Možnosti redaktorova orgánu

Jan Němec:
Možnosti milostného románu

Host
2019

Jedlička je šéfem Perplexu a Možnosti nejsou poezie, ale podstatné je řečeno. Spíše než prožitek Host požaduje smysl. To ale může vést k póze. Ke srovnání viz postmoderní próza Vojtěcha Varyše Na vrcholu zoufalství, vydána simultánně v Nakladatelství Petr Štengl.

Nárok smyslu na sebe samozřejmě uplatňuje i redaktor Hosta Jan Němec. Kniha má být ze života, autentická, ale ve skutečnosti je to... Koule, jakou má na obalu. Jak řekl jiný Němec Heinrich Karl Bukowski: „Dopřejme si prostor a chyby, hysterii a smutek. Proč brousit hrany tak dlouho, až dostaneme kouli, která se pěkně hladce valí?“ Srovnávejme ale spíš s Francouzem Michelem Houellebecqem, jehož vliv je znát. Univerzitní prostředí, váhavost. Z Němcova rozhovoru s Terezou Matějčkovou v únorovém Hostu vyplývá, že kultovního bestselleristu má autor Možností v úctě. Srovnání to není úplně fér, protože Houellebecq je mistr brka, zatímco Němec braku.

Úplně poprvé jsem jeho Možnosti chytil na Vltavě ve Čtení na pokračování. Audioknihu namluvili Ondřej a Anna Brouskovi. Bylo to moc příjemné. Původně jsem myslel, že poslouchám nějakou klasiku. Poslech je možná nejlepší možností tohoto románu. Člověk při něm odpočívá. Vnímá hlasy. Potřebuje hlavně, aby vyprávění mělo tah. Možnosti ho mají. Při četbě je člověk aktivní, takže i kritičtější. Čeká víc. Kniha má příjemně nenucený tón, ale cenou za to jsou strojené dialogy. Duchaplné – plné – ale ne vtipné. Spisovatel-redaktor se nutí k tomu, aby vše bylo zjevné. Oslí můstky ale vedou spíš k póze, která brání bližšímu propojení čtenáře s autorem. To umožňuje právě autenticita. Ne každý čtenář pro ni má cit, proto není manistreamovým artiklem.

Čtenář Němce respektuje, je mu s ním dobře, ale něčím je mu stále nesympatický. Hlavně v momentech, kdy se příliš snaží. To se přestává cítit výlučným a začne se cítit jako prostředek autorova sebeobdivu. Němec míří vysoko, pokouší se o kýč. Coby člověk pohybující se v literatuře dobře ví, že to je vysoká laťka. Aby kýčovitost ospravedlnil, musí být opravdu dobrý. Dobrý kýč píše zmíněný Houellebecq. Téměř každá jeho kniha obtahuje oblouk láskyplného vztahu, který začíná, je naplněn, končí a hrdinovi zbývají oči pro pláč.

Takový záměr prozrazuje hned na začátku i Němec. Podobně jako Houellebecq se snaží vsadit děj do nějakého sociologického rámce, v tomto případě do přetechnologizovaného světa, ve kterém je všechno už zdokumentováno. Jediným prostorem pro dobrodružství je milostný vztah. Podobně jako Francouz, i on dávkuje aha momenty poetických aforismů a vše balí do lenivě šarmantního tónu á la nemám, co skrývat. Houellebecq tento styl dohání k dokonalosti kombinací bezelstné depresivnosti,  od které čtenáře rozptyluje v gurmánských a ještě více výživných pornografických pasážích.

Deprese je vnímána jako negativní jev, ale má i svá pozitiva. Jak říká Houellebecq, člověk je při ní citlivější. Když není úniku, je více sám sebou. Skutečnější. Němec tuto nemoc-schopnost nahrazuje karikaturou, kterou naznačuje už název knihy či první strana s nápisem „místo pro motto“ nebo na zadním obalu: „Anotace už nedokážu číst. (...)“ Trochu infantilní. Pak také zvláštní členění kapitol. Místo upřímnosti pitvoření. Přitom kniha obsah má. Místy je čtenář příjemně unášen tak jako u Houellebecqa. Stejně jako vtip ale chybí i zvážnění, popuštění uzdy fantazie někam úplně jinam.

Ne, úkol je dán jasně hned na začátku. Pak už je to jen vyplňování kolonek. Místo porna přeslazenost. Kniha je vhodná k letnímu čtení u vody, kde se člověk může od toho medu opláchnout a pokračovat dál, než v něm zase uvízne.  Tak to funguje dobře. Vrací se docela rád. Přes všechny výhrady má Němec zmíněný tah, který u nás není úplně zvykem. Vložené články ze zpravodajských serverů plní rozptylovací roli. Trochu to připomíná Básníky.

Autorské čtení Jana Němce na Festivalu spisovatelů Praha 2019