Próza
Honba za hysterií. Kritiky Marka Vajchra
Čelný kritik Revolver Revue Marek Vajchr připravil po výboru Vyložené knihy, shrnujícím desetiletí práce 1997–2007, druhý svazek kritických prací Honba za smyslem, shrnující roky 2008–2018. Ten se vyznačuje ostrým kritickým okem, voláním po autenticitě – ale i nedostatečnou reflexí vlastních východisek.
„F. X. Šalda nás dodnes inspiruje mimo jiné tím, s jakou důsažností a jak podstatnou částí svého díla osvědčil schopnost klást hysterickým předpokladům tvorby promyšlené a přesné hranice.“ Touto větou končí Vajchr přednášku „Hranice hysterie“ z listopadu 2017, zařazenou do knihy Honba za smyslem, jež vyšla roku 2018 pod hlavičkou jeho domovské Revolver Revue. V přednášce shrnuté citovanými slovy otevřeně naznačuje i své vlastní sklony a přístup ke kritice: na jedné straně je to osobní zájem, díky němuž se kritik projevuje celostně, na druhé racionální přístup věrný textu.
Filologickou věrnost textu lze dobře vidět na „Poznámce k recepci Milana Kundery“, týkající se stále ještě relativně aktuálních událostí – na rozdíl od životopisců Nováka a Brierra se Vajchr zabývá literaturou, a nikoli především pikantními privatissimy. V „Poznámce“ ukazuje, jak Kunderovu sebestylizaci – určenou hlavně pro zahraniční literární trh, na němž vystupuje jako ironický komentátor lidských neduhů, mezi něž musí patřit i komunistická totalita a lidé uvěznění v její ideologii – přebírají i zavedení čeští literární vědci a pomáhají tak Kunderovi zahlazovat „lyrické období“ – to totiž Kundera namísto sebekritiky právě tímto termínem teoreticky vysvětlil. Trefnou studií Vajchr ukazuje, že ke spisovateli můžeme zaujmout jakýkoli postoj bez ohledu na to, jak je slavný nebo jakou auru kolem sebe sám vytvořil. Nemusí se jednat pouze o adoraci nebo nenávist: může nás lákat z teoretických důvodů, můžeme ho – trochu poťouchle a detektivně – číst právě jako úspěšného spisovatele, který se snaží zahladit svou minulost, anebo nám může být docela lhostejný. A to zdá se pořád není samozřejmé, protože obzvlášť v případě diskusí o autoritách (i domnělých) je zvykem mainstreamu – kritického a publicistického – přebírat narativy vytvořené samotnými autory.
Ve své honbě za autenticitou Vajchr obecně usiluje o smysluplnou rozpravu nad literárním textem (srov. text o Janu Lopatkovi, s. 22), tedy se snaží pokládat otázky, které si buď nikdo neklade, nebo je ostatní považují za vyřešené. Sledovat to můžeme dobře nad psaním Vajchrových vrstveníků s vyhroceným vztahem ke komunistickému režimu, u kterých velmi silně působí představa, že literární a civilní kvality jsou neoddělitelné. Tomuto etickému étosu se Vajchr do určité míry a v dobrém slova smyslu vymyká. Byla by škoda soudit např. Petra Placáka jako člověka podle jeho mravokárného a samoúčelnými vulgaritami naplněného textu Fízl – a Vajchr to ani nedělá, protože si je vědom, že literární velkoústost nesouvisí ani tolik s občanem, jako spíš s autorem: „Většiny rozpaků nad Placákovým pozoruhodným textem bych zůstal ušetřen, kdyby mě autor tak urputně nenaváděl, co si mám o skutečnostech představených ve Fízlovi myslet.“ (s. 64) Vajchr totiž představuje tu část své generace, která měří literaturu literaturou, její výstavbou a stylem, nikoli jen morálními exterioritami a názorem vypravěče, který má být totožný s autorem. Jinak řečeno, Vajchr rozlišuje mezi oprávněností takového horlení a jeho literární působivostí. Odmítá se řídit Placákovým doprovodným narativem disidenta, podobně jako v předchozím případě Kunderovým příběhem o exulantovi. Placákovo pojetí literatury, úzce spjaté s osobními názory (nebo je to tak rafinovaně a sebepodrývavě vystavěná autorská postura?), tak Vajchrovi nebrání poukázat na jejich uměleckou plytkost.
Tu však Vajchr netoleruje ani u textů, které nepracují tak výrazně s vlastní (pseudo)autenticitou, ale z nichž naopak na první pohled odkapává pot ze samého úsilí uspět u čtenáře. Největším problémem jejich autorů je, že jsou ambiciózní ve výběru témat, méně však už v jejich zpracování. Aby tyto slabiny prokázal, mobilizuje Vajchr v takových případech své rozsáhlé uměnovědné znalosti. Odolnost vůči šermování lopatkami na malém písečku Vajchrovi přináší jeho rozhled po kánonu světové literatury, orientace ve výtvarném umění (s těžištěm v baroku) a praktický zájem o film (Vajchr od roku 2007 působí na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU a nyní ji i vede). Pozérství spočívající ve slabém psaní o silných tématech Vajchr přesvědčivě vyčítá mj. románům Básník. Román o Ivanu Blatném Martina Reinera, Dějiny světla Jana Němce či novelám Národní třída Jaroslava Rudiše nebo Jezero Bianky Bellové. Všechny recenze spojuje pochopitelný požadavek nekazit zásadní témata nedostatečným psaním, které umělecky propadá obzvlášť ve chvílích, kdy se týká jiného význačného českého umělce, jako tomu je v případě Františka Drtikola (Dějiny světla) a Ivana Blatného (Básník. Román o Ivanu Blatném) – tehdy zřetelně vyvstává nedostatečnost tvůrčího gesta autora biografického románu, jež se nedá omluvit ani žánrovými specifiky.
Přece existují díla, jejichž podoba je v mnohém dána žánrovostí a jejichž autoři by se snad nepřeli o tom, že dělají právě žánrovou literaturu, byť se zapojením všelijakých postmoderních kreací a vylomenin. Bez ohledu na kvalitu románů Přišla z moře Miloše Urbana a Mlýn na mumie Petra Stančíka je zjevné, že jejich programem není uměřený a uvěřitelný realistický román (vždyť i ten je konstruovaný a založený na konvenci), ale literární hra, která z textů generuje další texty a baví se z této obměny. Ta již snad leží za hranicí Vajchrova pojmu literatury. Mám konkrétně na mysli kulhající pasáž, v níž Vajchr nepřípadně srovnává Stančíka s markýzem de Sade a poukazuje na nedostatečnost prvního tím, že nedokáže své obscénnosti dávkovat ke klimaxu postupně. Obscénnosti však nedávkoval ani de Sade – jakmile došlo k vyvrcholení, spěchal za dalším. Sám Vajchr navíc trefně zmiňuje drastický japonský komiks a secesi, ve svém teoretickém i literárním díle se často dotýká baroka. To všechno jsou styly, které otevřeně pracují s excesem a – hrubě řečeno – potlačují lineární narativní gradaci ve prospěch labyrintických odboček a zákrutů. Přesto to vypadá, jako by Vajchr manýristické a ornamentální styly bez argumentace neuznával. Možná proto, že nekonvenují jeho vlastní hysterii.
To čtenáři dojde, když Vajchra konečně přistihne u toho, jak někoho chválí. Většinou se jedná o texty civilní, které mluví tak nějak napřímo a jsou svým vyprávěním a dikcí uvěřitelné a „realistické“, tzn. odpovídají kritikovu zkušenostnímu horizontu. Nejpodivnější reflexí textu tohoto druhu je krátká recenze věnovaná knize Lístek na cestu z pekla Jaroslava Žváčka. Celou první třetinu textu Vajchr stráví přiznaně bezdůvodným usouvztažňováním Lístku s knihou Cesta na konec noci Louise-Ferdinanda Célina. Zbytek textu sestává z opatrně odvažovaných pochval, které jen málo odpovídají jinak poměrně nevybíravému Vajchrovu psaní, takže z něj mám dojem, že se jedná o přátelské poplácání po zádech adresované vlastnímu studentovi, případně o posudek klauzurní práce. (Musím připustit, že si zde domýšlím, ale indicie existují – recenze totiž vyšla v listopadu 2012 a Žváček na FAMU obhájil bakalářskou práci v září 2011. Připomínám, že Vajchr na fakultě působí od roku 2007.) Vajchr chválí mimo jiné takto: „Peripetie osudů [Žváčkových] hrdinů jsou často vyhroceny bizarními momenty, které však v celku obratně skloubeného vyprávění nepůsobí nevěrohodně. Jsou nadto relativizovány sarkastickým odstupem a smyslem pro černý humor.“ Uměřenost a nadhled jsou pro Vajchra důležité vlastnosti literárního textu, nebo spíše autora-vypravěče jako jeho synekdochy.
Za zázrak pak Vajchr považuje vydání dvou knih, které pojednávají o loučení synů s otci. V případě Haklovy knihy Pravidla směšného chování jako pozitivní vidí mimo jiné to, že „Haklův vypravěč svého hrdinu nahlíží s mírně pobaveným odstupem“ (s. 128). Naproti tomu Balabán je pro Vajchra méně přesvědčivý „tehdy, když se pokouší smysl vyprávěného děje, který by byl sám o sobě dostatečně naléhavý, dovysvětlit všemi možnými symbolickými přesahy“ (s. 130). Zdá se tedy, že Vajchrovým ideálem je vyprávění, jež se úzce spojuje s každodenní žitou zkušeností, kterou nepřekrucuje a nekontaminuje literárními odkazy a toposy. Že se takový závěr blíží pravdě, můžeme sledovat na jedné z nejpochvalnějších recenzí celé knihy – ta se týká románu Dešťová hůl Jiřího Hájíčka. V jejím závěru čteme následující věty: „Nostalgie po hodnotách ‚tradičního světa‘, o níž se nad Hájíčkovými knihami často uvažuje, je docela případnou kategorií, podle mého soudu ale nemá ani tolik co do činění s údajně ‚staromilskými náměty‘ Hájíčkových knih jako spíše s autorovou sympatickou touhou navracet současnému románovému slohu jeho někdejší váhu.“ (s. 143n) Hájíčkova kniha tedy zřejmě dostává výše zmíněným hodnotovým měřítkům. S Vajchrovým hodnocením zde vlastně souzním. Obecně si však nemyslím, že je předmět této sympatie, která se zdá typická pro velkou část autorů a teoretiků napojených na Revolver Revue, jedinou možností literatury. Uznává Vajchr např. Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela, s nímž také srovnává Stančíkův Mlýn na mumie, a pokud ano, je to proto, že je „autentickým“ pro dobu svého vzniku? Nebo jsou tato měřítka nadčasová? Kdy románové slovo ještě mělo svou váhu a kdy ji ztratilo? Ví Vajchr, že samotný markýz de Sade, po němž asi už nelze v literatuře šokovat (srov. s. 91), napsal v roce 1813 žánrovku se zřetelnými rysy gotického románu La Marquise de Gange?
Dostáváme se k problému horizontu a autorského hlasu. Na obálce předchozího výboru z Vajchrových recenzí čteme propagační text Petra Onufera: „Marek Vajchr je jedním z mála dnešních literárních kritiků, kteří si ve svých textech mohou dovolit první osobu singuláru. Jeho kritika je v nejlepším smyslu zaujatá, úporně prosazuje vyhraněné vnímání literatury, vyhraněné myšlení, vyhraněné vidění světa.“ Připomeňme, že Marek Vajchr je vystudovaný germanista, a jako takový je velmi dobře obeznámen jak s hermeneutikou, tak s recepční estetikou. Vyvstává tedy otázka, zda jsou jeho singulár a vyhraněné postoje jen málo reflektovanou kritickou pozicí, nebo velkorysou dějinnou strategií využívanou s vědomým předpokladem, že každá epocha píše za sebe a analýza a pochopení jejích východisek je na těch, kteří přijdou později.
Netázal bych se tak otevřeně, kdyby Vajchr neuzavíral knihu následující větou: „Otevřenou otázkou zůstavá, která z literárních děl, jež se stala předmětem jeho [pozdního čtenáře, Marka Vajchra] reflexí v předcházejících textech této knihy, dokážou k srovnatelné honbě za smyslem vykladače probudit ještě za sto a více let.“ Mojí otázkou samozřejmě není, proč se Vajchr recenzovaným knihám věnoval, ale spíše to, zda předkládaný soubor – sestavený z recenzí na takto deklarovaně nepozoruhodné knihy – má být sám o sobě pozoruhodný. Sám Vajchr v recenzích opakovaně svá hodnocení doplňuje informací o tom, zda čtenář knihu zapomene, nebo ne – na Žváčkův Lístek na cestu z pekla člověk „okamžitě nezapomene“ (s. 108), na texty Sylvy Fischerové zase čtenář údajně „zanedlouho […] bezbolestně zapomene“ (s. 140). Osobní čtenářská zkušenost je tedy zjevně důležitým aspektem Vajchrova přístupu k literatuře – to je rozhodně skvělý způsob, jak neztratit ze zřetele vlastní chuť k četbě a potěšení z ní. Jednolitý obraz Vajchra-kritika ve mně však zanechává dojem, že by si i ty „nepozoruhodné“ knihy, o nichž Vajchr píše, zasloužily krok navíc. Kniha totiž působí víc jako (auto)portrét jednoho muže než jako soubor recenzí.
Diferencovanější pohled na Vajchra jako sympaticky přísného filologa může čtenář získat například při četbě úvodní části „Podmínky jednoho zápasu“ předchozího výboru recenzí a kritik Vyložené knihy (2007), případně v textech „Hranice hysterie“ a „Honba za smyslem“ v přítomném svazku. I v nich se projevují Vajchrovy známé postoje, převažuje však literárněvědná argumentace, a texty proto nevyznívají tak jednostranně. To je ovšem poměrně výjimečné, protože Vajchrovi je patrně bližší kritika pojatá jako svébytné umění, obecně pak volnější esejistický styl a dobrá čtivost textu, který se nezadrhává kvůli složitým implantátům teoretických konceptů. Vajchr je mimo jiné také prozaik, autor knih Proml…čitelnost (1996) a Jména příběhu (2016). Druhá jmenovaná kniha se vyznačovala syntetizací odborného a beletristického stylu – jestliže se ale v žánru románu jedná o zpestření, v žánru odborné práce jde o překážku hraničící s mystifikací. A právě to se týká Vajchrovy poslední knihy Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace. Představují-li Jména příběhu pozoruhodné dílo, mísící mnohé literární postupy s odborným psaním, Neviditelný rytíř je, jak ukázal Václav Smyčka ve své recenzi „Neviditelný rytíř s nástrahami“ v České literatuře 4/2020, textem, který své vědecké nedostatky schovává za deklarovanou esejističnost.
Sdělení předchozího odstavce rozhodně nemá být, že by si měl Vajchr zamést před vlastním prahem. Dalo by se totiž jednoduše namítnout, že tento autor nepíše plynulé a zemité romány, které sám vyžaduje, a ve svém odborném díle není tak přísný jako při posuzování odborného díla ostatních. Vajchrova kritická zarputilost je následováníhodná, a to i za tu cenu, že sami svým požadavkům nevyhovujeme. To přece není kritikovým úkolem. V širší perspektivě Vajchrova literárněkritická tvorba připomíná zásadní vztah mezi psaním poutavým a filologicky přesným – to první se vyznačuje spádem vyprávění, to druhé metodologickou transparentností. Na Vajchrově kritické práci je rozhodně obdivuhodná jeho stylistická bravura a čtivost. Na druhé straně jí však dlouhodobě chybí zhodnocení vlastních východisek. I hysterie je jen rétorickým postojem a podobně jako v každodenním životě začíná být i v kritice po nějaké době únavná.
Jan Musil je doktorand Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0