Próza
Gilkovy Zápisky o próze české. Na jeden soubor příliš málo
Druhý soubor recenzí Erika Gilka Zápisky o próze české (2019) pokračuje chronologicky tam, kde skončila předchozí Prozaická zastavení (2010), ale oproti nim obsahuje jen poloviční množství textů, a nadto se mnohdy vymezuje vůči textům dnes již téměř zapomenutým.
Erik Gilk
V posledních letech není úplně běžné, aby literární kritici vydávali knižní soubory svých prací: souvisí to zřejmě s oslabeným zájmem o literární kritiku, ale i s rychlým provozem, kdy většina periodik tiskne texty spotřební, psané v časové tísni, bez ambice promlouvat i po letech. O to více pozornosti poutá, když má docent Palackého university Erik Gilk (1973), známý hlavně svými monografiemi o Karlu Poláčkovi (2005) a Ladislavu Fuksovi (2013), na kontě kritické soubory už dva: Prozaická zastavení (Protis, 2010) a navazující Zápisky o próze české (Pulchra, 2019). První soubor, jenž shrnoval Gilkovy prozaické kritiky z let 1999–2009, nesl podtitul „První dekáda recenzentova“ – a vzhledem k tomu se dalo předpokládat, že se mohou knižních vydání dočkat i dekády další. Čtenářsky jde o přívětivou situaci – neboť když autor píše s vidinou příští publikace, lze dovozovat, že tomu podřizuje konstrukci recenzí a že ho vede k větší závaznosti napsaného i osobnější volbě recenzovaných titulů. Gilk navíc kritickou praxi sám soustavně reflektuje – na olomoucké bohemistice kritické psaní vyučuje a v roce 2012 kupříkladu vydal krátká skripta Literárněkritické praktikum.
Třicítka textů druhého dílu, kterak lze soubor pro plynulou návaznost nazvat, zhruba rovnoměrně pojímá autory etablované (Kratochvil, Zábranský), méně výrazné (Walló, Přibil) i debutanty (Faulerová, Vrba); dvojí zastoupení mají Petra Soukupová a Jiří Šimáček, v souvislosti s prvním souborem lze zmínit opakovaný zájem o dílo Zdeňka Grmolce, Jaroslava Rudiše, Marka Šindelky a Josefa Moníka. Záměrně mluvíme spíš o souboru než výboru, neboť snad s jedinou výjimkou (recenze Goldflamových povídek Tata a jeho syn z roku 2012) sebral Gilk do knihy komplet svého kritického díla z uvedených let. Většina textů (17) byla prvotně publikována v Tvaru, další v Hostu (7), Aluzi (4) a po jednom ve Welesu a Hospodářských novinách. Na jejich výsledných podobách to ovšem příliš znát není: recenze mají podobně nevelký rozsah (cirka kolem tří normostran), podobnou výstavbu, staví na podobné míře odbornosti (Gilk si pomáhá odbornými termíny, ale nikdy tak, aby to čtenáře mimo obor rušilo). Podobnostem zde napomáhá i úprava textů pro knižní vydání – zkusmým srovnáním lze zmínit zejména rozepsanější synopse příběhů a představení autorů. Texty jsou přiznaně upravované, tedy čtenáře nemusí znepokojovat, že se v recenzi z roku 2012 předvídá smrt autorky roku 2018, a naopak lze ocenit doplňování faktografických údajů.
Erik Gilk vystudoval vedle bohemistiky historii, což se výrazně propisuje do jeho zájmů. Často si tak ke kritické práci vybírá romány historické či biografické, a i když zdůrazňuje uměleckou stránku věci, nezřídka výklad doplňuje o historizující poznámky i nad rámec románových světů. Textům rovněž vytýká, že se od skutečnosti odchylují, jako když Grmolec v Divoké bolesti Viléma Mrštíka způsobí „těžko uvěřitelný omyl“, když datuje Mrštíkovu sebevraždu o den vedle – ačkoli Gilk samozřejmě přiznává, že to důležité se v uměleckém díle odehrává jinde, a jak dovozuje třeba nad románem Jany Solemové, literatura „přece jen není historie s příměsí love story“. K textům nepřistupuje z žádného předem daného hlediska, které by aplikoval, ale nechává vyvstávat různé aspekty recenzovaných děl. Východiska nachází v textocentrismu, avšak fikční světy neizoluje od skutečnosti, nýbrž je neustále s realitou konfrontuje a v průnicích hledá zdroje estetické působivosti; z recenzí vystupuje „udělanost“ textu, kompozice, funkčnost, styl. Vedle samotného světa fikce uvažuje Gilk i nad její tvorbou a posuzuje estetické záměry, jako když u románu Daniela Petra nerozumí kompozičnímu tahu a není mu jasné, proč „přistoupil autor k ozvláštnění, jímž rozbil časovou kontinuitu celého příběhu“.
Gilk se nebojí soudu a jasného hodnocení (byť nijak programového, a tedy ani pravidelného), což recenzím výrazně prospívá. Zatímco recenze, které odsouvají hodnotící stanovisko do pozadí a zaměřují se na deskripci textu a mechanismy jeho fungování, jsou nápomocné před tím, než knihu čteme, hodnocení je mnohem zajímavější, i když ho čteme s odstupem a se znalostí komentovaného textu: můžeme tak konfrontovat vlastní čtenářskou zkušenost s recenzentovou, což je obzvlášť smysluplné, když recenzent svá stanoviska argumentuje, jako to dělá Gilk. Bohužel příliš živý pro knižní vydání není typ recenzí, ve kterých autor konec příběhu „prozradit nemůže, protože jde vskutku o překvapivé vyústění“ – neboť čtenář už většinou vyústění zná, anebo mu nijak neublíží, pokud se ho dozví. Hodnocení zde má mírně navrch nad interpretací, avšak třeba případ Kratochvilovy Femme fatale naznačuje, že ani výrazněji interpretační recenze nejsou Gilkovy cizí. Převládají recenze s vyzněním záporným, proti jinak vstřícnému kritickému přijetí zdrženlivě hodnotí Jezero Bianky Bellové nebo Do tmy Anny Bolavé, výrazně kladně naopak vyznívají Tomanova Chvála oportunismu („dechberoucí katarze“), Šimáčkův Charakter („fyzické potěšení z četby“) či Faulerové Lapači prachu.
S lítostí možno konstatovat absenci jakéhokoli komentáře, který by se k textům vztahoval z odstupu, propojil je mezi sebou, vtáhl k širšímu kontextu současné literatury či autorsky vlastní texty reflektoval – neboť recenze vznikají zpravidla bezprostředně po vydání titulu, recenzent vytváří první konkretizace a píše v prvních dojmech, ačkoli později by své soudy třeba korigoval, a druhá bilance, která by hodnotila trvalost bilance první, tak může být na knižních výborech mnohdy zajímavější. Nejzajímavější se s odstupem Zápisky zdají tam, kde Gilk postihuje obecnější problematiku (a kde tedy nejde jen o to, co je zapsané, ale i o to, co je za psaným), jako když třeba v recenzi Augustina Zimmermanna Zuzany Kultánové načrtává návrat literatury k devatenáctému století ve vokolkovské (Urban, Stančík, Dotlačil) a macurovské linii (Kultánová) – ovšem nutno připustit, že se takových pokusů objevuje vcelku málo. Roli přidaného komentáře tvoří jen zhruba jednostránkové „Summary“, jež vytváří představu celku české prózy, který soubor představuje, když se Gilk zabývá autory renomovanými, méně známými i debutujícími, zesilovanou i obecným názvem Zápisky o próze české. I když se Gilk dotýká silných tendencí typu deníkové transkripce (Soukupové Marta v roce vetřelce), biografických románů (Grmolcova Divoká bolest Viléma Mrštíka), dozvuků postmodernismu (Kratochvilova Femme fatale), „teraupetických“ vyprávění (Vorlíčkové Flying foxes), „divných žen“ (Bolavé Do tmy) či příběhů zasazených do poválečného Československa (Walló Muž, který polykal vítr), nijak výrazně je netřídí a o detailní mapování působnosti současné prózy neusiluje.
Publikaci k vydání připravil Radim Kopáč, ovšem přílišnou péči jí nevěnoval. Předně: zcela zásadní nedostatek představuje absence obsahu. U podobných souborů se snad nepředpokládá, že by čtenář četl kontinuálně celou knihu, ale že bude vybírat podle toho, co bude potřebovat či co ho bude zajímat, a číst tak výběrově. Zde se však může orientovat pouze pomocí ediční poznámky, která ovšem u časopiseckých titulků neuvádí názvy recenzovaných titulů, a nadto se titulky ne vždy shodují s názvy použitými v knižní verzi – anebo podle jmenného rejstříku, který však nepracuje s knižními tituly a sráží ho nepřesnosti, jako když k recenzovanému Danielu Petrovi referuje pod jiným písmenem jako k Petru Danielovi. Je částečně škoda, že u bibliografických poznámek k recenzovaným titulům nejsou doplněny počty stran, jako je tomu u některých původních časopiseckých tisků: neboť rozsah próz by mohl tvořit důležitou perspektivu, skrze kterou lze hodnocení nahlížet. Formulace byly sice dle Gilkovy ediční poznámky upraveny, ale i tak přes autora, redaktora souboru i redakci Tvaru prošla třeba formulace, že „ani autorův vyhraněný styl […] doznal výrazných změn“, do knižního díla se přenesly i lexikální nepozornosti („pres“ místo „přes“, „roman“ místo „román“, „můžu“ místo „mužů“ etc.). Důvěřivost vůči časopiseckým otiskům zůstává na více rovinách, a tak se kupříkladu u Bianky Bellové jako v Hostu mylně objevuje o rok omlazující letopočet narození.
Třicítka sebraných textů nese podtitul „Kritické stati z let 2010–2017“, ačkoli ediční poznámka rozostřuje hranici rokem 2018, kdy vyšla poslední recenze – až se téměř zdá, že chtěl Gilk své sondy přes Lucii Faulerovou optimisticky zakončit. Právě skrze penzum sebraných textů lze vést největší pochybnost o přínosu práce: neboť první soubor obsáhl 56 textů, jež dobou publikace překročily avizovanou dekádu, zatímco druhý obsahuje 30 textů, vycházejících po dobu cirka sedmi let. Netroufám si tvrdit, jakou roli či iniciativu ve vydání znamenala „účelová podpora na specifický vysokoškolský výzkum“ udělená Univerzitě Palackého, ale snadno se dere na mysl, zda publikace není zbytečně uspěchaná a zda by nestálo za to pár let počkat: článků, kterými Gilk reaguje na prózy, které zanechaly výraznější stopu, zde až tolik není, a proporčně větší skupinu tvoří i autoři, kteří přílišnou pozornost nevyvolali ani v době, kdy jejich texty vycházely. Tím spíš se relevance snižuje nyní, nadto když ani kritiky nejsou obzvlášť povzbudivé – Gilk to nakonec potvrzuje sám, když nominace Moníkova románu Schweik it Easy na Magnesii Literu stvrdila jeho „přesvědčení o klesající úrovni nejsoučasnější domácí prózy“. Až vezme soubor do ruky mladší čtenář za deset patnáct let, stane se, co se u některých podobných souborů (třeba právě u Radima Kopáče) občas děje – bude číst o knihách, o kterých nikdy neslyšel, a dočte se, že o nic nepřišel.
Zlom rokem 2017 se zdá spíš nahodilý a chybí odstup, který by umožnil jiné třídění podle toho, co se děje v samotné literatuře. Tím, že oba Gilkovy soubory vyšly, a tedy budou přinejmenším v knihovnách dlouho snadno dostupné, se navíc značně eliminuje možnost, že by mohly recenze vyjít znovu v budoucnu, shromážděny ve větším korpusu, který by reprezentativněji, autoritativněji a přiléhavěji postihl pohyby v české próze jednadvacátého století. Vzhledem ke kratšímu rozsahu publikace může být možná na škodu, že společně s recenzemi prozaickými nevyšly rovnou třeba i recenze odborné, kterých Gilk za sledované období rovněž několik publikoval a které by, vzhledem k tradičnímu sepětí teorie a praxe, mohly intelektuální horizont literárního provozu šířeji nasvítit. Za třetí soubor, který lze vzhledem ke Gilkově nadálé kritické reflexi současné prózy tušit, se vzdor výtkám přimlouváme, ovšem doporučujeme serióznější redakci, počkat na větší penzum sebraných textů a připojit soubornější komentář, který by se pokusil jednotlivé kritické sondy setřídit či propojit. Nazval-li Gilk recenzi Ráčkova románu Na jeden život až příliš titulem „Na jeden román až příliš“, lze zde bohužel v podobném duchu navázat: Na jeden soubor příliš málo.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0