Próza
Kontinuita kritiky. Pozoruhodný výbor Vladimíra Karfíka
Vladimír Karfík patří přes půl století k nejvýznamnějším českým literárním kritikům – přesto první edici svých kritických prací připravil k vydání až v roce 2019. Ve výboru Co a jak (Nakladatel: Pavel Mervart 2020) předkládá na padesát textů o české literatuře posledního půlstoletí, kterým dominuje důsledná exegeze, důkladná znalost materiálu a skrývaná, avšak nepřehlédnutelná čtenářská vášeň.
„Léta mladosti jsou za námi. Nic by nebylo směšnější než setrvávat v jejich šťastné naivitě.“ Tak začíná šotolovská recenze „Co a jak“ z roku 1965, jejíž název se o čtyřiapadesát let později obtiskl do čela výboru z kritického díla Vladimíra Karfíka. Téměř udiví, že jde o autorův první výbor kritických textů, neboť se Karfík, jenž v říjnu oslavil devadesáté narozeniny, věnuje kritické práci více než dvě třetiny života. V autorově uspořádání výbor vydalo nakladatelství Pavel Mervart, souhrn pětapadesáti článků čítá 264 stran. Ani přes vysoký věk však nejde o definitivní završení autorovy činnosti a i po vydání publikace je Karfík stále činný: svědčí o tom kupříkladu jeho tipy na knihy v Xantypě, ediční příprava Vaculíkovy Postele (PEN klub, 2021) nebo říjnová broumovská přednáška „Dva romány téměř světové“ o prózách Ludvíka Vaculíka. (Třebaže mírně nepřesná uvedená: recenze Václava Černého na Sekyru a Kunderův Žert, ke které přednáška odkazuje, nese název „Dva romány téměř veliké“.)
Docela malé curriculum
Vladimír Karfík, zdá se, poslední roky bilancuje. Lze připomenout publikace z posledních let, neboť pro nízké náklady nejsou příliš dostupné: V 2019 vyšla bibliofilně v nákladu sta kusů cirka stostránková vzpomínková knížka Docela malé curriculum. Posud byl Karfík spíš účastníkem cizích zápisů: Vaculík s ním průběžně v Českém snáři konzultuje rukopisy (Karfík zde vystupuje pod jménem Richard Slavík), Červenka mu v Záznamníku laje za chyby v opisech Chalupeckého, Jungmann v publikaci Literárky – můj osud vzpomíná redakční spolupráci. Nyní se Karfík vztahuje ke druhým sám: jádro vyprávění tvoří vzpomínky, které natočil v roce 2011 pro pořad Osudy stanice Vltava, a i když má rozšířená knižní verze oproti epizodám kontinuálnější charakter, stále zachovává soustředěnost kolem několik ohnisek, jako jsou vzpomínky na dětství, studium na fakultě (se spolužáky, jakými byli pozdější manželka Věra, Jiří Brabec, Miroslav Červenka nebo Vladimír Svatoň), šedesátá léta v ústavu a v novinách, švýcarská návštěva Pavla Buksy nebo obnova Literárních novin v devadesátých letech. V roce 2018 vydal Karfík bibliofilně ve 180 exemplářích soubor Dědova mísa, shrnující snad znepokojivé, ale jistě znepokojené fejetony z let 2012–2014, psané pro Divadelní noviny. V nich s odkazem na periodikum používá divadelní příměry, ať už jde o postřehy k soudobému divadlu – anebo k scéně politické či k theatrum mundi. Název se snad mírně podobá Vaculíkovu souboru fejetonů Dřevěná mysl (2008), vytvářeje tak podobnou pražskou alianci, jakou představují brněnské Kožmínovy Obtisky a Šlosarovy Otisky. (K poslednímu svazku Vaculíkových fejetonů Jsme v nebi psal ostatně Karfík roku 2015 doslov.)
Podobně nedostupný jako obě bibliofilie je neprodejný sešitový tisk Seifertovská laudatia z roku 2002, shrnující deset proslovů pronesených u příležitosti předání Seifertovy ceny, jejíž komisi Karfík dlouho předsedal. V těch váhu ceny neodvozuje od instituce, která ji ustavila, ani od komise, jež ji uděluje, nýbrž od hodnoty díla, které ocení – ale stejně tak zdůrazňuje, že cena nejenom utvrzuje dosavadní pozice autorů, ale může i vyzdvihnou dílo, jemuž se posud adekvátní pozornosti nedostávalo. Především se však v proslovech ukazuje Karfíkův mimořádný talent k vytvoření stručného, avšak hutného uměleckého medailonu. V témže roce vyšel v Periplu výbor studií Literatura je čitelná. Ten zahrnul (a rozšířil) Karfíkovu do té doby jedinou samostatnou českou publikaci Jiří Kolář (původně 1994) i práce, které autorovi dlouho zajišťovaly ohlas: vyskočilovskou studii „Patologie jazyka“ z Šesti příběhů pod mikroskopem (1966, psáno 1965) a soubornou studii „Dvě básnické generace. Od Jiřího Šotoly k Ivanu Wernischovi“ ze sborníku Jak číst poesii (1969, psáno 1967). Na těch lze vidět i význam dřívějších kritik, které Karfíkovi slouží jako přípravné sondy k větším syntézám.
Od Literárek k Literárkám
Z bohemistů, kteří nastoupili do Ústavu pro českou a slovenskou literaturu za Mukařovského vedení, se Karfík snad nejvíce profiloval jako kritik. Třebaže nejstarší text předkládaného výboru pochází z roku 1964, publikovat začal Karfík již o zhruba deset let dříve. V některých raných textech je sice patrný nátlak doby, avšak i tak Karfík už v padesátých letech napsal některé texty, které by mohl směle tisknout i dnes. Už v rané kritice je totiž zřetelně přítomné to, co Karfíkův tvůrčí typ zakládá: pečlivá znalost celého autorova díla, schopnost vystihnout dílo v pohybu, zvýznamnit jeho postavení konfrontací s dalšími autory, ochota přehodnocovat kánon a neustrnout v předporozumění. Jako kritik vyrostl v Orientaci a Literárních novinách, po jejich zákazu se redakčně podílel na apendixu v podobě Literárních listů a Listů. Po roce 1990 následuje známá a oceňovaná kapitola, kdy se stal Vladimír Karfík šéfredaktorem Literárních novin (a vedle toho připravoval deset svazků spisů Jiřího Koláře). Karfíkovo dílo vyznačuje pozoruhodná kontinuita, na kritické poctivosti a materiálové znalosti se s časem nic nemění – jen postupně stále více přibývá textů, které se ohlížejí za zemřelými.
Pro knižní výbor vybral Karfík jen kritiku děl, která přetrvala a o kterých má smysl psát. Je v tom zvláštní ukázněnost, neb autor vynechal precizní kritiky, jejichž náměty odnesl čas. Neprošly tak ani texty, které ve své době rezonovaly – v Docela malém curriculu kupříkladu Karfík popisuje kauzu, kterou spustilo jeho odmítnutí sbírky Kamila Bednáře, ale do Co a jak se Bednář nedostal. Texty jsou řazeny volnější chronologií, zhruba polovina rozsahu je věnována textům z let 1964–1971; snad proti očekávání lze dodat, že se do výboru nevešel ani jeden text z Května. Z cézury, po kterou Karfík nesměl publikovat, jsou zahrnuty dva texty vydané pod pseudonymy ve Svědectví roku 1979, dva doslovy z edice Petlice a nekrolog Jaroslava Seiferta, zveřejněný jako „Dokument Charty 77“. Zbytek textů pochází z období po roce 1994, posledním je wernischovský text z roku 2013; s výjimkou vstupního referátu konference o Viktoru Fischlovi (2007) vyšly práce dříve v periodickém tisku, ve dvou případech jako doslovy. Mimo časovou posloupnost je na závěr svazku zařazen text „Jazyk a jazyky“ z roku 1970, vyznávající se z příklonu ke strukturalismu a v parafrázi teoretika umění Pierra Francastela nepřímo odhalujícího i vlastní uvažování, dle kterého „kritický komentář je přístupem k dílu, ale nikdy není ekvivalentní jeho totalitě, a proto je jednou z nesčetných možných interpretací“.
Wernisch, Šiktanc, Šotola
Vypovídající je i výběr autorů – ačkoli Karfík shrnul četné texty z posledních let, jejich námětem je stále vlna autorů přelomu let padesátých a šedesátých. Karfík je v tomto smysl kritikem své generace, který s ní vyrůstá i stárne, ale která i stárne s ním. Výbor poskytuje řadu dokladů, kolik cenných impulsů Karfík umělecké tvorbě poskytoval. Třebaže zahrnuje prózu a částečně i divadlo a odbornější práce, prim zde hrají reflexe básnických sbírek – v těch se nejzřetelněji projevuje Karfíkova pronikavost, ale rovněž mají nejúplnější ambice, zatímco jako přehled prózy by publikace byla výmluvná o něco méně. (Naprostá nevyrovnanost se ovšem ukáže, když se člověk zaměří na ženské autorky – protože z padesáti textů, které se soustřeďují kolem autorských poetik, se ženě věnuje jediný, a to ten o Madle Vaculíkové z roku 1994, reflektující nástup svědecké literatury.) Celoživotně Karfík věnuje kritickou pozornost dílu Ivana Wernische nebo Karla Šiktance, ve výboru se opakovaně vrací k Františku Hrubínovi nebo Jaroslavu Seifertovi. Lze souhlasit s Janem Šulcem, autorem doslovu, který vidí přínos práce v docenění pozdního díla Viléma Závady a díla Jiřího Gruši; z autorů, kteří stále více upadají v zapomnění, lze zmínit dva články o díle Jaroslava Putíka nebo titulní text o díle Jiřího Šotoly.
Lze-ji jiným výborům často vytýkat, že shrnují do knih roztříštěné kritiky, které nedrží příliš pohromadě, neplatí totéž pro Karfíka – jednak jsou jeho syntézy částečně obsažené ve výboru z roku 2002, jednak v mnohých textech sám tvoří obsáhlé kontextové sítě, které v souhrnu poskytují poměrně široký rozhled po dobové literatuře i samy o sobě. Karfíkovy kritiky nemají předem danou kompozici, naopak jde o volněji tvarované eseje podle toho, co zrovna Karfíkovi přijde důležité sdělit, ale téměř ve všech případech jde o erupce nápadů, obhlédání prostoru z různých stran. Obdivuhodná je pohotovost, se kterou dokáže pojmenovat pohyby v literárním poli a začlenit nové tituly do kontinuity literárních řad – a to zejména v tom ohledu, že jeho náčrty i po desetiletích platí. Karfíkovo psaní není jednoduchou publicistikou, ale vyžaduje koncentraci a ochotu promýšlet předkládané teze. Karfík sice důsledně analyzuje, znalost analyzovaných textů však nevyžaduje – to i proto, že jak v potřebě dokládat svá tvrzení, tak v potřebě ukazovat autorské rukopisy prokládá své texty hojnými citáty.
Literatura je čitelná
Literatura je čitelná – to není jen název výboru studií, ale vůbec heslo, které platí pro všechny Karfíkovy texty. Karfíkovo pojetí kritiky, to je především interpretace a z etymologického základu recenze (analýza a hodnocení) si bere spíš analýzu – třebaže se rozumí, že už ve výběru analyzovaných autorů je hodnotící gesto mnohdy implicite přítomné. Karfík projevuje pozoruhodnou schopnost vyložení i sebešifrovanějších básnických jazyků – básnické slovníky přitom dotváří a vykládá ve srozumitelné podobě, aniž by texty zjednodušoval nebo jim jakkoli ubíral na hloubce. Jeho kritiky jsou dokladem toho, že má literární kritika právo být vedle historie a teorie součástí literární vědy, ani jako kritik Karfík nezapře odborné školení. Patrné je už v názvu edice: Co a jak evokuje i modernistickou a strukturální premisu, že nejde jen o to, co se říká, ale stejně tak o to, jak se to říká – a stejně tak ochotu předložit jasné, třebaže nedefinitivní pojmenování, co se s čím jak má. Ke strukturalistickému odkazu se hlásí i reflexí Struktury vývoje Felixe Vodičky, na níž oceňuje především stálý zřetel ke slovesnému materiálu a – v roce 1969 velmi prozíravě a ještě před Saulem Kripkem – varuje před teoriemi, které své problémy negenerují z kontaktu s literaturou, ale pouze samopohybem teoretického aparátu.
Strukturální – či obecněji textostředný – příklon je obsažen už v analýze a zvědečtění jazyka kritiky. Kupříkladu Milan Jankovič v úvodu k Dílu jako dění smyslu zdůrazňuje polemičnost gesta, neboť měl strukturalistický odkaz navázat na „takové názory na umění, které by byly výrazným protikladem jeho mocenského zneužívání. Chtěli jsme znovu zdůraznit svéprávnost umění. Do popředí vystoupily otázky nenahraditelnosti tvůrčího činu, specifických hodnot uměleckého díla atp. Spatřovali jsme v tom jednu z cest, jež vedly z ideologického obklíčení“. Zřeknutí se hodnocení ve prospěch analýzy a interpretace zdůrazňuje i sám Karfík v polemice s Jiřím Hájkem z roku 1966, která představuje jeden ze tří nebo čtyř nesouhlasných výstupů ve výboru: „Proč nazývat relativizací snahu hledat kritéria, která by respektovala rozličnou povahu literárních děl, a snahu hledat nástroje k jejich analýze jenom proto, že při tom často rezignujeme na akt hodnocení? (Nemyslím si, že je soud vždycky zrovna to nejdůležitější a nejzajímavější, co se dá o díle říci, a nezdá se mi, že se čeká spíš na hodnotící gesto než na interpretaci.)“ Karfík skutečně jen málo – respektive v míře, v jaké je ideologie obecně nesmazatelná – vnáší hodnotová měřítka zvnějšku, zato s mimořádnou přiléhavostí interpretuje díla takříkajíc zevnitř.
In margine edičního řešení
Po výboru studií ani výbor kritik nevyužil příležitost k sestavení Karfíkovy bibliografie. Třeba to bude někdy v budoucnu záminkou k tomu, aby se sestavil výbor další – neboť zde téměř platí, že co text, to skvost, a jistě tak nelze věřit, že by se s Co a jak vyčerpaly všechny texty, které stojí za publikaci. V Docela malém curriculu Karfík zaznamenává svůj údiv nad tím, že Jindřich Chalupecký, jehož literární stati s Miroslavem Červenkou připravoval, měl všechny své texty pečlivě připravené, a tedy se nemuselo hledat po časopisech („Tak se pozná člověk, který od chvíle, kdy píše první text, věděl, že bude dělat dějiny.“) – těžko říct, jak je na tom Karfík sám, minimálně pár nepřesnostem se ovšem nevyhnul. Text „Nový Vyskočil“ je datován rokem 1968, ačkoli se v totožné podobě, jak správně uvádí bibliografická poznámka, objevil v Orientaci 5/1967. U textu „V jaké to krajině“, datovaného rokem 2010, zůstalo v bibliografické poznámce nešťastně uvedeno • Nedohledáno. Čtenář, který knihu vlastní, si může doplnit: • Literární noviny, 25. 10. 2012 (Otištěno pod redakčním názvem Státní cena Ivanu Wernischovi).
Nepřesnostmi ovšem trpí výbor hlavně stran jazykové a redakční přípravy. Texty zůstaly pravděpodobně v rukopisech, tedy se neupravovaly podle současných pravidel a objevuje se v nich značné množství rušivých míst především v interpunkci. Nepřesná je kurzíva, zaznamenávající zde citáty, jež občas chybně vyznačí hranici mezi původním textem a komentářem. Mnohá pochybení obsahuje jmenný rejstřík, v podobných publikacích bezpochyby důležitý: Krále z výčtu emigrantů uvádí jako Oldřicha namísto Petra; u poznámky stran Fučíkova výkladu Švejka jako by se nedařilo rozhodnout, zda šlo o Julia, nebo o Bedřicha (byl to první z nich), a tak není v rejstříku ani jeden. Jmen ovšem chybí v rejstříku víc, těžko ospravedlnitelným je výpadek Karla Šiktance, jehož dílu věnoval Karfík hned tři články ve výboru a byla by škoda, pokud by je badatel při opomenutí v rejstříku přehlédl. Občas je rejstřík řešený nejednotně: v témž sloupci se tak objevuje „Michal, Karel, vl. jm. Buksa“ a „Österreicher, Adalberta [sic!] (Vojtěch Rakous)“, aniž by Michal na rozdíl od Rakouse měl hesla dvě, mezi nimi ovšem bez dodatků pseudonymy „Olbracht, Ivan“ a „Orten, Jiří“. V jádru Karfíkových kritik samozřejmě ediční nedostatky nic nemění, avšak vzhledem k mimořádnému významu, který kniha dle mého má, lze redakčních nedopatření poněkud litovat.
„U Hrubínů se svítí.“
Byl to právě zmíněný Karel Šiktanc, kdo vedle krátké pocty Petra Hrušky gratuloval v říjnovém Hostu Karfíkovi k narozeninám básní „O polednách. V. K. – 90.“. Jde tuším o vůbec poslední Šiktancovu báseň publikovanou za života – ze svého tradičního výrazového rejstříku v ní mnohde používá motivy, které v jeho poesii Karfík zdůrazňoval. (Lze na tom vůbec sledovat, jak celá generace stárne: v předposlední Šiktancově sbírce je zase báseň „Půlky housle. J. B. – 90“, věnovaná Jiřímu Brabcovi. Karfíkovi ovšem Šiktanc věnoval už báseň „Mé přítmí“ z Čistce.) I smrt Karla Šiktance zpřítomnila, že většina autorů, o nichž Karfík píše, už z veřejného života nenávratně zmizela – avšak že je jejich dílo stále mimořádně živé, o tom kritiky Vladimíra Karfíka svědčí znamenitě. Takových kritických výborů, jakým je Co a jak, česká literatura mnoho nemá. V již citovaném titulním článku Karfík píše: „Spíš než od hvězd vede cesta k poslední sbírce přes trapné situace, pozdní poznání (co když to nemá smysl?).“ Citát je pro Karfíka příznačný i v oné otázce, neboť pokora vůči textu i situaci kritiky je u něj všudypřítomná. Proti nejistotě pozdního poznání se snad ovšem lze odvážit jasného soudu – výbor z kritických prací Vladimíra Karfíka smysl rozhodně má.
Příspěvků: 0