Martin Vopěnka: Spící město

Martin Vopěnka:
Spící město

Fragment
2011
270 stran

Horší než když všechny rodiče na celém světě usnou, už může být, jen když umřou. Pro děti je rozdíl mezi nevědomým spánkem a smrtí celkem zanedbatelný. Větší ohrožení než život mezi bezdětnými dospělými a bezradnými dětmi si lze v dětských očích čtyř sourozenců jen těžko představit. Nejstarší Kryštof, dvojčata Kristýna a Ema a benjamínek Samuel jedno ráno zjistí, že jejich rodiče usnuli tak tvrdě, že je není možné probudit. A co hůř, totéž se stalo všem rodičům, zřejmě na celém světě. S touto výchozí situací, totiž Jak přežít bez rodičů  pracuje Martin Vopěnka v eticky a vztahově nesmírně konzervativním rámci. Přesto je to zápletka pozoruhodná. Jaký je svět po takovéto „malé“ apokalypse? V líčení Martina Vopěnky se dětem ukazuje jako plný nebezpečí, zášti a úkladů, na nichž může zvítězit jen souznění, laskavost, statečnost a víra – v pospolitosti rodinné buňky, již je potřeba izolovat od temného a veskrze zavrženíhodného okolí a za každou cenu o ni pečovat.

Ti, kteří zůstali bdít, jsou buď mladí, nebo něčím podivní, rozhodně však představují hrozbu: všichni jsou podezřelí a mají co skrývat. Neusnuli totiž povětšinou zloději, vyděrači a násilníci. Nikomu není radno důvěřovat, je potřeba se spolehnout pouze sám na sebe, ať jsi jakkoli nízkého věku. Samuela unesou překupníci dětí, a tak je děj nesen pátráním zbylé trojice sourozenců, která odvážně odmítne útulek u řádových sester, po nejmladším bratrovi. Zodpovědné dospělé role jsou nově přerozdělené: najednou je na Kryštofovi, aby zastával roli vůdce, který s chladnou hlavou rozhoduje za ostatní. Najednou je na děvčatech, aby se postarala o domácnost, bez vody a elektřiny. A na Samuelovi je, aby přežil samotu, odloučení a ústrky úkladných únosců a nepřestal doufat, že se se svou milovanou rodinou setká.

Vyhrocené, že? Tak už ale Martin Vopěnka, který má zřejmě velmi podobně stmelenou výlučnou rodinu se čtyřmi dětmi, jež nese příběh Spícího města, píše. Pocit čehosi posvátně archetypálního se týká zejména rodinných konstelací v tomto příběhu popisovaných: tak je zde vykreslená láska rodičů k dětem, dětí k rodičům, sourozenců vzájemně – tím rodina jako by působila až odtrženě a vyloučeně ze světa. Je touto svou ojedinělostí jaksi osamocená, i v nárocích na spravedlnost, pravdomluvnost a „slušnost“ obecně. Působí tudíž až nereálně idylicky. Těžko si představit dnešní děti, které by byly šokované tím, že někdo kouří (to je samo o sobě v rámci tohoto příběhu jeden z nejodsouzeníhodnějších přečinů) nebo používá slovo „blbec“. Je také zjevné, že ani jeden ze čtyř sourozenců nemá kamarády, s nimiž by se v takto patové situaci spojil. Členové rodiny si vystačí sami, okolí nejen nedůvěřují, ale patrně je i charakterově a osobnostně převyšují. To je na románu mírně (či více) iritující.

Kromě důrazu na tradiční rodinné i morální hodnoty, který může konvenovat jen poměrně úzkému okruhu dětí vychovávaných v podobném rámci, vane z celého textu poměrně intenzivně i související didaktický záměr. Přesto je ústřední sci-fi téma nosné, s ohledem na to, že se jedná o román pro mládež – situace, kdy se děti o sebe musejí samy postarat ve zlém světě dospělých, patří k námětům, které jako by byly vytvořeny spíše v hlavičkách dětí než dospělého muže. Myslím, že právě tím se Martinu Vopěnkovi podařilo přiblížit se dětskému myšlení a dětskému pohledu na svět nejvíce, spolu s krajně zjednodušeným jazykem vyprávění.

Pomineme-li přání, aby kniha byla určena i dospělým, zůstává tu velmi pozoruhodný dobrodružný román pro školní děti. Naučí se na něm vcítit se do postav a třeba i vážit si záštity domova, jak si zřejmě autor přál. Tajuplnou, často dramatickou atmosféru významně doplňují také ilustrace Daniely Olejníkové. I díky nim máme opravdu pocit, že na svět padla těžká deka globální katastrofy, kterou vyřeší jen statečné, láskyplné děti. Anebo další dva díly plánovaného triptychu.