John Densmore: Brány vyhozené z pantů

John Densmore:
Brány vyhozené z pantů

Maťa
2015

Překlad: Josef Kučera

Jim byl sice z těch čtyř nejméně čistý co se týče alkoholu a drog, ale co se týče morálky, držel glanc. V začátcích kapely inicioval dohodu, že za všechny písničky bude přičten kredit všem členům kapely. Výnosy budou dělit rovným dílem a hlavně – každý má právo veta. Na těchto prubířských kamenech John Densmore staví – staví se do role strážného anděla Jimova odkazu.

V roce 2004 s nelehkým srdcem žaluje dva zakládajcí členy skupiny The Doors za to, že začali objíždět svět s kapelou Doors of the 21st century. Na propagačních materiálech mají ono Doors v klasickém nezaměnitelném fontu a „of the 21st century“ dodáno jen maličkým písmem. Kolegové z legendární kapely, kteří byli kdysi jeho nejlepšími kamarády (ten třetí skonal v roce 1971 v Paříži) kontrolovali situaci a kontrovali protižalobou na žalujícího o celých 40 miliónů dolarů. To Densmora šokovalo – tolik přece ani zdaleka nemá. Raye Manzareka a Robbieho Kriegra měl o tyto peníze připravit blokováním písní Doors pro reklamní účely. Zejména v Jimově duchu zatrhl nabídku Cadillacu, která po prvních pár odmítnutích vyšplhala až na neuvěřitelných patnáct milionů dolarů za Break On Through. Manzarekovi se tato křivda usadila v hlavě jako kus masa mezi zubama.

Kniha se točí kolem magické síly slov, zejména jmen. Co vlastně znamenají? Kdy kapela může obměňovat členy a ponechat si jméno a kdy už je to spíš revival, který by se měl jmenovat jinak? Kdo má právo o tom rozhodovat? Kdo je tady kapelník? Slovo magické je na místě, John je jako spousta někdejších květinových dětí odkojených kyselinou lysergovou dost ezo. V knize ale uvidíte, že to má v hlavě v pořádku. Pokud jste jen slyšeli z médií, že zažaloval svou bývalou kapelu, mohlo se vám zdát, že se zbláznil. Proto zřejmě knihu napsal, aby se ospravedlnil. Na první pohled se může zdát jako zlý muž, ale je veden dobrými pohnutkami, které v knize umně vysvětluje.

Není to jeho prvotina, má na kontě už memoáry Riders On the Storm. Popisuje soudní proces, ale je to prošpikované i detaily z amerického rokenrolového šoubyznysu, kde tak trochu všichni znají všechny, nebo se aspoň potkali někde na záchodě. Je tam Neil Young, Bob Dylan nebo George Harrison, kterého John považuje za spřízněnou duši. „Oba jsme slávu vnímali jako májá (pozn. iluzi), sanskrtský výraz znamenající něco, co se nemá brát příliš vážně, a jenom jsme se nechali zlehka opalovat okrajem světelného kuželu, který dopadal na sólového zpěváka.“

Dále se kniha točí kolem toho, co John nazývá chamtivým genem. „Když to mám říct zcela prostě, sobectví zřejmě malému procentu šťastných umožňuje, aby si přisvojovali víc a víc, jenže to nakonec negativně postihne každého, protože znečištěný vzduch a voda otravuje nás všechny. (...) Můžete si vychutnávat přepych soukromé kajuty Titanicu, jenže až se loď začne potápět, půjdeme ke dnu všichni.“ Co pudí kapely již zazobané (u těch dosud chudých to John chápe), aby prodávaly své písně do reklam, kde se úplně rozruší jejich konotační význam? Do vzpomínky na první líbačku vám se řvoucím motorem vjede nablýskaný Cadillac. Dočítáme se o spoustě hudebních legend z pohledu, z jakého jsme je dosud neznali – jak se tváří v tvář mamonu „snadno“ vydělatelného balíku zachovali Beatles, Led Zeppelin nebo Who?

„Kdo prodává své písně do reklam, prodává i své publikum,“ svědčí u soudu uznávaný publicista Nigel Wiliamson. Právník doorsáků z jednadvacátého století se ho ptá, jestli nějak ničí pověst Beethovena, že jeho melodie zaznívá v reklamách. Densmore nechává zaznít spektrum názorů, i když samozřejmě preferuje ten svůj. Není to zcela nestranný žurnalista, je i trochu nabubřelý, vždyť je taky žijící legenda, ale bojuje s tím statečně. Získá si vaše sympatie, protože nenudí. Má to rytmus podobně jako jeho jedinečné bití do bicích. Píše rozbíhavým beatnickým stylem, bruslí, někdy spojuje nespojitelné, ale jede dál a to je hlavní. Vyrábí zajímavé tvary, třeba že naše sametová revoluce se jmenuje podle kapely Velvet Undergorund a pod společnou fotkou s jejím frontmanem uvádí: „Naslouchám Lou Reedovi: Muži, který nastartoval československou sametovou revoluci.“

Místy pochybuje, jestli to všechno stojí za to, stojí ho to velké peníze a psychické síly. Není už nejmladší a jeho bývalí parťáci zrovna objíždějí všechny možné i nemožné končiny, třeba Jižní Ameriku, a hrají tam před vyprodanými halami díky tomu, že podle Johna lžou o tom, kdo stojí na pódiu. Trvá na změně názvu. New Doors by mu nevadilo. Nebo Hinges, jak navrhuje ironicky – Panty. Klávesistu Raye Manzareka, někdejší pragmatický motor Doors, vykresluje jako nesoudného chamtivce, který chtěl točit dnes kultovní film Doors sám, i když od filmové školy v šedesátých letech nedržel kameru, a éterický kytarista Robbie Krieger, který proslavil bottle-neckovou metodu hraní, z toho vychází jako subík bez názoru. Není ale nijak nenávistný, má z toho výčitky, ale nemůže jinak. Čtenář ostatně může posoudit pohledy obou stran. Tak nějak má pochopení pro oba dva, v tom je proces zajímavý. „Ray a Robby chtějí zpátky svou starou slávu (velké prachy, dlouhé limuzíny, pozornost, které není nikdy dost, a davy, co nás naháněly), ale pro mě osobně bylo úlevou, že jsme s Doors za celou tu dobu nezažili něco na způsob Beatlemánie.“

John udržuje čtenáře v napětí, jak to dopadne, provází ho chodbami soudního dvora v Los Angeles, před kterým musí platit nestoudných třicet dolarů za parkování, a proslovy právníků snažících se křížovým výslechem vmanipulovat svědka do verze, kterou potřebují pro své vyznění případu. Občas je to absurdní slovíčkaření. Jejich styl jednou vtipně komentuje, podruhé se z něj hroutí. „Zdá se mi, že jejich nevraživost plyne z toho, že jim zjevně vadí můj pohled na svět. To nechápu. Přece jsme spolu viděli, jak se hroutí Berlínská zeď, a sledovali, jak roztává studená válka s Ruskem. A teď nabývám dojmu, že se právníci protistrany tohle všechno snaží dát zas zpátky k ledu. Kdy už mi konečně dojde, že chtějí prostě vyhrát, a to za každou cenu? Klidně při tom obětují staré spoluhráče z kapely..., cokoli.“

U knihy se ale i docela dobře zasmějete. Například když říká, že název slavného hitu Doors Love Me Two Times ještě neznamená, že je ideální do reklamy na viagru. Knihou se prolíná jeho srdečný vděk všem, kteří ho podpořili. Těmi nejdůležitějšími byli dědicové Jimových práv – jeho rodina a rodina jeho družky Pamely Coursonové, která se předávkovala heroinem tři roky po Jimově smrti. „A pak tu byla Jimova tchýně, Pearl „Penny“ Coursonová. Potom, co její dcera Pamela zemřela, se dala Penny dohromady s Morrisonovými a dohodla se s nimi, že si majetek Doors rozdělí mezi sebou stejným dílem. (...) ,Jakmile Lawrence z Polska otevře hubu,“ říkala mi, ,máme ten případ v kapse,‘“ čímž měla na mysli, jak se Ray vždycky snažil vytřískat ze všeho co nejvíc pro sebe.“

Přečíst si můžeme i výpověď Jimova šestaosmdesátiletého otce. Kvůli protiválečným songům jeho syna ho nepovýšili na viceadmirála, zůstal jen kontraadmirálem. „Každopádně admirál byl na dobu, co strávil ve službě tak hrdý, že sám nabídl, že odejde do důchodu, než aby připustil, že zatčení jeho syna na veřejnosti vyvolá kritiku námořnictva.“ Teď stál za Jimovými názory. Mezi další vyslýchané patří Stewart Copeland, někdejší bubeník Police, který nějakou dobu hrál s Doors of the 21st Century. U soudu se kolegiálně postavil za Johna. „To, co jsme chtěli udělat s Morrisonovou pozůstalostí a Johnem Densmorem, mi ne a ne jít z hlavy. Podle toho, co vím, kapely fungujou tak, že když se něco vymyslí, něco, co je v podstatě značkou, jméno skupiny, na kterým maj lidi, co ho vymysleli zájem, tak je nemůžete jednoduše vyšoupnout.“