Helle Helle: Ženy bez mužů (Rødby–Puttgarden)

Helle Helle, vlastním jménem Helle Olsen, je současná dánská spisovatelka, autorka povídek a románů a laureátka řady literárních cen včetně „Velké ceny dánské akademie“ (Det Danske Akademis Store Pris), kterou obdržela minulý rok. Její styl bývá charakterizován jako „realistický minimalismus“, především kvůli jejímu střídmému jazyku a strohým popisům. O jejích knihách se ví, že je v nich potřeba číst mezi řádky a velká dramata si domýšlet z malých náznaků. Zároveň z nich pro severské, či severských reálií znalé publikum dýchá nostalgie Dánska 80. let, klidného, praktického života, kde letní vzduch voní dozrávajícím angreštem, kde se vám sníh lepí na dřeváky a kde se z vlaků, ve kterých vypadla elektřina, prostě vystoupí a jde pěšky. Jak Helle Helle číst, pokud její styl ještě neznáte a Dánsko je pro vás velká neznámá?

Dobrým začátkem může být kniha Ženy bez mužů, v originále nazvaná podle trajektu mezi Dánskem a Německem Rødby-Puttgarden. Na jednu stranu tento román splňuje všechny výše zmíněné charakteristiky. Jeho děj se odehrává přibližně v roce 1986 a je zasazen do zapadlého dánského městečka na ostrově Lolland. Je přeplněn typicky dánskou každodenností: pláž s ostrým mořským větrem, kočárek se spícím dítětem nechaný pod přístřeškem na kola, litry kávy, jablečné záviny a tradiční čtvrteční „hygge“ s dámskými časopisy. Vyprávěcí styl je přesně tak minimalistický, jak je u Helle Helle zvykem: v krátkých větách jakoby klouže po povrchu života a vytváří zdání nudy a klidu, zatímco pod povrchem vřou lidské tragédie. Ale o těch se nemluví, raději si „namažeme chleba s marmeládou“.

Na druhou stranu ale Helle Helle vypráví příběh, který je univerzální a přístupný naprosto všem. Píše o hledání identity, niterné a osobní, bez ohledu na místo či dobu, ve které se odehrává. O tom, kde se skrývá to lidské, zda kdesi pod nánosy každodenních starostí a povinností, setkání s přáteli či láskou a nebo právě v nich. Hlavní hrdinka Jana působí pasivně, vždycky trochu jinde. Sama se také odlišně cítí a její lehce odtažité, klidné vyprávění nechává čtenáři vytušit celou hloubku tragédií, které ona sama i její okolí zažívá. 

Janin odstup zároveň může dávat naději, že v životě ještě přijde něco, co to všechno přebije, něco, za co tohle všechno stojí. Na každý pád tím ale nejsou muži, jejichž efemérní zjevení zanechávají víc ran, než zahojení. Jana prožívá krátký román s ženatým německým dělníkem, který jezdí do Dánska pracovat. Tina má Ditu s islandským elektrikářem, kterého potkala jen jednou, když přespával v Rødby a není si ani jistá, jak se vlastně jmenoval. Jana i Tina mají každá jiného otce, a opravdový otec v životě ani jedné z nich vlastně nikdy nebyl.

Lehkost, se kterou Helle Helle líčí lidská dramata – vyrůstání bez otce, smrt matky, od počátku ztroskotaný vztah s ženatým mužem – je až fascinující a na údernosti jí přidává autorčin pichlavý humor. Helle Helle k němu čtenáře pomalu vychovává, stejně jako k citlivosti k drobnostem dánské každodennosti nebo ke čtení mezi řádky. Zároveň ale není třeba toto vše znát od počátku.

Kniha je svěžím vstupem do současné dánské literatury pro ty, kteří se s ní ještě příliš nesetkali a nabízí klíč pro další čtení, aniž by odrazovala svou počáteční nepřístupností. A pro ty, které autorku či dánskou prózu znají dobře, je „jednoduše“ brilantním dramatem o odkrývání vlastní identity.