Friedrich Dürrenmatt: Penzista

Friedrich Dürrenmatt:
Penzista

Odeon
2007
Překlad: Jana Zoubková

Friedrich Dürrenmatt, v literárním světě uznávaný dramatik a esejista, je autorsky podepsán i pod několika úspěšnými prozaickými opusy. Jak sám autor argumentuje: „Psaní divadelních her se má k psaní prózy jako nádech k výdechu." Jedním z posledních prozaických děl švýcarského dramatika je Penzista, nedokončený opus řadící se k linii detektivních románů. Jakkoli jde o fragment, nevybočuje Penzista z linie Dürrenmatovy tvorby. Naopak potvrzuje tematické směřování, zaujetí tragikou, groteskností a absurditou lidské existence.

Literární fragment začal Dürrenmatt psát při své cestě po Severní a Střední Americe na sklonku roku 1969, k jeho dokončení se však nikdy nevrátil. Penzista vyšel pět let po autorově smrti, v roce 1995. „Důvody, které Dürrenmatta přiměly několikrát přepracovaný fragment prózy odložit, můžeme jen tušit. Jednoznačnější jsou důvody, které vedly k plánu Penzistu napsat. Byl to pokus o překonání tvůrčí krize, a k tomu byl detektivní román vyzkoušený a osvědčený prostředek." I tato skutečnost v doslovu z pera literárního teoretika Petera Rüediho dodává patřičné tajemství pro detektivní příběh zcela nezbytné. Přesto se neodbytně nabízí otázka, jak by autor příběh strážce zákona rozvíjel dál.

Gottlieb Höchstettler, hlavní postava, policejní komisař a outsider inklinující k podivným praktikám, je ve své roli vykonavatele spravedlnosti nepatřičný. Hrdina odcházející do penze paradoxně balancuje na křehké hranici mezi zločinem a zákonem. Jeho empatie ke zločincům a vlastní pojetí práva posloužily autorovi jako prostředek k relativizaci justice, lidské morálky a otázky trestu a viny, což je Dürrenmatovým častým motivem, stejně jako v jeho nejznámějším detektivním románu Soudce a jeho kat.

Komisaře bernské policie by nejspíš čekalo povýšení, avšak jeho slabost pro ženy a několik rozvodů je pro nadřízené nekonvenční a nepřijatelné. Ke všemu nestandardní přístup k vyšetřování, kdy ze zcela nepochopitelných důvodů nechá zločince úmyslně na svobodě, aby je pak v penzi děsil návštěvami. S nesmírným zalíbením se vkrade do jejich soukromí, naprosto zděšené delikventy však v momentu uklidní, že nepřišel ve jménu zákona, ale ze zvědavosti. Absurdita komisařova konání vrcholí ve chvíli, kdy s dvěma zlodějíčky zrekonstruuje jejich nejslavnější loupež, aby se jí pak sám zúčastnil a nakonec jim i radil, jak postupovat, aby nezanechali sebemenší stopy a nebyli polapeni.

Napínavost fabule autor ironicky sráží prostřednictvím komisaře, veskrze dobráka, samotáře a směšného hrdiny, který si ihned získá čtenářovy sympatie. Vyprávění podané er-formou, chronologická posloupnost a psychologická drobnokresba nás vtáhne do veskrze jednoduchého příběhu, v jehož jádru je však obsaženo množství otázek, ať už je to tíha osudových rozhodnutí, křehké hranice spravedlnosti či naléhavost lidského svědomí. Právě tyto sentence posouvají dílo výš, nad „pouhý" detektivní román.

Dürrenmattova nedokončeného díla se ujal v roce 1995 švýcarský prozaik Urs Widmer, a to na žádost časopisu Weltwoche. Widmer stvořil jakýsi „možný konec", publikovaný v tomto vydání, a pokusil se tak dílo završit pointou. Naší fantazii je v případě tohoto vydání učiněno za dost. Čtenáře zcela jistě potěší oddělení Dürrenmattova textu od konce dotvořeného jiným autorem. Nabízí se nám tak vzrušující volba, zda necháme zvědavost zvítězit nad vlastní imaginací.

Widmerova knihu uzavírající kapitola překvapí jazykovou i stylistickou kvalitou, jež neoslabuje tak excelentní Dürrenmattovu konstrukci. Zručný překlad Jany Zoubkové z německého originálu bezesporu přispěl k přirozenému (snad i neznatelnému) přechodu k textu jiného autora.