Český spor o Milana Kunderu

Pozdní? Váša-Trávníček 1937: pozdní=co je, děje se… pozdě (hodina, lítost…) Pan editor knihy by si zasloužil pochvalu, kdyby podobnou knihu připravil a vydal předtím, než následnická republika vrátila Milan Kunderovi státní občanství (to mu odebrala ČSSR), aniž čekala, že světově slavný autor přileze ke křížku, tj. pokorně požádá o vrácení občanství. Jenže toho se JPK neodvážil, třebaže si pamatoval, jak Milana Kunderu jenom jedinkrát v životě viděl a zažil „v květnu 1968 v Brně jako II. reprezentant Spolku posluchačů filozofie v natřískaném sále sokolského Stadionu v Kounicově ulici (dnes), hned vedle pověstného sídla StB na Lenince‘ (tehdy). Brilantní vystupování, věrohodná levicově liberální argumentace, uhrančivý projev.“ Copak on, který nyní „laboratorně dosazuje sebe na Kunderovo místo“, mohl se odvážit dřív, než už za to nic nehrozí? Geniálně se vžívá do mysli chudáka studenta Kundery: 

„Na FAMU se rozhoduje o mém vyloučení z KSČ, případně i ze studií. Už tuším, co to jsou provokace StB, byly na denním pořádku (…). V den, kdy mne jako předsedu studentské samosprávy hned dva kolegové informují, že na koleji je kufr jejich kamaráda Dvořáčka, který pravděpodobně i přenocuje, a oznamují to nejspíš proto, že by se to mělo hlásit, vylučují z KSČ kamarády Trefulku a Dewettera. Mně hrozí totéž! Ti dva (…) se oznámením zbavují vlastní odpovědnosti. – To nemůže být náhoda. To je přece provokace! – Šel bych i já ‚oznámit osobu a její kufr na nejbližší útvar VB‘, zvláště za okolností pátrání po vrahovi (i to je udavačství?). Jiní ohlašovali i návštěvu rodičů.“

Pan editor se vžil do myšlení Milana Kundery tak zcela po novákovsku, že mu přišil povahu zbabělce; myslí si, že MK-u omlouvá, aniž si snad uvědomuje, jak ho ostouzí; a jak mu nerozumí. Ano, Kundera věděl, že je pod hledáčkem StB, a pokud vůbec šel odložený kufr a agenta chodce oznámit (J. P. Kříž o tom pochybuje, v tom jen opakuje, na co už ukázali mnozí před ním), neučinil tak, aby zachránil svou kůži, ale aby StB zesměšnil – až trapně lehkomyslného agenta musel mít za provokatéra StB. Kundera se vůbec nebál, byl si jist, že opravdoví, nikoli konjunkturální stoupenci „socialistické perspektivy“, kteří znají jeho opravdovost, nedají mu padnout; a taky nedali – a tím ho připravili o korunu mučedníka.

Pan Kříž se mohl domoci uznání, kdyby se odvážil přijít se sborníkem na obranu Milana Kundery přede dnem, kdy mu bylo oficiálně vráceno české občanství. Pravda, Karel Hvížďala už roku 2008 poukázal na nízkou hodnověrnost osočení Kundery z udavačství, Jiří Přibáň zveřejnil v cambridžském exilu roku 2017 neudržitelnost obvinění na stránkách Respektu 2008 (jeho stať je česky publikována opožděně až nyní v Českém sporu o MK), ale včas zpochybnit autoritu Respektu a jeho pochybných svědků se Jiří P. Kříž – podobně jako jiní opatrní obránci nebo spíš omlouvači MK – neodvážil.

Publikace podivná? Ač teprve navrácení českého občanství, po němž vyšla kniha Jana Nováka, která je na víře pravdivosti osočení Milana Kundery celá vystavěna, osmělilo české pisatele do oficiálně podporovaných novin a časopisů Kunderu všelijak hájit, jména iniciátorů a hybatelů tohoto navrácení (Michaela Marche, Petra Druláka) se v knize vůbec neobjevují, jako by šlo o bezvýznamnou událost, natož aby padla aspoň zmínka o tom, že teprve vláda Andreje Babiše, který předtím Milana Kunderu navštívil, odvážila se mu vrátit české občanství, aniž po něm žádala poníženou supliku o ně; až poté došlo k obnovení přátelského a vstřícného vztahu autora k Česku, zejména k jeho rodišti, s nímž – konkrétně s časopisem Host – už předtím komunikoval a v Hostu uveřejňoval v české verzi své esejistiky.

Editor Českého sporu o Milana Kunderu lká nad tím, že na jeho zbytečné zvaní do sborníku (zbytečné, protože do února letošního roku bylo v tom sporu řečeno už pro a proti prakticky vše podstatné) odmítavě zareagovali jen dva, Kunderův oponent z Hospodářských novin (Kříž neví, zda odmítl proto, že reflexi do HN „napsal z donucení a styděl se za ni“ – takové podezření je pěkná urážka –, „anebo o knize napsal, co si o ní myslí, a nechtěl do oblíbeného autora rýpat podruhé“!) a zvlášť lituje, že „chybí ohlas Radky Denemarkové“, ačkoli mohl zařadit úryvek z její stati Patriarchát na české literární scéně“, která vyšla v červenci 2020 a z níž ostatně obsáhle cituje, a to pasáž, kde je sice zmínka o trapném omílání kauzy MK, ale která je vlastně jejím příspěvkem do nadcházející předvolební kampaně ocejchováním premiéra, jehož nenávidí (avšak bez něhož by MK byl v rodné zemi stále oficiálně nežádoucí) jako „bývalého spolupracovníka StB a predátorského oligarchy“. 

Podivné v knize je i rozdělení knihy na tři oddíly s teatrálními názvy (Poprask v kotlině, Muž proti muži /a dvě rozhněvané/, Není stínu pod lipami), podivnéje uspořádání nikoli podle chronologie, která by umožnila snadno poznat, kdo kdy na co přišel nebo co jen jinými slovy opakoval, editor se ani nezmiňuje o mlčení českého i mezinárodního PEN klubu k osočení M. Kundery v Respektu 2008 ani k jeho úplné dehonestaci v knize Jana Nováka, na rozdíl od protestního Prohlášení Akademie literatury české, které Kříž přetiskuje; podivného je v Českém sporu o MK ještě mnoho, například druhá stať Vladimíra Justa, označená editorem za „finále“ sporu. Just ve své místy pronikavé analýze Novákových interpretací působí jako kritik, který teprve po Novákově rozpatlání protikunderovské stati v Reflexu zjistil, jak je obludná (jinak by přece byl s ní odvážně polemizoval už dřív), ale bájí o tom, že MK „své rané postoje“ (v dojemné shodě s Novákem je má zřejmě za zcela zavrženíhodné a nevidí, jak v jeho nejen básnickém, ale i publicistickém díle zřetelně kontrastovaly se ždanovovskými požadavky na literaturu tehdy) „prostě jen vnitřně zreflektoval a následně vytěsnil“, což, „jak víme od Junga, do důsledku nelze“, a tak „Novákova kniha, jakkoli problematická, je toho bumerangovým důkazem“. Just se zřejmě shodně s Novákem domnívá, že ke svým veršům a ostatním předrománovým dílům se MK nehlásí z politických důvodů, že je zavrhuje jako názorově pomýlené, že si tak dodatečně vylepšuje svůj životopis, ale to svědčí jen o tom, že kupodivu vůbec nerozumí či ani nechce rozumět odporu MK k lyrice jako protikladu románu a jeho rozhodnutí uznat za hodné pozornosti čtenářů ve vydání svého díla v prestižní pařížské Pleiadě za způsobilé jen romány a pozdní knihy esejí; ostatně nechuť MK vůči lyrice zdaleka není absolutní: Kundera nikdy nezapřel svůj obdiv k poezii Nezvalově, Apollinairově, Skácelově… 

Publikace ambiciózní? Jak je její editor trvale ambiciózní, bylo jasno, už když se nespokojoval s psaním o autorech hlavně svého kraje, ale pokusil se získat si ostruhy nadšenou chválou publikací k výročím VŘSR a Února, a když to nevyšlo, přešel plavně na druhý břeh, ale ani tam dosud nepovýšil nad pilného příštipkáře, který rád žaluje. Který je, jak dokládá jeho anotace spíše než medailonek v Českém sporu o MK, přitom velice sebevědomý: pasuje se tam mj. na historika, uvádí, kde všude byl redaktorem a v ROKu dokonce šéfredaktorem, ale ve výčtu dalších novin a časopisů, do nichž psal, nikoli náhodou zapomíná na Literární měsíčník. Zato si (a čtenářům) namlouvá, že „roku 1984 zmařil poslední pokus stalinistů o pravopisnou reformu (zrušení Y) fejetonem Bil láski čas, milé dceruški, v Brněnském večerníku.“ Scestný nápad, obecně tehdy už vysmívaný, odmítli ovšem erudovaní lingvisté, které nemusel poučit fejetonek ve večerníku. Kdo už s návrhem na obludnou pravopisnou reformu přišel a zda to byl skutečně stalinista, to nevím. Ale zdá se, že tu nálepku, kterou si oblíbil Jan Novák, pochytil J. P. Kříž od něho. I teď se návrhy na divnou reformu pravopisu jen rojí; že by s nimi přicházeli převlečení stalinisté? 

Kunderova světová úspěšnost nedává spát méně úspěšným a neúspěšným autorům na celém světě a samozřejmě i u nás. Závist je mocná velitelka a u nás má domovské právo. V panice, která po vrácení občanství mezi Kunderovými nepřáteli-závistivci vypukla, J. P. Kříž vytušil svou příležitost konečně se proslavit, a to jako obránce Kundery tím, že završí spor o MK, který dá dohromady z toho, co na jedné straně zjistili stoupenci MK, na druhé straně pošetile tvrdí blíženci Jana Nováka, dá za pravdu MK a hned ve dvou svých textech jen zopakuje argumenty pro MK, zato siláckým způsobem. A na závěr (podle pravidla, že finální dodavatel díla sklízí všecku slávu) nazve svůj text (zdánlivě skromně) Místo tečky a v něm „objeví“, co bylo od začátku jako houska na krámě, takže to nikdo neměl zapotřebí zmiňovat, že totiž slovo udal v policejním záznamu neopravňuje k obvinění z udavačství, protože je v kontextu daného dokumentu jen synonymem nevinných slov řekl nebo uvedl. 

Máme se na co těšit. Za pár let pan JPK bude ve svém CV možná tvrdit, že „vyřešil spor o Milana Kunderu“.

 
Foto: z archivu Milana Blahynky