Próza
Michal Ajvaz: Cesta na jih
Na počátku Ajvazovy tvorby, stejně jako u mnoha dalších význačných romanopisců, stály lyrické juvenilie. Od vydání debutové sbírky Vražda v hotelu Intercontinental si zvolil jako svůj nejvlastnější výrazový prostředek útvary prozaické a esejistické.
Souborem povídek Návrat starého varana z roku 1991 se zařadil k nejvýznamnějším autorům české polistopadové doby. K dalším esejům a románům letos přibyla Cesta na jih, nominovaná na Magnesii Literu v kategorii prózy.
Zatím poslední Ajvazova kniha je opusem bohatým na množství příběhů, rodících se z vyprávění mladého muže, s kterým se vypravěč náhodně setkává na jihu Kréty. V průběhu mnoha večerů vtahuje hlavní hrdina Martin svého společníka do historie své cesty přes polovinu Evropy. Chronologicky začíná líčit, jak vše začalo – na baletu inspirovaném filosofickým spisem, Kantovou Kritikou čistého rozumu, kde byl zastřelen pro Martina zatím neznámý muž. Osud jej po této prapodivné události seznámí s Kristýnou, milenkou Tomáše Kantora, bratra zavražděného.
Martinova zvědavost vyústí ve společnou pouť, na jejímž rozuzlení měl být dopátrán vrah obou bratrů. Martin se tak spolu s Kristýnou zaplétá do pavučiny symbolů, obskurních hádanek a znamení. Promyšlená fabule vyburcuje čtenářovu zvědavost a zprvu absurdní indicie, ať už gumové bonbóny či surrealistický obraz maďarského malíře, skrývají poselství zavražděného.
V Ajvazově románu se proplétají dvě dějové linie – první z nich je Martinem vyprávěná cesta za tajemným vrahem, do níž plynule vrůstá mnoho příběhů obsažených ve Vlhkých zdech, díle Tomáše Kantora. V první části románu jsme také seznámeni s historií rodiny Kantorů, je nám vylíčena „nemoc“, jenž po svém otci Tomáš zdědil a která se stala živnou půdou pro stvoření jeho rozsáhlého díla nazvaného Vlhké zdi. Prázdnota, ona nemoc, kterou trpěl otec a poté syn, dala vzniknout dílu mnoha žánrů, se kterým nás Ajvaz seznamuje v průběhu celé knihy, stejně jako s genezí příběhů vznikajících z prázdna, nebezpečí, která skýtají.
Jako spojující nit, která protkává množství událostí, při cestě po Mexiku, Řecku či dokonce Moskvě nám v orientaci ve spletitém avšak kompaktním celku pomáhá objevivší se dialog mezi vypravěčem a Martinem. Jako bychom procitli ze snění. Právě tento vypravěčský vstup prozrazuje, že se nenacházíme na detektivní a dobrodružné cestě, ale v kapitole Vlhkých zdí. Za povšimnutí také stojí postavení vypravěče, který není přímým aktérem událostí, ale spíše nezaujatým posluchačem.
A ačkoliv je Cesta na jih mnohovrstevnatým příběhem patřícím k těm, které lze jen těžko převyprávět, udržuje si své napětí i přes množství popisných pasáží a filozofických exkurzů. Znepokojující a snové obrazy, Ajvazovým dílům bezesporu vlastní, vyvolávají otázku, zda brát Cestu na jih jako dílo výjimečné imaginace, při jehož čtení před námi bují opojná scenérie nebo pod touto fantaskní vizí pátrat po hlubším poselství.
Ajvaz své hrdiny nechá projít anabází, a to ne bezúčelně. A ačkoli spletitá cesta krajinami vrcholí odhalením vraha, věčná touha po poznání zůstává a je nedosažitelným ideálem. Poznání sebe sama není v Ajvazově románu dosažitelné skrze správné rozluštění hádanky. Cesta na jih je pestrým dílem, citlivě kombinujícím žánry sci-fi, detektivního románu, thrilleru či psychologické fresky. Znepokojující obrazy vyvolávající svojí autentičností závrať vytváří autor s lehkostí a Cesta na jih se tak stane bezesporu čtenářským silným zážitkem.
Příspěvků: 0
