Próza
Nesnesitelná lehkost malomyslnosti
Jako netypický filosofický román, který otevírá otázky sebeuvědomění, přináší úvahy o podobě světa a ohledává principy fungování lidské mysli, představuje nakladatelství Host letos na jaře vydanou prózu Jiřího Maršálka Lenost.
Románů, které bychom v české literatuře mohli označit přívlastkem filosofický, doopravdy nenajdeme příliš. Z literatury dvacátého století je možné připomenout Loutky a dělníky boží F. X. Šaldy, noetickou trilogii Karla Čapka, Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy či některé romány Egona Bondyho a Milana Kundery, z literatury polistopadové pak knihy Patrika Ouředníka, Lubomíra Martínka či Michala Ajvaze. Od roku 2010 ale v české beletristické tvorbě textů s výraznějšími filosofickými aspekty viditelně ubývá.Nejvýraznější výjimkou jsou právě prózy Jiřího Maršálka (* 1991), který debutoval v roce 2019 psychologicko-filosofickou novelou Večerní sláva Wiederhausera.
Autorova prvotina, stylizovaná jako dialog dvou bratrů na rodinné oslavě (respektive sebereflexivní monolog jednoho z nich), působí především jako filosofické cvičení, pastiš, jenž intertextuálními odkazy upomíná na celou řadu filosofů a spisovatelů (Immanuela Kanta, Arthura Schopenhauera, Lva Nikolajeviče Tolstého či Ladislava Klímu) a otevírá řadu existenciálních témat, jako jsou smysl lidského bytí, smrt blízké osoby, existence či neexistence víry a lásky. V Lenosti se Maršálek k některým těmto námětům vrací, a přestože potlačuje neobvyklý archaický jazyk vyprávění či cynickou sebeironii vypravěče, které v prvotině byly tolik poutavé, jejich problematiku rozpracovává mnohem podrobněji a umněji. Tentokrát se zabývá především otázkou, co se může stát ve chvíli, kdy nám vlastní bytí začne být naprosto lhostejné.
Od idyly k peklu
Bezejmenný protagonista Lenosti se dva roky po smrti manželky vrací na řecký ostrov, kde před lety strávili společnou dovolenou. Zpočátku se zdá, že se z jeho strany jedná o určitou iniciační cestu, prostřednictvím které chce v sobě toto bolestivé životní období uzavřít a znovuobjevit sám sebe, začít znovu „normálně žít“. Ostrov, který je v jeho vzpomínkách vykreslený jako idylické místo, a proto by zřejmě mělo dojít k vnitřní katarzi hrdiny právě zde, se ale konfrontací s neuzavřenou minulostí (ve spojení s řadou náhod) mění v prostor více než zrádný – jak už to tak bývá, k titulní lenosti se totiž postupně začnou připojovat i další ze sedmi hlavních hříchů.
Vyprávění první poloviny knihy zachycuje protagonistovy lenivé toulky po ostrově a pravidelné návštěvy u členů rodiny Aleksiových – starce Mihálise, jenž je mu výborným protějškem ve filosofických rozmluvách, jeho dcery Sofie, se kterou po letech obnovuje milostný poměr, a psychicky nestabilního synovce Dimitriho, který v příběhu sehraje podstatnou roli. Prostřednictvím jednotlivých setkání a krátkých retrospekcí se začne pomalu ukazovat, že na první pohled šťastné manželství dvou mladých lidí ve skutečnosti zas tak bezproblémové nebylo. Poddáváním se malomyslnému stesku po minulosti se navíc do jeho mysli vkrádají negativní úvahy o smyslu lidského bytí a vnitřní monology čtenáři postupně odhalují jeho antihrdinský, zbabělý postoj. Na rozdíl od Maršálkovy prvotiny tyto filosofické pasáže nepředstavují nekoherentní zdlouhavé oddíly, autor je prokládá přirozeně plynoucími dialogy a tíživou atmosféru místy odlehčuje úsměvnými vsuvkami, jež do textu vnáší především hrdinova setkání s Polákem Pavlem. Zlom ve vyprávění nastává ve chvíli, kdy se náhodou ocitá na místě trojnásobné vraždy. Vzhledem k vnitřnímu rozpoložení, otupělosti a lhostejnosti není schopen logicky jednat a následně bez protestu přijímá trest. Druhá polovina románu poté představuje silně introspektivní protagonistův monolog z vězení.
Camusovský pastiš?
Jestliže Večerní sláva Wiederhausera naprosto otevřeně odkazovala k poetice řady světových a českých literátů a filosofů, z nastíněného děje je bezpochyby zřejmé, že Lenost se vedle odkazů k stoické filosofii či Kafkově Procesu hlásí především k Cizinci Alberta Camuse, a to takovou měrou, že vyhnout se při četbě neustálému srovnávání obou knih se zdá takřka nemožné. Paralely najdeme primárně v rozpoložení postav: v jejich negativních úvahách nad smyslem života a smrti, v silné melancholii, otupělosti a naprosté netečnosti vůči okolí („Smrt stejně přijde a člověk má celý život na to, aby se do ní zavčas zamiloval.“ – s. 8; „Tolik věcí, co jsem už v životě viděl, zažil, cítil, a stejně si připadám jako prázdná nádoba.“ – s. 111; „Možná je lepší přece jen nežít, protože život sám se pokaždé postará o to, aby si člověk připadal o něco ochuzený.“ – s. 120). Analogickou výstavbu má i kompozice – první část Lenosti zachycuje zhruba několik týdnů (odlet do Řecka, pochůzky po ostrově, krátké retrospekce), druhá je vyprávěna během několika let strávených ve vězení (první část Cizince se odehrává zhruba týden od smrti Meursaultovy matky po zabití Araba, druhá shrnuje něco málo přes rok věznění až po předvečer popravy).
Letargii, kterou u Camusova Meursaulta výrazně posiluje smrt matky, vyvolá u Maršálkova (anti)hrdiny smrt manželky: „Vzpomněl jsem si na odrůstající prameny šedých vlasů svojí tchyně a na její zvrásnělé prsty tisknoucí dřevěnou desku, když se vrhla na Míšinu rakev v pohřebním sále. Byl to výjev, který se z mysli nevytrácí. Zůstává navěky a ujišťuje člověka, že snažit se žít život je vlastně dost malicherné, když každou chvíli a kdekoli, za každým rohem číhá možnost prožití bolesti, která neúměrně převyšuje všechnu do té doby prožitou radost.“ (s. 41n) Zásadní rozdíl v chování sledovaných postav přichází až po vynesení rozsudku. Maršálkův protagonista je odsouzen na čtyři roky za to, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě; nepomůže mu ani přiznání viníka, jelikož jej k činu sám údajně nabádal a má prokazatelné „charakterové defekty“.
Na rozdíl od Meursaulta ale vůči svému osudu zůstává poměrně chladný, nevzpírá se, nerevoltuje, a jak již poukazoval Pavel Fischer v recenzi pro časopis Host, dokonce ho přijímá jako určité logické východisko, jako trest za minulou zradu. Z jeho „vězeňských“ promluv je pak patrné i určité potěšení (které ovšem střídá silná beznaděj, viz dále), jelikož na místě, kde všechny dny plynou stejně, jej nikdo nemůže obviňovat z nicnedělání a utápění se v rozervaneckých představách. „A proč vůbec kdy něco dělat? Činnost je pro zvířata a pro prosťáčky. Když člověk moc přemýšlí, bude nakonec vždycky jen sedět se založenýma rukama.“ (s. 155n) Svou naprostou rezignaci na život ovšem podtrhuje po celou dobu vyprávění opakováním mantry „mně se věci prostě dějí“ (s. 49 a v obdobných variacích jinde) a zdůrazňováním přesvědčení, že není schopný o svém životě sám rozhodovat a je tak vydán na milost každému, kdo je silnější než on. Přes všechny zmíněné podobnosti se však nedá říct, že by Maršálek Camusův román opsal, camusovský pastiš se zde naopak stává záměrnou, přiznávanou kompoziční strategií, skrz kterou se autor se světoznámým textem snaží vést dialog.
Netečný (anti)hrdina
Zůstat u srovnání Lenosti s Cizincemale nestačí. Je třeba vyzdvihnout, že vedle tematicko-filosofické stránky má Maršálek promyšlenou i práci s tempem a dynamikou vyprávění. K umělecké působivosti přispívá zvolený styl psaní, který svou netečností souzní s rozpoložením hlavního (anti)hrdiny. Úderně vyznívají zejména formální, strohé zmínky o smrti („Jakmile kluk do otvoru vlezl, otec za ním zavřel těžké betonové víko a odešel. Nechal syna napospas hrůze uprostřed tmy, vlhka a ticha, dokud nezemřel na podchlazení. A přitom se během vyšetřování neobjevilo nic, ani sebemenší náznak motivace k otcovu jednání.“ – s. 164) a téměř až bezcitné promluvy o dalších nekomfortních situacích („Ukázalo se, že Mihálisův pes Thodoros jednou před pár lety utekl z jejich pozemku a pokousal v obličeji sousedovu dceru, a to dost zle. Pochopil jsem, že ta dívka má dodnes na tváři viditelné jizvy. Když se dospělí seběhli, tak už ta holka ležela na zemi v kaluži krve a řvala, zatímco Thodoros se motal kolem ní a agresivně vrčel, přičemž ji chvílemi ještě zlehka kousal do nohy pokaždé, když dívka moc hlasitě zakřičela.“ s. 73).
Právě ona nezaujatost a odosobnělost, s jakou protagonista o všech těchto událostech informuje, čtenáře postupně nutí pohlížet na něj stejně jako vyšetřovatelé u soudu, tedy jako na postavu asociální a psychicky narušenou: „Připadalo mi to najednou všechno tak zvrácené, degradující. Nevzhlední hloupí lidé, nesmyslné dny, prázdné večery. Chození tam a zpátky, neustálé žraní, pití a nekonečné řeči pořád o těch samých věcech. Všechno je prázdné a vyčerpávající, většinu času člověku v životě seberou bezpředmětné tlachy a konverzace o ničem. Hloupé, bezcílné snahy, které přecházejí jedna v druhou, aniž by člověk zaznamenal, že stejně k ničemu nedošel. A na dně pod tím vším se krčí život, tak triviální a nedůležitý život, který se ale nedá změnit ani se před ním nelze schovat.“ (s. 63n)
Všepohlcující lenost
Zasazení děje na nejmenovaný řecký ostrov (z kontextu ovšem vyplývá, že se jedná o Korfu) na první pohled nepůsobí důležitě. Příběhu dodává na exotičnosti a popisy zdejší krajiny vnáší do textu lyričnost: „Příchod podzimu se tu pozná jen podle tmavnoucího moře, jelikož dny jsou i koncem září stále dlouhé a horké. Nažloutlé, vyschlé traviny si drží své zbarvení bez znatelné změny a křivě rostlé olivovníky si ponechávají listy po celý rok. Večer tu sice bývá stále vedro, ale už není dusno a od moře vane dost silný vítr. A ten slaný vzduch – všechno mě to dohromady jistým způsobem uklidňuje a konejší.“ (s. 11) Současně však zvolené slunné, klidné prostředí kontrastuje s negativním dějem. Tím autor vytváří paradox, kdy je topos ostrova, jenž se v literatuře nejtradičněji pojí s utopickými představami, využíván jako prostor pro zápletku inspirovanou antickým dramatem. Popisy jednotvárné přímořské krajiny navíc zpomalují tempo vyprávění první poloviny prózy, jež graduje v okamžiku vraždy a opětovně se zpomaluje přemítáním ve vězení. Všudypřítomný (odkazuje k němu už samotná grafika desek) je přitom leitmotiv šumění vln, který opět nepříliš překvapivě slouží jako metafora titulní lenosti, zároveň ale může upozorňovat na ohraničenost ostrovního prostoru a nemožnost dostat se pryč.
Ačkoli je každá ze zmíněných kompozičních složek sama o sobě přesvědčivá a nejen filosofické rozpoložení, ale i samotný styl vyprávění v současné české literatuře působí vskutku netypicky, problematickým se stává rozsah, jenž je v textu věnovaný titulnímu smrtelnému hříchu. Jestliže v první polovině románu protagonistův odosobněný pohled funguje a poutá pozornost (pravděpodobně i tím, že mimo jiné ilustruje určitou ztrátu zájmu a pozornosti v dnešní digitální době), v druhé polovině je vidět, jak moc Maršálek leitmotivu lenosti text podřizuje. Próza se tím stává zdlouhavou a dostává se do ní mnoho prázdných, vykalkulovaných myšlenek. Přestože je jasné, že jde o zcela neskrývaný záměr, kdy má vše souznít s protagonistovým rozpoložením, na necelých dvou stech stranách se Maršálkovi zkrátka nedaří udržet nosnost tématu a finále příběhu se pod nánosem množství lenivých, lhostejných (ad.) komentářů a metafor začíná rozpadat. A to je škoda, jelikož autorova snaha napsat román, který je založený na camusovských aluzích, působí sympaticky a nabízela obrovský potenciál. Očekávaná katarze, či alespoň jakákoli cílevědomá akce ze strany protagonisty, nakonec nepřichází, naopak se dostavuje ještě větší beznaděj: „S jistotou mohu jen tvrdit, že už nevěřím, že by člověk svým rozhodnutím dokázal cokoli změnit.“ (s. 180) Román je tak, stejně jako Maršálkova prvotina, opět hlavně filosofickým a stylistickým cvičením, na kterém sice autor dokazuje, že umí psát – příště už to ale stačit nebude.
projekt literární a umělecká kritika 2022 podpořen:
Příspěvků: 0