Próza
Jiří Kratochvil: Femme fatale
Poslední Kratochvilův román líčí příběh mladé mondénní spisovatelky, oné femme fatale, která po roce 1989 udělá díru do literárního světa s románem Osidla, aniž by na tento úspěch navázala jinak než dosti nevázaným „rozrušováním smyslů“ nebo sérií literárních čtení.
Katka, která v románu reprezentuje onu sexuálně chtivou femme fatale, navozuje jisté problémy etické, zvláště ve chvíli, kdy je jasné, že je schopna získat jakoukoliv zkušenost, jen aby ji poté mohla použít jako materiál do knihy. Do svého nikdy nenapsaného druhého díla, které zůstane pohřbeno pod vrstvou zběsilého žití. Román tak nastoluje problém vztahu umění a života, kde je umění nakonec rozdrceno oním přebujelým porevolučním osvobozením.
Zatímco v první půli díla (Noční slunce) je Katčin příběh líčen z pohledu jejího přítele tělocvikáře, postavy záměrně literárně analfabetické, v druhé půli (Buben) se příběh posouvá do roviny fantaskní a jeho další možné světy připomínají místy spíše Druhé město Michala Ajvaze.
V Bubnu se tak vyjevují škvíry a pukliny v první záměrně realistické části, kterými do onoho jednoduchého světa proniká fantaskno. Každý prostor zde obsahuje dimenze paralelní a skryté, stejně jako každá postava má někde jinde svého dvojníka, neboli své další možné já.
Nositelkou Katčina osudu se tak stává jistá bubenice z brněnského squatu. Tato neživá víla neschopná cítit záměrně kontrastuje s Katčiným vyhroceným vnímáním a otvírá další možné varianty jejího osudu.
Navzdory tomu, že obě dvě bytosti obývají stejné město, pohybují se ve světech paralelních, ve dvou samostatných množinách, které se nemohou protnout, aniž by nastala tragédie. Jejich světy od sebe dělí osudová danost a Jiří Kratochvil se snaží poukázat na to, že stejně jako jeden osud může být žit mnoha různými způsoby, i jeden příběh v sobě skrývá nespočet možností vyprávění. A ačkoliv Noční slunce i Buben působí spíše jako samostatné celky, autor se je snaží propojit jistými atributy: buben a proměňující se gobelín v restauraci Dobré bydlo.
Ve změti Kratochvilových makrosvětů a mikrosvětů působí snad nejsuverénněji první realistická část. Druhá část bohužel často vyvolává jen dojem jakékoliv nadstavby, a i přes její metaforickou bohatost (mikrosvět Rudolfa II., do kterého se propadne Katka číslo II) by jí jistě prospěla větší provázanost s Nočním sluncem.
Přestože autorovým záměrem bylo patrně tyto dvě části neoddělitelně svázat dohromady, román je jaksi rozštěpený vedví a tyto dva autonomní celky jen sotva slepí návrat ke Katce číslo jedna na konci díla.
Katce je totiž na závěr dána „druhá šance“, ale není jasné, zda jí spisovatelka využije. Román se tak stává spíš jakýmsi bludištěm a příběh se točí v kruhu: jeho svět je plný paralelních identických životů, které skončí vždy stejně. Postavy charakterizuje především to, co neví: tělocvikář Zdeněk nedokáže proniknout do Katčina myšlení a obaluje ji onou vizí femme fatale, stejně jako Katka neví nic o své dvojnici. Tato základní neznalost jim zabraňuje vykročit ze svých osudů, vybočit ze zajetých stereotypů a žít svůj život jinak.
Čtenář se tedy taktéž točí v kruhu, román končí i začíná v Domě umění, v onom zlomovém revolučním momentu, který hrdinku vynese na světlo boží. A právě tato zacyklenost díla nakonec upoutává většinu pozornosti.
Příspěvků: 0
