Charles Bukowski: „Don’t try“ aneb O psaní

V New Yorku vyšel v roce 2015, u nás o dva roky později péčí nakladatelství Argo. Původní editor Abel Debrito vybral ze dvou tisíc stran ty nejhustější kusy. Vznikla exkurze do necelého půlstoletí (1945–1993) evoluce jednoho nesmrtelného spisovatele, který si se smrtí hrál jako myš s kočkou.

.

Charles Bukowski:
O psaní

Argo
2017
Překlad: Vít Penkala

Hned v prvním dopise jako pětadvacátník žadoní o angažmá v magazínu Story. Z jeho formulace je vidět, že v úspěch sám moc nevěří, respektive moc se nesnaží: „Nemůžu narazit na pořádnou práci, takže bych to třeba zkusil u vás.“

To taky bylo Bukowského celoživotní heslo, které stojí i na jeho náhrobku: „Don’t try.“ Liknavost a nechuť ke zdlouhavé popisnosti motivací a záměrů, absence vývoje postavy. Bukowski se bude muset proklestit celou řadou „nepořádných“, podřadných zaměstnání. Jeho na první pohled lenivý styl se ale nakonec stane kultovním. V dopisech vidíme, jak to myslel. Je v nich jiný než v románech a povídkách. Není to komicky samolibý Chinaski, ale pracovitý Bukowski. V obou případech ovšem pijící. Často zmiňuje co a kolik do sebe zrovna lije, případně se v určité fázi omluví, že už je příliš pod parou.

O psaní se dá brát jako Bukowského vlastní životopis nahlížený prizmatem literární činnosti – proč píše, jak píše, proč ho odmítají, proč on odmítá je. Jestli máte pocit, že ho znáte z autobiografických povídek a básní, ten opravdový přijde až při četbě této knihy. Příběh obyčejného šílenství chlapáka, který ani neví, že ho vypráví. Neví, že dopis po dopise píše opilé paměti. I když při svém nezlomném sebevědomí s tím možná podvědomě počítá. Pouštěl by se do takových spektáklů, kdyby si myslel, že si je přečte jen adresát a nikdo jiný? Ryzí autenticitu dopisové formy tady narušuje překlad Víta Penkaly. To je trochu vtip, mám na mysli zkrátka překlad. Nepřítomnost originálu člověku nedá spát. Dá se přeložit autenticita? Někdo nám to předžvýkal jako malým dětem. Brousím si zuby na originál.

Bukowski si pouští hubu na špacír, popíjí, buší do stroje a pouští se do Myšlenek. Sklouzává do poezie, zároveň se zaobírá praktickými věcmi – to se u něj nevylučovalo. Řeší vracení básní z časopisů, protože si nedělá průklepy. Má radost z otištění, přijímá odmítnutí. „Odmítání pomáhá, protože vás nutí psát líp. Přijetí pomáhá, protože člověka nutí psát dál.“ Byl možná nenapravitelným egoistou, který si svou vnitřní bustu balzamoval chlastem (tu skutečnou mu vyrobila přítelkyně sochařka Linda Kingová, při každém rozchodu jí ji musel vrátit), nikdy si ale toto ego nenechal přerůst přes hlavu.

Jestli máte slabost pro deníky, bude O psaní možná to nejlepší, co jste od něj četli. Neschovává se tu za alter ego, i když do jisté míry jím žil jako každý autor, který čerpá ze skutečných událostí. Vidíme ho sice samo, ale vzdělaného, sice alkoholika, ale živě se zajímajícího a kontemplujícího literární dění a snažícího se do něj zapojit. Jak jsem zmínil, posílá povídky a básně do nesčetných amerických literárních časopisů. Nikdy ale za cenu ztráty vlastní autenticity – nikam se necpe. Sledujeme vývoj jeho psaní od kerouacovské rozlítanosti k usedlému stylu, který uchvacuje tím, že v něm nepřebývá ani slovo.

Sledujeme Bukowského nesmiřitelnost vůči běžným básníkům. „Když mě našli, posedávali tam a pili můj chlast. Někteří z těchhle básníků byli docela známí. Byli to chlapi, kteří měli zapisovat bádavá slova plná elánu a moudrosti a oni to byli jenom ujetí kreténi, neuměli ani pořádně pít, z koutků pusy jim utíkaly sliny, cintali si na košile, po pár sklenicích se jim točila hlava, blili a rozkřikovali se.“ I když nejsou podložené složitými argumenty, dávají jeho soudy smysl. V tom Bukowski neměl konkurenci – napsat něco jednoduše tak, že to prostě cítíte. Psací stroj jako kulomet, báseň jako zpěv ptáka v kočičím chřtánu, kterého nemůže být schopen někdo, kdo si „nikdy nezlomil nohu nebo nevynechal jídlo“.

Dozvídáme se o jeho modelových životních situacích. Jak živořil v Atlantě: „Kdysi v Atlantě mrznu o hladu v chajdě z térovýho papíru. Na místo podlahy jenom noviny. A já našel špačka tužky a psal tím špačkem na okraje těch novin, a věděl, že to nikdo nikdy neuvidí. Bylo to rakovinový šílenství. Nikdy to nebyla práce nebo plán nebo záležitost literární školy.“ Jak udeřil otce: „Jednou večer jsem fláknul fotra, když jsem byl nalitej, 17, na cestě z města pryč. Nebránil se a mně z toho bylo zle, protože tohle byla součást mě... Koukal na mě z gauče, zbabělej slaboch.“ Jak málem vykrvácel: „Jednou jsem skončil ve špitále, krvácel jsem ze zadku a z huby, krve jak z vola. Nechali mě dva dny ležet, ani na mě nešáhli, a pak si začali myslet, že jsem napojenej na podsvětí a napumpovali do mě najednou sedm pint krve a osm pint glukózy. Řekli mi, že jestli budu někdy zase pít, je po mně. Třináct dní na to jsem řídil náklaďák, zvedal pětadvacetikilový balíky a pil laciný víno samá síra. Jim to totiž nedošlo: já chtěl umřít.“

Máme tu něco jako jeho literární manifest: „Dopřejme si prostor a chyby, hysterii a smutek. Proč brousit hrany tak dlouho, až dostaneme kouli, která se pěkně hladce valí? Dějí se věci – pátera zastřelí na záchodě, otravové šňupou heroin a nezabásnou je, někdo si poznamená tvoje číslo, žena ti uteče s idiotem, co nikdy nečetl Kafku, provoz celé hodiny míjí přejetou kočku, která má vlastníma střevama přilepenou lebku k chodníku, v kouři rostou kytky, děti umírají v 9 a v 97, mouchy rozmáznutý na výloze... Dějiny formy jsou evidentní.“

Máme tady dopisy s přáteli a spisovateli, často obojím dohromady. Jeden hodně opilý píše svému idolu Henrymu Millerovi. Dozvídáme se, co si myslí o Allenu Ginsbergovi. „Ohledně Ginsberga je jasné, že přijal úlohu, kterou mu přidělil dav a to je špatný, protože jakmile ti dav přidělí úlohu a ty ji přijmeš, začnou ti srát na hlavu. Ale to Allen neví, myslí si, že má v sobě dost šťávy, aby se z toho vyhrabal. Nemá. Jeho fousy bijí do očí a obvykle ho zachrání, ale báseň fousama nenapíšeš. Jeho věci už skoro nemůžu číst. To jeho samozvaný jsemť Bůh a Vůdce je prostě otravný a křečovitý. A ještě se musí držet za šosy Learyho a Boba Dylana, králů titulních stran,“ napsal o králi pražského Majálesu z šedesátého pátého. Raději než beatnicky se na svět dívá skepticky.

Podle stylu psaní ho ale v šedesátých letech ke Kerouacovi a spol. klidně můžeme zařadit. Jeho dopisy z té doby evokují podobnou romantiku, i když samozřejmě s ostřejšími hranami – patetičností se dopouští méně, ale spontaneita, otevřenost životu, mnohost obrazů a cassadyovská maniakálnost ho usvědčuje (beatnického guru uznával, věnoval mu jednu povídku, ve které hrdina románu Na cestě exuje piva a zběsile řídí kradený vůz s Bukowskim, který ho povzbuzuje ze zadního sedadla).

Světové události sleduje zpovzdálí. Tu a tam se o nich zmíní, jinak obsah cele odpovídá názvu. Je to o psaní. „Není větší kouzlo a nádhera, než když se na papíru skládají řádky. Nic jinýho není. Nic jinýho nikdy nebylo. Není větší odměny než to samotný dění. Co přijde po tom, je víc než podružný. Nechápu, proč by nějakej spisovatel přestával psát. Je to jako vzít vlastní srdce a spláchnout ho s hovnama.“

Je tu i dopis z roku 1985 do holandské knihovny, kde vyřadili jeho knížku za šíření nenávisti: „Já se bojím jen diskriminace humoru a pravdy. Pokud píšu o černých, homosexuálech a ženách, je to proto, že takoví byli ti, které jsem poznal. Je hodně druhů „zlého“ – zlí psi, zlá cenzura, jsou dokonce i zlí bílí muži. Jenomže když píšete o „zlých“ běloších, nestěžují si na to. A musím říkat, že jsou i „dobří“ černoši, „dobří“ homosexuálové a „dobré“ ženy?“

Je chytrý, ale ne intelektuální. Jde na dřeň. Prostě Bukowski. Tahle sebereflexe modifikovaná hektolitry alkoholu stojí za přečtení.