sbírali a nosili je do školy pro Naši lesní zvěř, a také dnešní děti na chvíli odloží své tablety a vrhají klacky do korun stromů,“ (s. 138) se téměř nevypovídá.

Literatura pro Novou dobu 

Šestákův román vznikal zřejmě dlouho. Svědčí o tom už seznam podporovatelů: České literární centrum, Umělecké domy Worpswede, literární festival globale0 nebo Virtuální literární dům Brémy. Obzvlášť pasáže o sociálních sítích pak trpí zastaralostí, neboť jimi mohl zaujmout tak sotva před deseti lety. Šesták chce stále evokovat závažnost, ale vychází mu pouze plytkost, kterou neúměrně natahuje. Zapadá tak do oné části produkce Hostu, pro kterou je nejpříznačnější to, že by jí prospělo proškrtávání. Pokud by se proškrtaly pasáže, bez kterých by se próza obešla, a zůstalo třeba u osmdesátistránkové novely, jistě by její nesnesitelnost nebyla tak výrazná. Jenže nejde možná ani tak o otázku prozaického určení, jako spíš o úplné minutí se žánrem – přílišná explicitnost a dovysvětlovanost románu nesluší, lépe by vynikla třeba v eseji. Šesták si tak trochu nabíhá na vidle, když nechá Josefa tvrdit, že „klouzání po povrchu a náhodný ponory do hloubky, to je literatura pro Novou dobu“ (s. 149). Neboť jak Josef opět vykřikuje: „Hlavně umět tu pitomost hlubokomyslně podat!“ (s. 150) 

projekt literární a umělecká kritika 2022 podpořen: