Od díla ke krajině, od krajiny k dějinám

 

Tomu odpovídá i obsah výboru samotného: mezi spíše literárněhistorickými portréty literátu najdeme celou řadu textů, které skutečně vyrůstají z konkrétních reálií, resp. které nejenže ohledávají literární pozůstalost toho či onoho autora, ale směřují k jakési „organické“ logice vztahu díla a místa, kde vznikalo, anebo jímž byl autor inspirován.

 

Kroutvorovi jsou velmi blízké oblasti Šumavy, Vysočiny, s podobným zaujetím studuje i pražské reálie, aby do nich mohl zasadit dílo Jana Hanče, Bohumila Hrabala nebo Franze Kafky. Z poměrně širokého spektáklu, napsaného jakoby na rubu dějiny novodobé české literatury, v předkládaném výboru vystupují především autoři spojení s pohraničními oblastmi a centrální Českomoravskou vrchovinou. Tito literáti jsou očividně Kroutvorovi nejblíže, u nich hledá základní verzi pojetí života s literaturou, a co je nejdůležitější, na jejich příkladu konstruuje konzervativně laděnou představu soudržných epoch, produkujících zaujaté literáty v protikladu s pouze povrchní, nestabilní kulturou -ismů a ideologií.

 

Soubor Notes je rozdělen do tematických hnízd a sdružuje texty napsané přibližně během čtyřiceti let; první texty pocházejí z roku 1979 a jsou koncipovány jako kritické úvahy nad dílem Jana Hanče, Pavla Šruta a Eugena Brikcia. Z téže doby pocházejí i eseje o díle Ladislava Klímy, Ivana Blatného a Ivana Wernische, v rozsáhlých studiích je vyložen básnický (i prozaický) odkaz Bohumila Hrabala. Z textů publikovaných po roce 1989 jsou zařazeny příspěvky k dílu Franze Kafky, Karla H. Máchy a Josefa Váchala, v rozmezí let 2000–2020 pak Kroutvor publikoval texty a poznámky k dílu Adalberta Stiftera, Johanna Urzidila, rodiny Reynků, Jakuba Demla nebo Miloše Doležala. Z dalších spisovatelů najdeme v Notesu Josefa Kocourka a Josefa Bartušku, Františka Kožíka, Jiřího Muchu, Adinu Mandlovou, z jinojazyčných autorů se Kroutvor věnuje Henrimu Pourratovi a Patricku L. Fermorovi. Nedílnou součástí svazku, spjatou s autorovým pohledem na českou literaturu 20. století, je esej pojednávající o fenoménu střední Evropy, poutnictví, exilu a proměny stylu psaní a četby.

 

Právě s ohledem na toto poslední vyjmenované téma je zvlášť vhodné Kroutvorovu knihu otevřít; autor se k němu vrací opakovaně, dokonce je možné vysledovat, že proměny funkce čtení mu slouží jako pomyslné linie oddělující samostatné epochy ve smyslu kulturně-společenském. Čtení a psaní totiž definuje jako kulturně závažnou činnost, která vrací člověka zpět k sobě (poloha existenciální) a pomocí níž je možné stabilizovat autonomní kulturní hodnoty.

 

Sepětí krajiny, literatury a člověka je svébytnou formou existence; to, o co Kroutvorovi jde především, je rozvinout takovou představu světa, v němž je text pevně svázán s určitým místem; tomu napovídá i jedna kritická poznámka z eseje „Čtenářská vášeň“: „Tradiční styl měl organické vlastnosti, plynul přirozeně jako řeka krajinou a městem. Čtenář se nechával unášet spádem věcí, vnitřní pohybem, sledoval děj, vnímal obrazy a naslouchal hudbě vět. Ale moderní literární styl je v podstatě umělý, dost nepříjemný, smontovaný jako ocelová konstrukce, chybí mu rukopis. Moderní autoři sice vědí, jak mají dobře psát, ale to, co obvykle píší, nedokáže člověka nadchnout a probudit jeho čtenářskou vášeň. (…) Řekl bych, že se jedná spíše o literární design, jehož šikovná technologie ale nikdy nenahradí živé psaní.“ Tato figura je v Kroutvorově myšlení obvyklá – proti přirozenosti, vcelku jasně uzavřené v okruhu autorovi blízkých, existenciálně ukotvených tvůrců, jež lze lokalizovat v čase i místě, stojí „umělé konstrukce“ těch, kteří žádnou vazbu nemají. Namísto horečnaté četby samizdatu, který Kroutvor zažil v době jeho největšího rozmachu, stojí odosobněný konzum kulturních produktů. Jinými slovy: jen v dobře poznané kulturní krajině lze rozeznat autentické hodnoty, kulturní krajina je svým způsobem útěšná, už předem zbavená výstřelků nebo provokací. Nahlížet do takové kulturní krajiny je totéž jako číst; krajinou máme procházet, stejně jako si listujeme v literárních textech. Pobyt v této krajině je zaručeně dobrým základem kulturní existence.

 

Takto formulovaná dvojí vazba mezi psaním a konkrétním místem na mapě, kde se psaní odehrává, Kroutvorovi umožňuje vystavět na osudech literátů velmi působivé figury. Byl to například Bohuslav Reynek, který, v Kroutvorově pojetí, obýval archu slova a vzdoroval proměnlivému politickému počasí v minulém století. Byli to autoři-demokraté, kteří museli odejít ze země, jež se během pouhých několika let proměnila k nepoznání. A byla to také krajina obývaná těmito autory, v níž zůstaly stopy minulých časů – i její proměny a dílčí podoby souvisejí coby výsledek lidské produkce s literaturou.

 

Problémy ovšem nastávají i zde, jakkoli by se mohlo na první pohled zdát, že jde o nevinný koncept. Ve chvíli, kdy se od modelu člověk-krajina-text autor posouvá k politickému horizontu, je vcelku jednoduché rozeznat opakující se zkratku. Josef Kroutvor v jednom eseji tvrdí, že literatura má být postavena stranou politiky, nicméně jeho vlastní tvůrčí praxe odhaluje limity dělení na umění a politiku. Opět, do jisté míry se v této floskuli odráží konzervativní postoj autora, který velmi zřetelně odděluje modus přirozeného a ideologického. V mnoha Kroutvorových textech se čtenáři tato polarita umělecké vs politické předkládá se zárukou, že takové členění je odvozeno od zkoušky věků: ideologie se zrodila ve dvacátém století, co jí předcházelo, bylo tedy z podstaty mimo ideologii, tedy jinými slovy, šlo o staré pořádky mimo ideologii (před Listopadem) anebo tržní ekonomiku (po Listopadu). Jinde Kroutvor s gustem uvažuje nad vyprázdněnou demokracií a proti ní staví praxi ryzích demokratických autorů; hovoří o krajině pusté, nelidské, jež nahradila idylický, totiž zabydlený ráj. Takových opozit bychom našli v knize více, z dějin literatury například stojí za zmínku dělení na autory, kteří si s politikou nezadali, a byť se hlásili k nacionalistickým idejím, nikdy nevstoupili do služeb ideologie – to se totiž mohlo přihodit výhradně autorům spojeným s avantgardou. V eseji o Henrim Pourratovi se Kroutvor pokouší překvapenému čtenáři namluvit, že tvůrce Kašpara z hor byl sice pétainovec, daleko spíše ale naiva, kterému byla politika ukradená, a že teprve poválečná literatura plně vstoupila do služeb ideologie. Myslím, že podobnou simplifikací bychom se mohli elegantně vyhnout třebas diskuzím o kontroverzních aktivitách Františka Zavřela s tím, že skutečně problematickým viníkem byla například Jarmila Glazarová.

 

Podobný přístup ke katolicky orientovaným autorům zvolil už Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova (1938­–1939), nejde tedy o žádnou novinku a nepřekvapí, objevuje-li se znovu v úvahách konzervativního kritika. Svědčí mimo jiné o stále živém nostalgickém přístupu k dějinám českého písemnictví, tak jak byl zastáván zejména v devadesátých letech. Ovšem, zatímco tehdy se jednalo o logické vyústění předchozích desetiletí, dnes už nezbývá, než k němu přistupovat jako ke specifickému, příznačnému postoji k dějinám, k jednomu z pevných interpretačních rámců užívaných soudobou literární kritikou i publicistikou.

 

Podobný problém se vyjevuje i nad Kroutvorovým konceptem Střední Evropy (sic!, autor verzálou demonstruje alternativní přístup k tomuto historicky-geografickému fenoménu). Je obecně známo, že problém střední Evropy je problémem politickým a že v rámci stále probíhající diskuze musí být nutně podán výčet, nakolik se život ve střední Evropě odlišuje od života v západních zemích – o ty tu jde především. Že se i v tomto případě do autorova pohledu jaksi nepromítá současný stav, respektive že před ním zavírá oči, aby mohl trvat na vlastním dějinném teritoriálním konceptu, odhaluje třebas už srovnání úvodních odstavců přítomného eseje s jeho předchůdcem – byl to totiž právě Josef Kroutvor, kdo psal o „Střední Evropě“ v roce 1981 do exilového Svědectví. Z aktuálního eseje zcela mizí zmínka o tom, že ve střední Evropě „není zoufalá bída ani velké bohatství, nejsou zde extrémní pravičáci ani radikální levičáci, nejsou zde prudké vášně ani střízlivý rozum, všechno se řeší citem, opatrností a vtipem“. Tak mohl Kroutvor definovat prostor „Střední Evropy“, jakéhosi po všech stránkách vyváženého území, tehdy; dnes by už s takovým tvrzením neobstál, spíš by vcelku trefně dokázal, že některé geografické konstrukty je nutno vždy definovat ad hoc.

 

Nebylo by zas až tak zajímavé zmiňovat se právě o střední Evropě, kdyby toto druhdy oblíbené zeměpisné označení nemělo tak výrazný vliv na autorovo myšlení o literatuře. Jakkoli se s autorem Notesu nedokážu ztotožnit v názoru, že literatura má stát stranou ideologií, v tomto bodě se mi jednoznačně jeví Kroutvorovo užívání souboru idejí, připisovaných dílům vzniklým ve střední Evropě, jako zcela adekvátní a funkční. Nad Notesem by se dokonce dalo uvažovat o tom, že právě Kroutvorem prezentované pojetí literatury bude v této přibližné podobě přijato jako tradiční výklad dějin literatury 20. století a najde si svou cestu do učebnic určených pro středoškolské studenty. Způsob, jakým se Kroutvor k dílům jednotlivých autorů staví, napovídá, že by v této ideální, rovnovážné, „měkké“ Střední Evropě mohli uprostřed pomyslného literárního prostoru stát středoví demokraté, konzervativní liberálové anebo autoři „autentičtí“ (Hanč, Blatný, Hrabal). Na jejich jedné straně pak lidé udržující tradici navzdory politickým zvratům (Reynek), autoři spjatí s levicovými ideologiemi, a na straně druhé pak ti, jejichž dílo se bude vždy vzpouzet zařazení (Váchal, Klíma, Kocourek ad.).

 

Největší přínos Kroutvorovy sbírky esejů nakonec spočívá v jeho srozumitelném stylu, nenásilných interpretacích a zejména pak v poutavě vyprávěných anekdotách ze života literátů. Zůstane-li se u jednotlivostí a nevyvozují-li se obecné pravdy o povaze dnešní doby a současné literární tvorby (to je oblast, kam se Kroutvorovi očividně vůbec nechce), pak jsou předložené texty vynikajícím úvodem do dějin literatury 20. století; působivé, vykládané prizmatem konzervativní kritiky. Jejich čtenář si na nich může procvičit kritické čtení, a to zejména tehdy, když interpretace díla, jeho souvislostí s ekotopem, z něhož vyšlo, přechází k obecným formulacím o povaze doby. Tam se pak samo Kroutvorovo psaní ukazuje jako nedílná součást polistopadového vývoje myšlení o literatuře.

 

Poněkud problematicky se jeví edice textů. Tak jak se autorovo myšlení prolíná a navrací zpět ke svým východiskům, překrývají se i texty samotné. Josef Kroutvor rád opakovaně zmiňuje tytéž skutečnosti, krouživým pohybem je rozvíjí a vyvozuje z nich nové konsekvence; to ocení každý, kdo se v průběhu let prostřednictvím jeho textů dostává do známé krajiny, v níž se Kroutvorovy oblíbené příběhy odehrávají. Čtou-li se ovšem tyto za sebou, pak časté repetice ruší, zvláště neříká-li se v nich vůbec nic nového. Editor svazku mohl v některých případech zasáhnout. Notes očividně není pojat jako kritická edice ani vybrané autorovy spisy; na mnoha místech by ediční zásahy souboru jednoznačně prospěly.

 

 

Mgr. Jakub Vaníček. Vystudoval bohemistiku na FF Univerzity Palackého, publikoval v Deníku Referendum, ve Tvaru ad. Jeho texty se objevují v A2 nebo v odborném časopise Bohemica Olomucensis. Podílí se na vydávání sebraných spisů Jakuba Demla a věnuje se i současné literatuře. Žije v malé obci na Vysočině a provozuje venkovský antikvariát.