Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch

Kateřina Tučková:
Vyhnání Gerty Schnirch

Host
2009
412 stran

Jak je již z úvodu knihy patrné, autorka vycházela ze vzpomínek pamětníků a současně i z knih erudovaných historiků. Dobře si ale byla vědoma, že suchý popis událostí ke stvoření románu nestačí, i když je zcela jasné, že fabulační hra nebyla v případě toho prozaického díla tím hlavním.

Na stránkách knihy jsme seznámeni nejprve s Gertou, ústřední hrdinkou, které však sekunduje i řada dalších postav, ať už jsou to odsunuté Němky s podobně tragickým osudem či Češi, kteří v jejich soukromé historii sehráli zásadní roli. Gertu provázíme od počátku války, kdy se jako dcera české matky a německého otce přimyká matce a naopak vzdaluje nacionalistickému otci a bratrovi, hrdému členu Hitlerjugend. Po smrti matky a odchodu bratra na frontu zůstává Gerta napospas otci, který se na ni dopustí hrůzného činu, který ještě prohloubí její izolaci. Kruté zacházení ji však teprve čeká po konci války, kdy je s malým dítětem společně s ostatními Němci odsunuta z Brna.

Stejně jako americká autorka Mary Heimannová (překlad ukázky z její knihy Československo: Stát, který selhal nedávno publikovaly Literární noviny), píše i Tučková totožně o poválečných hrůzách v Československu a nebojí se ani naturalistických popisů. Vyhýbá se zaujatosti a stejně jako poválečné běsnění, po kterém zůstalo nemálo mrtvých sudetských Němců, je ze vzpomínek dokládáno i systematické vyhlazování Židů.

Když Gerta vyslechne v projevu Edvarda Beneše slova, že je nutné „v zájmu jednotného státu vylikvidovat Němce a Maďary“ je zcela paralyzovaná – přesto stále doufá. Všechny její naděje jsou však pohřbeny v průběhu pochodu odsunutých směrem na Vídeň, během něhož je svědkem krutosti, s jakou se dosud nesetkala. Spolu s několika Němkami se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde se ženám s malými dětmi podaří najít útočiště. Přesto jsou si všechny vědomy, že je jejich osud velmi křehký. Některým se podaří přejít hranice, Gerta se přes všechno cítí být doma v Brně.

Do Brna se vrací po znovuzískání československého občanství, je zlomená, sama již ví, že vrátit se do rodinného bytu je nemožné. Stále doufá, že jako Němka, která nepodporovala nacismus a nikomu neubližovala, může být vnímána jako člověk. Budoucnost cítí v dceři, která ji stále nutí vydržet veškerá příkoří. Paradoxem však ve výsledku zůstává, že právě dcera nikdy neporozumí matčině izolaci a chování a na závěr knihy konstatuje pouze, že „máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život“.

Hlas Gerty není osamocený, tragické události přibližují i ženy sdílející obdobné strasti, ale také Friedrich, Gertin bratr až do smrti věřící v ideu Hitlerova rasově čistého národa, dcera Barbora či jediný muž v Gertině životě Karel. Tím román získává na plasticitě a ona různost pohledů poskytuje jaksi důvěrnou a plnohodnotnou výpověď. Nepochopení válečné generace s tou následující, nemožnost zapomenout i ztráta domova nejsou jedinými motivy románu.

Při pohledu na současnou českou literaturu je román Kateřiny Tučkové opravdu zajímavým úkazem. V době, kdy autoři na stránkách svých děl nabízejí čtenářům autobiografické zkazky, příběhy expresivně reflektující přítomnost nebo mezilidské vztahy, se mladá autorka pustila odvážně do tématu, které je stále tabuizované. A zhostila se jej vskutku brilantně. I přes místy zdlouhavé pasáže, ze kterých je patrný autorčin pedantský důraz na každý detail, je obnažení psychologických pohnutek všech postav, jejichž jazyk se přizpůsobuje jejich věku a dobovým tendencím, důvodem, proč by si kniha měla získat čtenářskou pozornost.