Michael Stavarič: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová

Michael Stavarič:
Mrtvorozená Eliška Frankensteinová

Labyrint Praha
2010
Překlad: Radka Denemarková

Od počátku až do konce fascinuje tempo, kterým Stavarič vypráví. Neztrácí pozornost s téměř žádnýmí detaily Eliščina života kromě obsedantně opakovaných proměnných, které ji provázejí (denní rituály nebo třeba výměra prostor, v nichž se pohybuje). Eliška je občanským povoláním realitní makléřka. Práce ji baví a snad naplňuje, dá-li se vůbec o pozitivních emocích u Elišky mluvit. Eliška, zaujatá vlastní kariérou, chycená ve světě matérie, nebere příliš ohledy na ostatní a vlastně ani sama na sebe. Bez vzrušení potlačuje primitivní pudy člověka, mezi které zdá se, počítá i lásku. Eliška chová pouze obdiv k hrdosti, kterou nelze zlomit, ale jinak má se hlavně k pohrdání.

Eliška vypráví svůj příběh bez pauz a nádechů, Eliška nedýchá, Eliška se totiž nenarodila. To je jediná opravdová vina, kterou vnímá, od ní se odvíjí veškeré její pohnutky, problémy i sny. Eliška sní často a ráda. Podstatnou rovinu románu tvoří nikdy neodžité paralelní životy hrdinky, které se odhalují v krátkých sekvencích, kdy Eliška usíná nebo sní s otevřenýma očima. Skutečnost splývá ve spádu dní. Eliška spí, vstává, pije kávu, kouří cigaretu, souloží, má zpoždění, stále něco netsíhá ve své mrtvosti, ve své strnulosti žití. Eliška vypráví, mluví, jako by jí nezbýval čas, do jejího monologu se mísí hlasy dalších osob. Já, ty, on, ona, duše ženy, muže, člověka, kniha je zrychlenou exkurzí do Eliščina podvědomí. Chrlí svůj monstrózní monolog v první osobě, ale pod jazyk se jí neustále pletou další lidé a osoby, forma románu se rozostřuje v trhaných zastaveních a nekončících repeticích. Z Eliščiny promluvy se stává mnohohlasá variace, vzorová situace ze života lidského jedince.

Mrtvorozená Eliška Frankensteinová rozvíjí tradici existenciálních románů. Přesto „peklem“ už nejsou pouze ti druzí, ale hlavně ona sama, přičemž z obrazu její bytosti nelze vyloučit břímě paměti a kořenů. Eliška si svou odlišnost uvědomuje odmalička a svou inteligencí chápe, že stejným způsobem ji podvědomně vnímá i okolí. Eliška ale nevynakládá žádnou vůli věci měnit, naopak, tento tisíckrát utvrzovaný, definitivní stav pouze komentuje. Její upřímnost a zvrácená smířenost musí přitahovat a snad být i proti vůli sympatická. Eliška nemůže za to, že se nenarodila, že neumí dýchat a prožívat jako ostatní. Zároveň tento argument je její jedinou omluvou: „Nemám slušnost být normální“, říká hned v úvodu a může to znít jako ospravedlnění, stejně tak jako prosté konstatování, připravující nás na věci následující. Eliška se sama sebe táže a sama si odpovídá. Její promluva ale není pouhou samomluvou. Adresně se čas od času obrací také ke čtenáři: „Vy vůbec moc přemýšlíte“…

Román se odehrává v současnosti, překladatelkou je zasazený do reálií Prahy. Chce se tedy ptát, čím vypovídá o dnešním světě. Není snad ani hlasem generace uvízlé v pasti vlastní svobody, ač nastiňuje některé jevy, které se statutem „singles“ souvisejí. Stavarič si hraje s tématy, které ukazují vyšinutou podstatu současné evropské společnosti. Všímá si kritických momentů v mezilidských vztazích, v rodinném životě a výchově dětí. V románu ale nabízí krom zvlášní výpovědi o životním osudu také slušnou detektivní zápletku, a to hned dvojí. Aktuální, vztahující se bezprostředně k Eliščině životě, druhou natahující po ní ruce ze zamlžené minulosti.

Autor má pozoruhodnou schopnost vyjádřit zkratkou a přímo duševní pochody hlavní hrdinky, její vnímání, povahu a motivace. Zdržuje se fyzických popisů, což až na drobné výjímky platí i pro vedlejší postavy. Vybírá si pouze detaily, které se zdají být pro život a snad i chování postav určující. Vystačí si často se základními vnějšími znaky, jako stavba těla, či velikost poprsí, lidský zjev a projev jednoznačně staví do souvislosti s povahopisem, fyzično zobrazuje jako základní motivaci, především v mužském světě. Všechny postavy jsou filtrované Eliščiným viděním světa, chtě nechtě sdílíme její emoce a vyšinutě fascinující myšlení, na pozadí pozvolna odhalovaných kulis příběhu.

Eliščina zpověď v nás zanechá neklidnou stopu. Pamětí se neodbytně vrací její přerývaný hlas. Stavarič svým psaním útočí na naše smysly a nenechává odpočinout našemu uvažování. Můžeme si o Eliščině světě myslet co cheme, ale chladným nás nenechá. Románu nelze upřít ani vystižení jistých univerzálií současného světa. Autor považoval za nutné doprovodit český překlad předmluvou, neochudíte se ale příliš, když vstoupíte do prostoru díla nedotčeni a necháte-li si jeho výklad až na závěr, třeba spolu s intuitivním i analyticky hlubokým doslovem překladatelky Radky Denemarkové.