Na zkušenou do Japonska

Nevýrazná obálka s lehce zčeřenou vodní plochou a štíty vysokých hor zachycených na fádní turistické fotografii by snad mohla leckoho odradit; a řekněme už zde, že by se tak stalo ke škodě čtenáře.

Smíšené pocity se rozplynou už v první kapitole, unášející čtenáře do japonského Nikkó. Josef Tichý vypráví příběh mladičkého studenta Patrika Weisbergera, který přijíždí do studeného horského města v centrálním Japonsku; tak trochu do neznáma na zkušenou, jeho útočištěm se má stát hotel kdesi pod japonskými horami. Už na prvních stránkách je zřejmé, že Patrik je na své místo zvláštně naladěn a nenechá se ničím zaskočit. Představuje si snad někdo Japonsko jako zemi, kde je vše precizní až k nesnesitelnosti? Patrik to nejspíš nebude – a už jen tato drobnost, která poněkud rozvrací ustálené předpoklady, je jistým příslibem, že tenhle příběh bude v lecčems výjimečný. Přidá-li se k tomu jeho zvláštní naladění na vlny osamělosti a jakousi – později – formulovanou roztržku se světem, nemusí čtenářské hodnocení Předvečera dopadnout zrovna špatně.

Abychom načrtli nejnutnější: neznámý muž odveze Patrika do hotelu a započne tím sérii událostí, jimiž bude vypravěč čtenáře provázet. Námět knihy je postaven na zvláštním protagonistově nesouměrném prožívání skutečnosti. Víme toho o něm příliš málo, abychom mohli usoudit, proč se do Japonska vydal a jaký k němu vlastně má vztah. Jeho pozornost zaměřená k detailu a kulturním miniaturám prozrazuje minimálně to, že tu zemi dobře zná a že se nenechá unášet prvotními dojmy; dokonce by se dalo říci, že do té krajiny se svou psychologií prostě patří a že si ji i sám moderuje. Není třeba číst příliš dlouho, aby bylo zřejmé, že právě z tohoto způsobu prožívání a ponurého místa kdesi na okraji (a přitom vlastně uprostřed!) Japonska prýští síla Tichého prózy.

Patrik sroste se svým novým místem, pronikne mezi zaměstnance hotelu a stane se jedním z nich. Znáte to, na studenta, jenž pokorně přijme roli posluhy – snad aby doplnil políčko v životopise a nasbíral „zkušenosti“ –, rozhodně nečeká žádné pohodlí. Je to on, kdo musí vyjít všem vstříc; a Patrik je přesně takový, jeho osobnostním rysem je měkkost a poddajnost, zrcadlí povahy svých nadřízených; skrze něj se nadřízení a kolegové ukazují ve své nahotě jako lidé podivných zálib a naturelů. Patrik je prostě se svým osudem srozuměn, a jak se ukazuje s každou novou postavou, která vstupuje do jeho trajektorie, v této víceméně subalterní pozici dokáže zachytit lecco ze světa těch, co mají moc, co stojí vůči němu výše a teprve s odstupem se projevují jako lidé, a nikoli figuríny. Tichý zkonstruoval funkční a čtenářsky vděčný stroj. Už v první třetině knihy jistě víte, že zařízení, ve kterém jste se ocitli, je vynikající, panoptikální tvrz, v níž našlo útočiště několik pozoruhodných podivínů.

K umělecké působivosti této krátké prózy přispívá jednak i autorova schopnost načrtnout základní scenérii a zejména pak dobře vystavět dialogy postav. S minimálními prostředky střídá přímou řeč postav s hlasem protagonisty, předrážeje ji pomlčkou, a vytváří základní dialogickou vrstvu Předvečera. A teprve z této matérie postupně v jemných náznacích vyvstává klíčové téma vyprávění, které nakonec zpětně osvětlí některé nepříliš jasné náznaky Patrikovy proměny.

Jsou to nejen scenérie vzdálené země a její lehce rozvrácené kultury, které dělají z Tichého knihy malou událost, ale i její dobře zvládnutá kompozice. Příběh lineárně plyne, aby v několika málo okamžicích čtenáře zaskočil nezřetelnou časovostí a vzápětí se zas vrátil do běžných mantinelů. Žádná extravagance. Místy snad až melancholicky zabarvenému existencialismu, který jediný dokáže postavit tlustou plexisklovou zeď mezi protagonistu a jeho okolí, by ostatně autor neprospěl, kdyby svůj příběh rozepjal do příliš složité konstrukce.

Četlo by se to všechno jako čerstvé dílko talentovaného autora, nebýt mizerné redakční přípravy knihy. Autor se – stejně jako mnoho dalších – rozhodl vynechat nakladatele a vydat knihu pod novou značkou. Těžko říct, jestli mu tedy někdo text redigoval; pokud ano, odbylo se to až příliš nedbale, snad v duchu úklidu hotelové koupelny. Chyběl-li redaktor zcela, pak nezbývá než autora pochválit, že svůj rukopis dotáhl tak daleko. Nicméně: fráze jako „na setinu vteřiny se jejich pohledy střetly“ už mnoho let do dobré prózy nepatří. A věčně popletená interpunkce na lomu přímé řeči a vypravěčova komentáře je dostatečně otravná na to, aby průběžně kazila čtenářův dojem.

Navzdory tomu se však autorovi podařilo debutovat prózou, v níž se Japonsko ukazuje jako zem živých lidí, nikoli jako exotická říše zaplněná bizarními figurami – tak jako to před pár lety udělala Anna Cima. Je to závažná zem, v níž se z porušené kultury vynoří pár dekadentních milovníků Západu a za nimi se v krátkých náčrtcích ukazují tamní lidé, dokonce možná i ti nejběžnější; žádná postmoderní megapole a její postpostmoderní čtvrti. Není to Tokio, ale Nikkó, a v něm dost možná ten nejzanedbanější hotel v Japonsku.