Próza
Kratochvilovi Škrtiči: Vzpoura ve fantazii a míjení se s uzavřeností
Ruský kůň, který při osvobozování Brna vede s německou rukojmí hovory o Kantovi, místo aby ji mučil, či fantazie o covidovém uzavření (ve výtahu) i o korporátní krádeži identity — Jiří Kratochvil přináší ve Škrtičích bohyně Kálí (Druhé město, 2022) svůj zavedený vypravěčský rukopis s mnohými zcela současnými tématy.
Jiří Kratochvil v posledních letech rád vyhrožuje, že zanechá psaní – Škrtiči bohyně Kálí mají být jeho „rozloučením s příběhy“. To už ale autor tvrdil o předchozí povídkové sbírce, Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, z roku 2020. V rozhovoru pro Lidové noviny z konce roku 2022 navíc tvrzení opět dementoval. Přitom od samizdatových 70. let píše a od 90. let vydává jeden román za druhým, jako by hnán obzvlášť silným vnitřním puzením, a dostává se mu chvály kritiky i ocenění, mj. Ceny Jaroslava Seiferta nebo nejčerstvěji Magnesie Litery za poslední román Liška v dámu z roku 2019. Takové výhružky tedy snad můžeme považovat za váhavou autostylizaci či za snahu vyvolat ve čtenářích znejistění.
Škrtiči bohyně Kálí ukazují Kratochvilovy různé autorské tváře. V jeho starších a vycizelovanějších textech a jejich aktualizovaných protějšcích v části „Dvojpovídky“ spatříme spíše vydatně literarizujícího vypravěče nedávných dějin, inspirovaného magickým realismem i francouzskou a ruskojazyčnou literaturou. Ten vzpomíná na žitou skutečnost socialismu, bez ostychu probírá traumata ze střetu s mocí a bez odsudku rekapituluje i osudy těch, kteří dříve kolaborovali – namísto předběžného odsuzování pro ně spíše vyjednává porozumění. Ve „Škrtičích“, souboru novějších povídek, sledujeme u díla nejčastěji nadšeného fantastu a fabulátora, leckdy provokativně ignorujícího literární konvence. Zdá se, že je nejvíce oddaný čisté fantazii, nespoutanému hledání a produkování nových možností. Polohy se ale často překrývají a patří k už ustálenému jasně rozeznatelnému Kratochvilovu rukopisu.
Jak známo, autor vydává také pozoruhodné eseje, nejnověji například ve sbírce Bleší trh (2014). Více se v těchto textech podobá svému já z „Dvojpříběhů“: Promlouvá zde dumavý, syntetizující intelektuál, interpret současné literatury, stejně jako Pereka, Cortázara, Borgese, Nabokova, Gogola, ale i Nezvala, Blatného, Holana a hlavně Kundery. V reflektující esejistice, prokládané světovou literaturou i teorií, autor v poloze literáta-esencialisty lamentuje mimo jiné nad devalvací literárních děl, jejich někdejšípodřízeností potřebám socialistického lidu nebo nad neméně destruktivním „konzumním realismem“, produkujícím líbivé marketingové a scénáristické příběhy a izolujícím tu literaturu, která se stará o vlastní podstatu, do „malé“ produkce, vydávané po stovkách a čtené „mezi svými“.
Povídky uspořádané v oddílu „Škrtiči“ naopak nepůsobí tolik jako obrana čistého literárna. Kratochvil-povídkář je vypráví široce přístupným stylem, někdy až orálně-vypravěčským, tedy jako by „za běhu“ přicházel s novými nápady, interpretoval vlastní pointy, utíkal mezi tématy a časovými rovinami, promlouval ke čtenáři v první osobě. Příběhy se odehrávají v česky malých, „zápecních“ kulisách a jejich hrdinové jsou nakonec každodenní typy, kterým kontakt s větším osudem životně uniklnebobyl zcizen. Stávají se z povolání jeřábníky, archiváři, úředníky, učiteli, udržují běh všedního života, v soukromí se starají třeba o kousíček literárních dějin nebo soukromý filosofický spis. Zavadí sice občas o „větší“ osud nadřízeného nebo spolužáka, který se stane politikem či vyslancem, ba k závěru sami někdy „větší role“ získávají, nejde v tom ale o těžiště příběhů a vypravěč jako by od takových míst jejich života unikal. Politici zde působí mimo ohnisko příběhu v Praze nebo v zahraničí, nebo jsou před vykonáním toho hlavního zavraždění. Kratochvilovi hrdinové sice poměrně samovolně bez podivení získávají magické schopnosti, využívají je však spíše k řešení osobních projektů a až sveřepému hraní fantastických her. Kacířskému čtenáři by nemuselo být jasné, čím se z širší perspektivy tak významně liší od nejzáporněji konotovaných postav příběhů, neustále se navracejících vtělení současné politické a životní letargie, lidských automatů, zombies, či životních nezúčastněnců, kterým za to rostou doslovné parohy – tedy proč máme idiosynkratickým fantaskním projektům jeho hrdinů významně fandit. Případně by se ptal, zda jejich „míjení se s osudem“ netvoří nakonec látku pro vyprávění lítostivé a sebelítostivé, tedy typicky male české. Kratochvil totiž v Bleším trhu sám podepisuje Kunderovu poznámku: „lítost je české slovo nepřeložitelné do jiných jazyků“.
Mnohé texty ovšem po delším ponoření naznačují či odhalují, že tato každodenní vrstva skrývá mnohem více – a aktivního čtenáře odmění nezvyklou kompozicí napodobující brněnskou architekturu nebo zážitkem z postmoderní hry a zúčastněné syntézy popraskaných rovin příběhu. Například v povídce „Kaliban“ se nám ukáže důkladně poskládaná detektivní hádanka, která na první čtení směřuje k odhalení zločince, ale s postupujícím příběhem se čas i prostor vyprávění fragmentarizují a kontinuita postav se stává nejasnou. Původní únosce se nakonec ukáže jako kladná postava a s přerámováním příběhu najednou všechny indicie, které původně naváděly k pachateli, vedou jinudy. Čtenář tak může číst znovu, vtahován dál do meziprostoru mezi dezorientující paranoiu narušovaného očekávání a kolíbající uzavřenost interpretace. Musí přitom stále hledat, z jaké perspektivy porozházené roviny příběhu nahlédnout, aby lépe přiléhaly. Trhliny, které autor v příběhu nechal, mu slouží jako špehýrky, jež naznačují jiný směr pohledu.
Ani ty Kratochvilovy příběhy, které působí dojmem lineárního rozvoje, navíc zpravidla nekončí jednoznačným vyvrcholením a katarzí. Spíše se dočkáme jakési dílčí pointy komentující jedno z témat nebo konstatování onoho míjení se s osudem, rozporu meziideálním projektem a absurdní realitou. Tato neurčitost a někdy až trucovité nepotkávání platí ostatně v knize za leitmotiv: Jedna z povídek, „Strach nad městem“, odkazuje na film s Jeanem-Paulem Belmondem, ve kterém hrdina-detektiv sice dopadl svého úhlavního nepřítele, ale stihne ho za to trest – dopadl ho totiž v době, kdy měl řešit úplně jiný případ. Název „Škrtiči bohyně Kálí“ zase připadl jedné povídce, a tedy i celé sbírce náhodou, zdánlivě mimo souvislost s jejím obsahem, když se autorovi, který v povídce vystupuje, nepodařilo přesvědčit jednu z dalších postav, aby ho v příběhu učinila hrdinou nechat se obsadit do ústřední role. Zmínka o polomytických indických vrazích, mstících se na britských koloniálních vládcích, ale sbírce přidává konotace magické spravedlnosti, osobní odpovědnosti a vzpoury proti utlačovateli.
Můžeme už snad nakonec formulovat provizorní odpověď na otázku, co texty vyděluje a snad naplňuje jakési spisovatelské poslání. Stěžejním se tak na povídkách stává, že neustále tvoří otevřenou soustavu a dokládají, že příběh je hotový jenom tehdy, když jsme se rozhodli ho odložit. Příběhy se navíc orientují podél společné osy, navracejí se v nich ve variacích podobné motivy, situace i hrdinové a jedna povídka se často zrcadlí v druhé. Otevřenost jedné otevírá i další povídky a nový dějový zvrat, který objevíme v pozdější povídce, může obohatit možnosti rozvoje těch dřívějších. Touto otevřeností se vůbec nejvíce vymezují proti okleštěnému vyprávění socialistického i „konzumního“ realismu, které chce především předkládat hotové, uhlazené celky, předpřipravené příběhy ve světě předem uzavřených možností.
Vyprávění navíc nikdy nepřestává být osobní. Čtení Kratochvilových textů znamená zkušenost vzájemného kontaktu a konfrontace autora a čtenáře. Přibližuje se nám, vede nás jakoby za ruku, ale také nám před očima bere jistoty a stěžejní kusy příběhu. Hlavní osobní projev, ze kterého povídky čerpají sílu a poslání, tvoří příbuznost mezi osudy Kratochvilových hrdinů a prožitkem z disentu. Tematizují zcizené osudy a životní realitu obléhanou stále stejným, zdánlivě neuniknutelným řádem. Nesou dějinnou i existenciální tíži, kterou fantazie a vypravěčská volnost odlehčují či podávají čtenáři k ohledání.
Příspěvků: 0