Próza
Elfriede Jelineková: Zimní putování
V únoru loňského roku uvedla prestižní bavorská divadelní scéna Münchner Kammerspiele nový dramatický text z pera rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové. O několik málo měsíců později tentýž dramatický text získal Mülheimskou dramatickou cenu, pro autorku již čtvrtou.
Ve zdůvodnění poroty se mimo jiné píše, že Zimní putování je „všemi divadelními hrami Jelinekové v jedné,“ neboť „akumuluje všechny podstatné prvky autorčiny předchozí divadelní tvorby“. Současně je její nejnovější Theaterstück bytostně osobní. Tak silně, že by jej v určitém smyslu bylo možno považovat za autorčiny paměti v dramatické formě.
Věrná vlastní literární tradici se Jelineková v díle bezprostředně pouští do boje s moderní společností, vypořádává se s životem současného člověka, který je poznamenán odcizením prostřednictvím moderních technologií a vyextrahován až na samou podstatu poutníka jsoucího v čase. Tematicky postupuje autorka od nedávno hojně diskutovaných témat v rakouské společnosti, z nichž si vybírá znárodnění zadlužené banky Hypo Group Alpe Adria či kauzu vězněné dívky Nataschy Kampuschové, až k hořkému osobnímu životu. Nejprve naznačí hloubku komplikovaného vztahu k matce, ve vzpomínce se vrátí k otcově Alzheimerově chorobě a jeho hospitaci na psychiatrické klinice a závěrem pohlédne i na své vlastní postavení oceňované a kritizované autorky.
Obzvláště palčivým tématem se zdá autorčina izolace spojená s uvědoměním určité konečnosti a pomíjivosti. Jelineková dlouhodobě se světem komunikuje zejména prostřednictvím svého počítače a sama přiznává, že kvůli panickému onemocnění, jež ji dlouhodobě sužuje, už v současnosti ani příliš nevychází z domu. Procházky krajinou, které tolik miloval její otec, nahrazuje putováním ve vlastní mysli, v představách i vzpomínkách. A nachází tam obrazy sebe samé coby „podivuhodné stařeny“, která na svůj flašinet neustále hraje zdánlivě tutéž píseň, až se jejím posluchačům zcela zajídá. Silná a velmi konkrétní sebereflexe prostupuje zejména závěrem knihy.
Čtenáře bere Jelineková na zimní pouť prostorem i časem, na trmácivý pochod proudem vlastních asociací vymezených jen jednotlivými kapitolami a několika odlišnými dramatickými hlasy, které lze matně vytušit v pozadí. Vzdáleně její text připomene tvorbu jiného nobelisty, o dvě generace staršího irského dramatika Samuela Becketta, Jelineková jde však ještě dál a zcela boří tradici dramatického textu. V Zimním putování nejsou zaznačeny jednotlivé akty, nenachází se v něm žádné scénické poznámky či výčty postav. Autorčin text zůstává jednolitým prozaickým monolitem, v němž dialog splývá s monologem, vzpomínka s fikcí a osobní trýzeň s bolestivými spasmy společnosti.
Ani sebevnímavější čtenář si přitom nemůže nárokovat právo na absolutní porozumění. Nejenže Jelineková k takovému porozumění nevede, ale pravděpodobně jej ani sama nezná. Text je tu od toho, aby byl čtenářem aktivně dotvářen, interpretován, je otevřenou žádostí o spolupráci. Jako by člověk dostal do ruky surový kus sukovitého dřeva a měl z něj podle autorčiných nákresů vytesat sošku.
Jelineková je současně literární kritikou oslavována jako umělkyně slova, což potvrzuje i v Zimním putování. Diriguje jazykový koncert plný hříček s předponami a kořeny slov, jejich etymologickou spřízněností či vzájemnou antonymií. Ostatně text sám byl inspirován hudbou, konkrétně písňovým cyklem Franze Schuberta Winterreise (Zimní cesta), v němž známý skladatel zhudebnil básně svého současníka, básníka Wilhelma Müllera.
Přestože se Jelineková stylizuje do postavy flašinetáře ze Schubertova cyklu, jehož hraní naráží na naprostý nezájem okolí, ona sama rozhodně atraktivitu pro čtenáře neztrácí. Její texty jsou mnohdy spletité a vyžadují zvýšenou spoluúčast, s tímto neskrývaným cílem jsou však také psány. Vedou nejen k absorpci myšlenek, stojí u zrodu nových, vlastních. Bezprostřední řetězce asociací navíc oprošťují od tradičního opatrného způsobu uvažování a autocenzury, čímž dovolují autorce věrohodněji zachytit moderní společnost a problematický život jednotlivce v jejím středu.
Příspěvků: 0
