Má pošťák právo hrát si na básníka?

Denis Thériault:
Podivuhodný život osamělého pošťáka

Plus
2017
Překlad: Anna Čadilová

Kniha zaujme svým příjemným vzhledem ve stylu japonského minimalismu, provedením připomínající stěžejní motiv příběhu: dopis. Román o osamělém pošťákovi má řadu úskalí stejně jako služby České pošty. Je jeho život skutečně tak podivuhodný? 

Dopis. Haiku. Tajemství. Láska. To jsou čtyři slova, jež plně vystihují dějovou osnovu knihy. Mladý pošťák Bilodo se ve svém osamělosti rozhodne otevírat cizí dopisy: vzruchy, radostná i smutná oznámení, každodenní slasti a strasti, zamilovaná či rozhořčená slova – přesně to, co ve svém životě postrádá. Sleduje korespondenci několika desítek lidí. K jedné z nich ho však poutá kromě zvědavosti také náklonnost. Zamiluje se do mladé ženy Ségolène, která si pravidelně vyměňuje dopisy s místním básníkem. Po řadě osobních dopisů a přiložené fotografii se komunikace těchto dvou umělecky založených povah omezuje pouze na básně haiku. Řadou šťastných i nešťastných náhod hrozí jejich komunikaci nenapravitelné přerušení.  Z Biloda se tedy stává tvůrce haiku, má ale prostý pošťák právo hrát si na básníka? 

.

Děj, který jsme zkratkovitě nastínili, zdá se být zajímavým a poutavým. Autorský styl, kterými je kniha psána, je velice plytký: to u skoro šedesátiletého spisovatele překvapí a zklame o to více. Thériault se na konci krátkých kapitol snaží vyvolat ve čtenáři napětí, poslední souvětí se z pomalého plynutí japonské říčky změní v ostrý potok slov. Pozornější oko však tuto umělou hru ihned odhalí. Lačnost listování k dalším stránkám se nekoná.  Proud četby narušují bezděčné, někdy až hloupé dialogy, jejichž autentičnosti neuvěříme stejně jako rychlé dodejce do druhého dne. Občasné snahy objasnit význam japonských slov spjatých s tvorbou haiku, ale také s japonským stylem života i interiéru, se povětšinou míjí účinkem. Pasáže, jež by mohly dopomoci čtenáři k lepší představě, nadto ho poučit o japonské kultuře, jsou poněkud nešťastně vystavěny. Z textu čnějí jako poučky spisovatelů z poloviny 19. století: Milý čtenáři, teď ti řeknu něco, co si ještě neslyšel, tak dávej dobrý pozor. Toho však v dnešní literatuře není třeba. Příjemný a harmonický tok textu, který od knihy odkazující na japonskou tradici očekáváme, bohužel nenacházíme. 

.

Haiku, jichž je v knize pár desítek, jsou shodného ražení. Postupně tlumí chuť přečíst si další. Když pošťák začíná se svou vlastní tvorbou a probouzí horečnatou korespondenci se svou platonickou láskou, básnířkou Ségolène, v níž si vyměňují tyto lyrické útvary, ztěžka hledáme sílu na ještě jedno trojverší. Vyzdvihnout lze zakončení příběhu, které v sobě, jako jediné, nese prvky skutečného a funkčního řádu. Ačkoli nepřekvapí, zapadne do konceptu a dojde ke svému smyslu. Otázkou zůstává, zda se plytkost děje nezdůraznila českým překladem. Francouzština, jazyk originálu, poskytuje mnohem více melodičnosti. Český překlad bohužel tuto vlastnost postrádá.

.

Čtení Podivuhodného života jednoho osamělého pošťáka se po pár stránkách stává spíše tesklivou depresí než požitkem. Přitom kniha svým příjemným provedením po četbě přímo volá. Je veliká škoda, že obsah už nikoliv. Milovníci japonské kultury si možná najdou své oblíbené pasáže, my ostatní si na dalšího podivuhodného pošťáka budeme muset nejspíš ještě počkat.