Mark Slouka: Daleko v srdci

Paměť je pravda, protože paměť má zvláštní ustrojení, vybírá si, vyřazuje, mění, přehání, zlehčuje, velebí i znevažuje. Ale nakonec si vytváří svou vlastní skutečnost, svoji nestejnorodou, ale obvykle logickou verzi událostí. Nikdo, kdo má zdravý rozum, nikdy nevěří cizí verzi víc než své vlastní. 

Salman Rushdie: Děti půlnoci

Jen těžko bychom hledali příhodnější citát, který by lépe postihl změnu, jež se udála v průběhu 20. století a zásadním způsobem ovlivnila nazírání na dějiny jako takové, stejně jako i všechny spřízněné obory, nejen historiografii. Tzv. nová historie, a pokud zůstaneme u literatury, i postmodernismus jednou provždy strhly ze všeho historického masku neměnnosti a absolutní pravdy a poukázaly na to, že v historii jde vždy o akt rekonstrukce, který je samozřejmě výrazně ovlivněn každou jednotlivou interpretací. Tento přístup znamenal konec velkých vyprávění, která si činila nárok na to mít „pravdu“, stejně tak byla zpochybněna jednoznačná lineárnost dějin, a byla naopak akcentována fragmentárnost, omylnost a nedořečenost.

Mark Slouka, americký spisovatel s moravskými kořeny, v rozhovoru pro literarni.cz na otázku, zda si myslí, že jsou jeho memoáry ovlivněny postmodernismem, odpověděl, že pokud to tak vypadá, je to spíš nevědomky. Hned v dalším odstavci však sám upozornil na některé podstatné rysy, jímž se jeho memoárová kniha, která v těchto dnech vychází u příležitosti Sloukovy účasti na Festivalu spisovatelů Praha v českém překladu pod názvem Daleko v srdci zásadně liší od dalších desítek a stovek děl tohoto žánru. Jak se nechal slyšet, v jeho případě jde o jakési hledání pravdy, o snahu porozumět pravdě, paměti a dějinám. Pozastavuje se nad pro něj absurdním dělením literatury na fikci a literatury faktu. Protože, jak správně říká, vše, co se stalo v minulosti, může být upraveno, dezinterpretováno či zapomenuto.

...

Jeho memoáry, které jsou v podstatě malými dějinami Československa 20. století, reprezentované zdánlivě banálními osudy několika členů Sloukovy rodiny, nejsou v žádném případě suchopárným lineárním vyprávěním, pouhým výčtem dat a událostí, proložených tu a tam nějakou tou fotografií. Třebaže v nich Slouka líčí skutečné, pohnuté osudy svých rodičů, kteří dosti dobrodružným způsobem utekli v roce 1948 nejprve do Rakouska, posléze přes Itálii do Austrálie, aby nakonec zakotvili na východním pobřeží USA, nejde o paměti v pravém slova smyslu. Už od prvních stran je zjevné, že tyto memoáry jsou spíše literárním převyprávěním, navíc značně fragmentárním, s četnými odbočkami, pauzami a návraty, které opravují či doplňují již dříve řečené. Jak sám Slouka podotýká, je to jeho osobní pohled na historii jeho rodiny, svým způsobem i takové splacení dluhu, který vůči ní měl. Některé z příhod již sice dříve zpracoval ve svém románu Viditelný svět (Paseka, 2008), teď se k nim vrací znovu, ve snaze dopátrat se dalších skutečností, odhalit, jak někteří z aktérů mistrovsky manipulovali s fakty a událostmi a především v až sebemrskačské, trýznivé snaze nalézt (snad) znovu cestu k rodičům, především matce. „V životě může nastat doba, kdy se rozhodne minulost člověka dohnat.“ A pak se je třeba jí postavit.

Partnerský vztah Sloukových rodičů, jeho otce Zdenka Slouky (renomovaného politologa, někdejšího novináře Lidových novin a mj. přítele Ferdinanda Peroutky) a jeho ženy Olgy stojí v samém středu této knihy. Ač předem odsouzený k zániku – poznamenaný válkou, emigrací a především opravdu strašlivým kostlivcem ve skříni, tutlaným rodinou ze všech sil, přetrval tento nefunkční svazek až téměř do návratu Sloukových rodičů zpět do Československa. Daleko v srdci však není příběh ztraceného syna, který po odhalení „pravdy“ najde po letech cestu k matce. V Sloukově případě jde spíš o smíření, vysvětlení pro mnohé nepochopitelné (ale zcela oprávněné) nenávisti k ženě, která léta ničila a deptala všechny kolem sebe. O přijetí faktu, že některé věci s námi zůstanou navždy, nedokážeme se jich zbavit a nezbývá nám nic jiného, než je akceptovat:

Pokud mě dějiny něčemu naučily, je to zjištění, že duchové s námi zůstávají, trvají na svém místě u našeho stolu, ruší v dalším přípitku.

Sloukovy memoáry se také dotýkají mnoha témat, typických pro autory s imigrantskou zkušeností. Řeší identitu, „jinakost“, která ovlivnila jeho osobnost i budoucí směřování. Obdobně jako další imigrantská literatura (bez ohledu na to, zda židovská, mexická nebo čistě postkoloniální) se ptá, co je domov, a stejně jako tisíce jiných před ním dochází ke zjištění, že nic jako domov neexistuje – je to jen iluzorní konstrukt, do nějž se nelze vrátit, i kdyby nakrásně stále fyzicky existoval. Jeho rodiče (a i on sám, třebaže se v Americe narodil a strávil v ní celý život) jsou celý život sužováni pocitem viny, ztráty a nutkáním něco z toho ztraceného hledat.

Zásadní roli hraje v Sloukově vyprávění (a i životě) čeština. Třebaže není z mnoha důvodů jeho literárním jazykem, je neustále přítomna, ovlivňuje jeho styl psaní i pohled na svět. Stojí u všech jeho důležitých rozhodnutí, to v ní se odehrávají všechny vypjaté momenty a citově zabarvené okamžiky. Jak ostatně Slouka přiznává v knize, i to byl jeden z důvodů, proč se Slouka dosud do ryze osobního vyprávění o matce nepustil – protože pro něj byla vždy spojená s češtinou.

Memoáry Daleko v srdci jsou velice bolestnou zpovědí, která však je díky Sloukovým literárním kvalitám velmi čtivá a podmanivá. Jestli bude autorovo „hledání ztraceného času“ pro někoho obzvláště zajímavé, jsou to právě čeští čtenáři – v první řadě pro spojení dvou zdánlivě neslučitelných světů, amerického a toho, který každý český čtenář důvěrně zná od svých rodičů a prarodičů. Tento protiklad je mnohem více patrný v anglické verzi knihy, kde autor text prokládá četnými českými výrazy, které byly v jeho životě v daný okamžik klíčové. S českým překladem toto ozvláštnění mizí, což je do určité míry ochuzující.

Daleko v srdci postihuje události 20. století v jedné maličké zemi uprostřed Evropy. Osudové zvraty československých dějin jsou nahlížené prostřednictvím příběhů skutečných lidí ze Sloukova okolí. Možná právě to vypovídá o charakteru daného historického období mnohem víc než sebelepší definice v učebnici dějepisu. Autor se nepouští do hlubšího hodnocení režimů, ani odborné analýzy, jak to český národ poznamenalo. Skutečnost, že je dnes již víc Američan než Čech, mu dává patřičný nadhled, díky němuž může trefně glosovat a hledat skutečné odpovědi na otázky, které si celý život kladl, aniž by byl čímkoliv svazován. V době, kdy opět dochází k reinterpretaci dob dávno minulých a někteří rádi zapomínají, jak to po roce 1948, respektive 1968 v Československu vypadalo, by měla tato kniha sloužit jako povinná četba a varování. Jak málo stačí, aby se váš život najednou převrátil vzhůru nohama, či jak se z vašich sousedů a profesorů stanou přes noc vaši nepřátelé. Přesně takové věci by se měly připomínat znovu a znovu.

,,,,