Michel Houellebecq: Eseje

S tím rozdílem, že necouvá ani před exaktními vědami, které pro něj skýtají protiváhu mnohoznačnosti věd společenských. "Dovedete si představit, že by věda byla ironická?" Excesivně využívá sexuálních scén podobně jako Charles Bukowski, se kterým ho pojí problematické dětství. Výsledkem je uhranč(t)ivý koktejl znalostí, humoru a deprese.

  

Jeho poslední román Serotonin u nás slavil úspěch. Mimo jiné v anketě Kniha roku Lidových novin, kde ji chvalořečil bývalý prezident Václav Klaus, který s Houellebecqem sdílí antipatie k Evropské unii a sklon říkat věci natvrdo. Nyní se čeká na nový román. Píše se? V karanténním rozhovoru autor prohlásil, jak je pro píšícího člověka strašné nemoci vyrazit na dlouhou procházku, jak je zvyklý. Zůstane uvězněn se svými myšlenkami a koncepty, což je k zbláznění.

V pařížském nakladatelství Flammarion vyšlo už několik knih jeho esejů. Někdy je esej trochu silné slovo, hodilo by se spíš jiné dnes módní slovo - blog. Narozdíl od bardů ze sekce Blogy na zpravodajských serverech Houellebecq píše na požádání pro rozličná periodika. Texty se pak nesou v přiměřeně nenuceném tónu. Pro české vydání je sebral Alan Beguivin, který Houellebecqa překládá od prvního románu Rozšíření bitevního pole s několika výjimkami, o které se postarala šéfradaktorka serveru iLiteratura.cz Jovanka Šotolová. Rozšíření bitevního pole vyšlo v Odeonu v roce 2012 a v tuto chvíli je rozebrané (pozn. red.: první české vydání vyšlo v Mladé Frontě v roce 2004). Nakladatelství Odeon jedná o obnovení autorských práv. Eseje vycházejí ve Vyšehradu spadajícím pod skupinu Albatros.

"Doufáme, že se čtenář nebude cítit podveden zjednodušujícím názvem, který využil velmi volné definice toho, co to vlastně takový esej je, a to v duchu autorova díla," uvádí odpovědná redaktorka knihy Alena Snelling. Ale ne, srdce fanouška i tak zaplesá. Dočte se spisovatelovy názory, které mu doplní bílá místa na mapě přečtených románů. Lepší než drátem do oka. Dočká se i prózy Lanzarote, v níž autor definuje úpadek společnosti na modelu plážové turistiky. Z této rané práce zřejmě vycházel při stavění podobných kulis v Platformě nebo Možnosti ostrova. A také z dopisu rozebírajícího filozofii New Age, který napsal spisovateli Lakisi Progidiusovi v roce 1997. Dopis je zařazen do sekce V dialogu, která následuje po Esejích a obsahuje ještě několik rozhovorů, ve kterých Houellebecq prozrazuje něco o svých románech a literárním provozu.

Snelling uvádí, že cílem výboru je představit autora v jeho mnohsotrannosti žánrové i zájmové. Jako takový se nám ale předvádí už ve svých románech. Možná by bývalo lepší zaměřit se na určitou kategorii, ve které je autor nejzběhlejší. Nebo takovou, která se nějak dotýká tuzemského publika. Nebo zařadit jeho top rated články, tedy takové, které udělaly největší díru do světa, nejčtenější, nejčtivější. V Poznámce se dozvídáme, že pocházejí zhruba z období od devadesátých do nultých let. Vzhledem k tomu, že pocházejí z časopisů, mohly být také datovány přímo u názvu článku. Možná i opatřeny kontextem toho, co v té době zrovna hýbalo světem a v jaké fázi kariéry se autor zrovna nacházel.

  

Homo supermarketus

Hned v prvním oddíle Zůstat naživu Houellebecq vystupuje jako jakýsi (de)mentální kouč vyučující nemoc, které je potřeba podlehnout, aby člověk mohl soustavně psát. "Klaďte důraz na nemoc, agonii, ošklivost. Mluvte o smrti, o zapomnění. O žárlivosti, lhostejnosti, frustraci, o absenci lásky. Buďte hnusní, buďte pravdiví." (str. 24) Působí sebejistě. Člověk by až řekl, že jde o aktuální článek, ale pochází z roku 1999, kdy měl autor celosvětový úspěch ještě před sebou. Jeho převratné Elementární částice ale byly už na světě, ve Francii vyšly o rok dříve.

V sekci Zůstat naživu, v článku jménem Nejdřív utrpení čteme hned na začátku skicu Bruna z Elementárních částic. "Henrimu je rok. Leží na zemi v podělaných plenách, ječí. Jeho matka přechází sem a tam po místnosti, její podpatky klapou na dlažbě, hledá podprsenku a sukni. Spěchá, aby stihla večerní schůzku. Ta malá věc pokrytá výkaly, co se zmítá na dlaždičkách, ji vytáčí. I ona začíná křičet. Henri řve o sto šest. Matka odchází. // Henri má výborně nakročeno ke kariéře básníka." (str. 12) Temný kouč pak zasvěcuje novice pera na pětadvaceti stranách. Působí to trochu jako parodie, ale člověku je jasné, že na tom něco je.

Následuje několik povšechnějších miniaturních všehochutí o architektuře nebo informatice. Mají reprezentovat autorův záběr, ale spíše rozbíjejí pozornost. Esej hodná toho jména Svět jako supermarket a posměch je až na straně čtyřicet. Konečně jsme svědky Houellebecqova civilního, velkohubého ostrovtipu. "Logika supermarketu nutně vede k rozptýlení tužeb; homo supermarketus nemůže být člověkem jedné vůle, jedné touhy. Z toho plyne u současníka jistá deprese chtění: ne že by lidé toužili míň, naopak touží stále víc, avšak jejich touhy získaly cosi trochu ukřičeného: aniž jsou falešné, jsou z velké části produktem vnějších - řekli bychom v širokém slova smyslu reklamních - determinací." (str. 41)

V následující Poezii zastaveného pohybu přináší autor vhled do bouřlivého roku 1968. Ten je pro tuzemského čtenáře zajímavý, protože Houellebecq ve svých románech často používá výraz osmašedesátníci. Ve Francii má toto číslo jiné konotace než u nás, kde mu trochu zlepšuje pověst jen Jaromír Jágr, který ho nosí na zádech. Potom Passolini, německý němý film a Prévert; čteme zase spíš z povinnosti. První dva články z oddílu Oslava nás vrací do hry, baví ve stylu řehtáren z časopisu Čilichili. Článek jménem Co tu s těmi hovady dělám? rozlišuje shromáždění kvůli zábavě, boji, sexu a náboženské slavnosti. Následuje plytší reportáž z pornofilmového festivalu Co tady hledáš? Pak karikatura na naše západní a jeho východní sousedy v článku Němec. Pak to, na co čtenář čekal asi nejvíc, eseje o literatuře Opustit dvacáté století a Profilace půdy. Pak teorie tvůrčího psaní v Umění jako loupání a Tvůrčí absurditě a konečně sebeironická fazeta ve filozofickém Úvodu do pozitivismu.

V Pedofilní otázce, kterou otevřel třeba v Serotoninu, se vciťuje do odsouzeného. "Ze vzájemné konfrontace dítě vyjde definitivně pošpiněno. Ukradnou mu několik let nevinnosti světa, světa před sexem. Pedofil se zase ponoří ještě hlouběji do spirály znechucení sebou samým. Své uvěznení přivítá s radostí, neboť potvrzuje, co tušil: není zrůdnějšího a trapnějšího člověka než jeho. Je starý, špinavý, jeho duše je hnusná - a navíc ani není spisovatel. Jako první žádá vlastní kastraci. Konečně pochopil, co kolem něj všichni věděli: když už nevzbuzujete touhu, nemáte právo toužit. Chybu, kterou udělal, zaplatí velmi draho. Několik let ho budou znásilňovat, mlátit a ponižovat ostatní spoluvězni - i ve vězení bude posledním z lidí (zabiják, nebezpečný dravec, je z tohoto titulu respektován, ale aby si dovolil na dítě, myslí si správně spoluvězni, musí být vážně ubohý a zbabělý)." (str. 104) V Druhém stadiu lidstva se dotýká feminismu a v Neilu Youngovi hudby.

  

Temný kouč

Michel Houellebecq je jedním z mála autorů, kteří ve čtenáři podobně jako Charles Bukowski nebo Milan Kundera během četby budí touhu psát. Čtenář čte se směsí spokojenosti a netrpělivosti. Není to univerzální touha psát, je to touha psát jako on, být jeho epigon. Tato snaha je marná. Vždycky to bude jenom jako. On píše jako nikdo jiný. Nesmíte tedy psát "taky". Musíte napřed myslet: volně. Musíte přestat chtít: psát taky, jako on. Musíte zjistit, jestli vůbec chcete psát. "Někdy vám pravda života bude připadat jen jako nemístná zkušenost. Rozhořčení však musí zůstat blízko, na dosah - i když se rozhodnete je nevyjádřit. A vždy se vracejte ke zdroji, jímž je utrpení. Až u ostatních vyvoláte směs zděšeného soucitu a pohrdání, budete vědět, že jste na správné cestě. Budete moci psát," hlásí reprezentativní citace na zadním obalu.

Ve své fascinaci Houellebecqem nejste sami. Mistr v tomto smyslu dostává hojnou zpětnou vazbu. Koupe se v obdivu. Snad proto píše o nutných návratech ke zdroji v utrpení. Potřebuje uzemnit. "Každé utrpení je dobré, každé utrpení nese ovoce, každé utrpení je světem." (str. 11) Není divu, že rád radí, rozumbraduje. Chrlí aforismy, křesá jiskry intelektu, které zažehují zájem vyschlého sena znuděné čtenářské masy. Je básníkem-filozofem podobně jako Søren Kierkegaard nebo Egon Bondy. V dnešní instantní době nemají složitě vrstvené filozofické spisy žádoucí impakt. "Respektujte filozofy, nenapodobujte je. Musíte bohužel jinudy, ruku v ruce s neurózou." (str. 23) Je čím dál zjevnější, že po nás přijde potopa. Není čas ztrácet čas. "Básník je posvátný parazit, podobně jako skarabové starého Egypta může prosperovat na těle bohatých a rozkládajících se společností." (str. 19)

Redukuje mnohovrstevnatou složitost světa na eseje, které se dají snadno publikovat, podobně jako Petr Borkovec klasickou povídku na časopiseckou črtu. Nejde o jití na ruku, ale vstřícnost, která také vychází z marketingového pojetí literatury, ale dá se omluvit, pokud jde ruku v ruce s originalitou. Musí se pěstovat léty psaní ve stínu, které vzbudí bytostnou pořebu vyjít na světlo. "Plachost není opovrženíhodná. Bývala považována za jediný pramen vnitřního bohatství a něco na tom je. Právě ve chvíli, kdy se vůle oddělí od činu, totiž začne docházet k zajímavým myšlenkovým jevům. Člověk, u něhož k tomuto oddělení nedochází, zůstává na úrovni zvířete. Plachost je pro básníka výborným odrazovým můstkem." (str. 14)

  

Svoboda volby

Utrpení není cílem, ale východiskem. Motivací. Psaní do šuplíku ani paběrkování na periferii depresi nespasí. Spisovatelovu depresi spasí zájem. "Je dobré aspoň trochu publikovat, je to nezbytná podmínka k posmrtnému uznání. Pokud nevydáte aspoň něco (klidně jen pár textů v druhořadém časopise), budoucnost si vás nevšimne, zůstanete stejně nepovšimnut jako za života. I kdybyste byl naprostým géniem, musíte zanechat stopu; a důvěřovat literárním archeologům, že po ní půjdou." (str. 20)

Spisovatelé jsou narcisové. Začít psát znamená navázat dialog se svým narcisem, který vám pak nedá spát. Ale spisovatelský narcis je zvláštní druh. Něco na způsob spasitele. Není to egoista slepě jdoucí za svým cílem. Víc než svůj odraz na hladině řeky adoruje svůj zrak, kterým ho vidí. Není pro něj horší představa než být slepý. Snad jen oslepnout vnitřně, aniž by to on nebo jeho okolí poznali. Ztratit hlas. "Jestliže zrovna nepíšete, možná to značí předzvěst změny formy. Nebo změny tématu. Nebo obojí. Anebo to možná skutečně značí předzvěst vaší tvůrčí smrti. Ale o tom nic nevíte. Nikdy úplně nepoznáte onu část sebe sama, která vás nutí k psaní. Poznáte jen přibližné a protikladné formy. Egoismus, nebo oddanost? Krutost, nebo soucit? Vše se dá obhájit." (str. 18)

Věčná noc ho děsí. Snad proto, že ji vidí všude kolem sebe i v sobě. Bojí se, bojuje. "Nebojujte. Bojují boxeři, ne básníci." (str. 20) Jiskří, protože trpí, plyne, protože sedí, zachovává klid, vidí ve tmě, nachází výraz, krok za krokem nachází-vytváří cestu pro panikáře, malověrné, nevěřící v sílu své vůle, kteří nikdy nenajdou svého génia, protože věří ve tmu. Jeho dílo je aktuální a sdělné, protože vychází z univerzální hodnoty utrpení a subsekventní potřeby lásky. "Jít až na dno propasti, kde chybí láska. Pěstovat k sobě nenávist. Nenávist k sobě, pohrdání ostatními. Nenávist k ostatním, pohrdání sebou. Vše smíchat." (str. 13) Jeho romány jsou moderní, pouplární bible, které inspirují, povzbuzují a osvobozují, ovšem ne za cenu píárového zastírání reality. Rukavice je hozena.

Být spisovatelem je tak trochu schizofrenie: nemoc, za kterou může nadprodukce dopaminu v mozku: hormonu, který způsobuje, že něčemu přisuzujeme význam. Vznikají bludy. Internet svou nabídkou uspokojuje nejnižší pudy a způsobuje dopaminové žně. Je rájem manipulátorů. Bludařem je tak trochu i spisovatel, zvlášť pokud se nevyhýbá politickým tématům. Nepopisuje skutečnost, ale to, co popsat dokáže. O tom pojednávají práce Hitlerova spolužáka ze základky, filozofa Ludwiga Wittgensteina nebo lingvisty Noama Chomského.

Dobrý spisovatel nechává čtenáři svobodu intepretace a volby podobně jako křesťanský Bůh a existencialistický ne-Bůh. Houellebecq navzdory kontroverzní pověsti, která ho provází od Platformy po Podovolení, dobrým spisovatelem je. Zůstává sám sebou. Kdyby se příliš vysvětloval, už by tu svobodu rušil. Hlavně si uchovává vtip, který je konzervantem svobody. "Mám rád postavy, které ostatní serou," říká v rozhovoru s Christianem Authierem. Svoboda a vtip jsou tím, o co v literatuře hlavně jde. "Nemáte-li ženu (kvůli plachosti, ošklivosti nebo z jiného důvodu), čtěte ženské časopisy. Zakusíte útrapy takřka stejné." (str. 13)

  

Akt románu

Vyšehradská publikace je narozdíl od křiklavosti těch odeonských vyvedená poeticky na příjemně matném papíře, v měkké vazbě s portrétními črtami spisovatele, který na nich nepostrádá obvyklou cigaretu (ilustrovala Sabina Chalupová). Serotonin se jevil trochu jako resumé-závěť. Eseje jsou vítanou úlitbou, příjemnou aktivní pauzou, ale nenechme se opít rohlíkem. Srovnatelným počinem by bylo znovuvydání Rozšíření bitevního pole, které českému čtenáři momentálně chybí do portfolia.

Co dělá Houellebecqa Houellebecqem jsou romány. Jejich esencí jsou eseje. Tohle je náhlédnutí pod pokličku, ochutnáním destilátu, ve kterém autor říká věci napřímo, natvrdo, což máme rádi, ale opravdový akt to nenahradí. Akt románu je původním zdrojem zájmu, který Houellebecq vzbuzuje. V esejích se autor může rozvíjet, ohledávat nové směry. Častěji spíš recykluje odpad a je z toho jen taková bulvární mnohomluvnost. Jednou z Houellebecqových kvalit ale je, že je konzistentní, jeho svět je koherentní. Doplňuje ho, nerozbíjí. Někdo to považuje za zápor, že se opakuje a nepřináší nic nového, na druhou stranu cizeluje. Kouří jednu za druhou. Píše. Hovoří, stárne, ale přitahuje jako za mlada. Protože je spisovatel.