Próza
Kritika s heslem naděje. Výbor Blanky Kostřicové
Po zhruba čtvrtstoletí soustavného kritického psaní připravila Blanka Kostřicová výbor ze svých prací. Ve svazku soustředěném kolem textů o Janu Balabánovi, Jiřím Kratochvilovi nebo Jakubu Demlovi převládá důraz na naléhavost či přesvědčivost sdělení, ale stejně tak i velmi vstřícný kritický přístup.
Blanka Kostřicová se literární kritice věnuje pravidelně zhruba od roku 1997 – to už je dost dlouhá doba na to, aby si mohla dovolit publikovat svou práci i knižně. Výbor Dobré umění není proti životu, vydaný v roce autorčiných šedesátých narozenin, obsahuje téměř stovku textů – zpravidla recenzí, ale i několika obsáhlejších statí –, publikovaných v Tvaru, Hostu, Souvislostech, Literárních novinách, A2 nebo Bohemica litteraria. (K názvu možno podotknout, že ačkoli ho autorka uvádí jako parafrázi výroku z článku Bedřicha Fučíka z roku 1938, zařazeného do výboru Paralipomena [2006], objevuje se identická obsáhlá pasáž už ve dvou přednáškách z roku 1933, zařazených do Rodné krajiny básníkovy [2003] – oba svazky Díla Kostřicová recenzovala.) Nejstarší text pochází výjimečně už z roku 1987, nejmladší jsou datovány letopočtem 2019; v nenápadné grafické úpravě výbor vydalo nenápadné nakladatelství Grantis, přípravu si vzala na starost autorka sama. Svazek zabírá 344 tiskových stran – jde tedy o autorčinu jednoznačně nejrozsáhlejší publikaci, neb předchozích devět knih, prozaických i odborných, si vždy vystačilo přibližně se stovkou stran. Přílišnou upovídaností ovšem netrpí ani kritické texty, zabírající většinou kolem tří stran.
Blanka Kostřicová již dříve publikovala monografie k dílu Jiřího Kratochvila (2008) a Jana Balabána (2013). Čtenáře, který je s jejím knižním dílem obeznámený, tak nepřekvapí rozložení předkládaného svazku – pět textů o rozsahu pětačtyřiceti stran je věnováno Balabánovi, pět textů zhruba na třiceti stranách Kratochvilovi. Rovnou čtrnáct recenzí, třebaže kratších, se zabývá dílem Jakuba Demla, alespoň trojí reflexe se dostalo i Egonu Hostovskému, Bohumilu Hrabalovi a Miladě Součkové. S tím souvisí i většinově kladné vyznění většiny recenzí, neboť Kostřicová vybírá tituly často téměř najisto: vedle zmíněných autorů tvoří soubor i reflexe nových edic Naděždy Plíškové, Richarda Weinera či korespondencí Jana Čepa nebo Františka Hrubína s Janem Zahradníčkem. Publikace v tomto smyslu nepředstavuje nijak objevnou sondu do literatury polistopadových let, která by zachovávala autory, kteří propadli sítí doby – o prvotinách se píše málo, a když už ano, tak jde většinou o recenze, které vyšly s několikaměsíčním odstupem, a tedy již vstupovaly do mírně přednastaveného prostoru. Pro knižní edici tak byly zřejmě primárně vybírány recenze, které vypovídají o zajímavých publikacích, a ne o zajímavosti recenze či symptomech dobového literárního dění – čemuž napovídá i skutečnost, že zde recenze a stati nejsou řazeny chronologicky či podle tematické spřízněnosti, ale v abecedním pořadí dle příjmení autorů. S výjimkou Kolymských povídek Varlama Šalamova (či hrabalovské monografie Jacka Balucha) se ve všech případech jedná o literaturu českou.
Literatura poctivá, přesvědčivá, čtivá
Čtení Blanky Kostřicové by šlo nazvat jako vlídné, vstřícné, důvěřivé. Při souvislém čtení lze téměř vypsat soupis klíčových slov, kterými recenzentka tituly hodnotí. Zřejmě nejvýznamnějším z nich bude poctivost, neboť chválí-li Kostřicová, zpravidla dříve či později dojde k tomu, že jde o poctivou knihu, poctivý jazyk, poctivého autora – nutno ovšem podotknout, že i když Kostřicová hodnotí autorskou poctivost, posuzuje vždy slovesná díla. Podobnou váhu má přesvědčivost, protože je-li zde něco označeno jako přesvědčivé, je to zde téměř vždy i hodnotné a pravdivé. Pravidelným doplňkem chvály je čtivost (kvalitní publikace je u Kostřicové vždy čtivá, téměř pravidelně s dodatkem v dobrém slova smyslu); vedle toho se vyskytují soudy jako literárně zdařilý, lidsky působivá výpověď, podstatný, dokonce naprostá pravdivost (u Bedřicha Fučíka). Osobnímu hodnocení se tedy autorka nijak nevyhýbá – což lze považovat za výrazný klad, neboť je povětšinou zřejmé, jak k němu došla. I ideální prototyp prozaického tvaru podle Kostřicové lze snadno rozpoznat: jde o texty, které se chvějí, jimiž proniká nejistota a váhání, ale rovněž prosvítá světlo a jež končí nadějí. Právě naděje je u Kostřicové ústřední kategorií jejího hodnocení umělecké tvorby, v recenzích bývá opakovaně zdůrazňována a o jejím významu svědčí nakonec už i balabánovská monografie: Sestupy a naděje Jana Balabána.
Důraz na autenticitu a osobní ručení vede k tomu, že námětem recenzí jsou často prózy zasazené do současnosti, jež mají zpravidla autobiografický rámec, či případně texty vzpomínkové, představující „vzkaz z dob, kdy ony zmiňované trvale platné hodnoty […] byly všeobecně uznávány“ (s. 133) – v obou případech mnohdy texty křesťanského či duchovního ladění. Nepřekvapí tak, že ojedinělé výtky směřují právě k tomu, že se někdo osobní zodpovědnosti vzdává – jako když v jinak pochvalné recenzi glos Petra A. Bílka autorka myslím právem komentuje sníženou závaznost sdělení, když Bílek relativizačně uvádí, že třeba některé prezentované názory neodpovídají názorům jeho a jsou „pouze součástí osvojené narativně argumentační masky“ (srov. s. 56). Vyloženě záporné recenze se ve výboru nacházejí snad jen dvě – na román Ke dnu Anny Bolavé (ke kterému recenzentka příznačně přistoupila po pochvalné četbě prvotiny Do tmy) a novelu Edita Farkaš Davida Zábranského; velké výhrady směřují k některým povídkám Pasáže Sylvy Fischerové. Ona postulovaná poctivost autorů pak často ústí v to, že autobiografické prózy nebo vzpomínkové texty Kostřicová spíš převypravuje, než že by je analyzovala, a nikterak nezpochybňuje jejich vyznění. Když už tak činí, tak se tak děje znovu velmi vstřícně – například Demlův silný antisemitismus označí jen za „nesmyslný“ (srov. s. 77) nebo „děsivě scestný“, když Deml píše o „nevinném ruském lidu ovládaném ,hrstkou židozednářů‘“ (srov. s. 88), ovšem nijak jí to nebrání v tom, aby po Demlovi opakovala jeho „důraz kladený na milování nepřátel až splynutí s nimi“ (s. 84).
Svět, který nerozumí Saturninovi
Naladěnost na vybrané tituly zde znamená, že recenze občas spíš potvrzují a zdvojují předkládané texty, než že by kladly otázky. Tak například v recenzi publikace Petra Fialy a Františka Mikše Konzervatismus dnes autorka cituje, že konzervatismus je „moderní politický směr, který prosazuje uměřené odpovědi na hlavní problémy současné doby“, a doplňuje, že „není ideologií, je spíše praxí, snahou ,nepokazit věci, které fungují‘, zachovat to, co je nenahraditelné“ (s. 108), ačkoli v rovině proklamací by šlo totéž říct prakticky o jakémkoli politickém směřování a Kostřicová neuvede – snad oproti samotné publikaci – jediný argument. Když v závěru recenze uvádí, že „návrat k základním konzervativním hodnotám a postojům je jediným možným řešením problémů současné doby“ (s. 109), stává se zřetelně spíš hlásnou troubou popisované práce než analytickým hlasem. S čímž je vůbec často potíž – Kostřicová totiž mnohdy neřekne o moc víc, než co by čtenář vyčetl ze samotné recenzované knihy. K udržování literárního provozu převyprávění zřejmě stačí, ale pro knižní publikaci je to leckdy trochu málo. To, čím jde autorka proti textu, čím ho překračuje nebo čím ho pozdvihá, by šlo mnohdy shrnout do jednoho odstavce. Velmi obsáhlé odstavce naopak věnuje často citacím, vypomáhajíc si tak jazykem díla, aniž by vznikal jazyk nový, který dokáže dílo uchopit.
Což se zdá příznačné – Kostřicová příliš nesleduje, jak je text vystavěn nebo jakým způsobem se paměť zpětně ustavuje, ale zachycuje jejich účinky. Většinou se tak zaměřuje na náladu textu, na otázky, které vyvolává, na nejistoty a strachy, životní pocity postav, ale málo (třebaže ne nic) se řekne o autorských poetikách či strategiích, které ke smyslu vedou. (Nakonec i velmi početné zastoupení nefikčních titulů vede k tomu, že se důraz na literárnost mírně zastírá.) Na hodnotovou ukotvenost poukazuje už název výboru – Kostřicová však mluví o „nezpochybnitelných hodnotách“, aniž by většinou jejich nezpochybnitelnost jakkoli přibližovala, respektive zůstávají v oblasti konstatování. Z celého jejího díla je ovšem zřejmé upínání se ke starému světu, a ne ke světu, který „rozumí počítačům a mobilům, ale nikoli Saturninovi“ (povídky Formát šest krát devět, 2019, s. 31). Třebaže trvání na prověřených hodnotách zde nikterak neznamená odmítání nových směrů, neboť Kostřicová kupříkladu pronikavě interpretuje dílo Jiřího Kratochvila – nezavrhuje hravost nebo netradičnost formy, ale vyžaduje naléhavost sdělení. Čtenář znalý i prozaického díla autorky tak bude mít při čtení poměrně jasnou představu o tom, proč Kostřicová jedno oceňuje, druhé odmítá. Když například nad Kroutvorovými eseji říká, že „to staré, jemuž je vzdávána chvála, zaniklo či zaniká; nové, obdobné nevznikalo (nevzniká)“ (s. 216) nebo u Elišky Vlasákové vyzdvihuje „,otisky skutečnosti‘ z časů, kdy pokladem mohla být tetina plechová krabička s vyšívaným kapesníkem, zdravotnickým odznakem a podobnými cennostmi; z časů, kdy každá drobnost měla svůj význam“ (s. 314), jde v tom zřetelně o atmosféru časů, které v témž duchu – až do úmornosti – evokuje ve svých prózách i Kostřicová.
Četba pozorná, ale s nepozornostmi
Pravidelným úskalím takto polosamostatně vydávaných knih je absence redaktora. Ta zde bohužel vede k absenci jmenného rejstříku (Kostřicová ve svých recenzích sice neodkazuje k dalším autorům nijak pravidelně, ale dělá to), ke kontrole sazby (hned v první recenzi se třeba objeví bizarní dělení slov anti-kvariát a dále jdou chyby v dělení do desítek případů), k absenci zdvojeného jazykového čtení. A to by přitom redakce nebyla od věci, neboť vyčítá-li někdo jazykové prohřešky tak často jako Kostřicová, měly by jít její texty příkladem: takto ovšem sklapne past, když jiným vytýká pleonasmy, ale sama pak pustí do recenze žel stále nevykořeněný pleonasmus „hlavní protagonista“ (s. 278). Opakovaně chybně řeší autorka interpunkci u pasáží s uvozovkami, v několika případech interpunkce odpovídá starým pravidlům (spojení ať – nebo), několikrát v textech vypadne písmeno nebo se objeví jiná nepozornost („lze vidět zárodek pozdějších úvah pozdějších úvah“, s. 81), v nejstarším textu nesmyslně zůstalo prostrkávání místo pozdější kurzívy, kurzíva občas jinde zatrhává jen část názvu zmiňovaných titulů. Vypravěč Matěje Hořavy si jistě nepřivezl deníky „na Banát“ (s. 135), nýbrž do Banátu. Občas Kostřicová autorům vytýká chybně užívané významy slov, ale sama pak u Pasáže Sylvy Fischerové cituje z „přebalu“ (s. 111), jakkoli daná kniha nemá přebal, ale pouze obálku. Nutno ovšem přiznat, že kdyby autorka tak urputně nedbala na jazykovou úroveň recenzovaných knih, tak by její vlastní prohřešky – vzhledem k jinak kultivovanému, neokázalému a přesnému a jasnému stylu – nestály téměř za zmínku.
Litovat lze chybějící bibliografie – Kostřicová sice v krátkém úvodním slově mluví o výboru, ale nezjistíme, jak velkou část svého kritického díla zařadila, ani podle jakého klíče vybírala. Abecedně řazení by dávalo víc smyslu třeba u prací z pětiletky, kde by časová rozptýlenost nebyla tak výrazná, avšak u výboru, který má ráz retrospektivy a shrnuje čtvrt století české literatury i autorčiny práce, by snad nebylo od věci alespoň částečně zachovat chronologické hledisko – třebaže Kostřicová píše často o edicích klasických autorů, tedy by ani chronologie nebyla samospásná. Sice zůstaly u sebe texty týkající se téhož autora, ovšem vzhledem k opakování informací to občas při postupném čtení působí rušivě. Kombinovanější hledisko by mohlo zachovat u Demla i vzpomínky knihaře Stanislava Vodičky nebo sblížit recenze tří foglarovských monografií. Navíc se takto ne úplně vstřícně míchají kratší publicistické recenze s odbornějšími statěmi, které vyžadují jiný způsob čtení a naladění se na předkládaný text, jako když hned v úvodu po dvou recenzích čtenáře zavalí rozsáhlejší příspěvky k Janu Balabánovi. Abecední řazení místy způsobuje tvrdé kontrasty, jako když po článku o novele Zázemí Jany Šrámkové následuje didaktický Žáček jezuity Matěje Václava Štejera a po něm „čtenářologická“ publikace Jiřího Trávníčka. Přiznat lze samozřejmě přehlednost, třebaže nejde o slovník – pokud čtenář tuší, co hledá, najde to snadno. (U Želar Květy Legátové je chybně uvedená bibliografická poznámka: recenze nevyšla v Literárních novinách 10/2004 [v kterémž čísle vyšla recenze na rozhlasové hry Pro každého nebe], ale 3/2002.)
Dobrá kritika není proti umění
Zřejmě nepřekvapí, že nejzajímavější texty představují recenze na autory, kterými se Kostřicová zabývala dlouhodobě, zejména Jana Balabána a Jiřího Kratochvila, protože tam výrazně přestupuje od deskripce k analýze, respektive dokáže pronikavě díla nahlížet z celku, kterým čtenář pravděpodobně nedisponuje. Za cenné považuji obecně recenze interpretační – jakkoli to samozřejmě není kritickou nutností – a recenze, které mají srovnávací povahu a literární provoz tak zauzlovávají, jako když Dům Dagmar Urbánkové autorka přibližuje srovnáním se Zázemím Jany Šrámkové a Domečkem Terezy Límanové, tedy s prózami rovněž založenými na motivu ztráty rodného domu a vyrovnávání se s ní. Zmínku si zaslouží autorčin stále přítomný způsob četby – dobře známý i z jejích próz a odborných prací – jako činnosti povýtce osobní a niterné, pozvedající lidského ducha a poskytující duchovní útěchu – publikace tak v tomto smyslu představuje i svědectví o životě s literaturou a v literatuře. Kdyby autorka zůstala u svého tradičního rozsahu sta stran, mohla vydat výbor znamenitých recenzí, jakkoli by pro stručnost nebyl příliš použitelný. Takto obsáhla i texty, které nijak zvlášť výjimečně nepůsobí, ovšem lze snad konstatovat, že v rozsahu více než tří set stran znamená celek i tak cenný, třebaže výběrem selektivní příspěvek k publikacím z posledních desetiletí, psaný s osobním ručením autorky, jejíž knižní dílo beletristické, odborné i publicistické se tak sepíná do výrazné myšlenkové spřízněnosti.
Příspěvků: 0