Biblické příběhy pro nevěřící děti

.

Svou osobitostí, čtivostí a asociacemi mezi „tehdy“ a „nyní“ si tato kniha získává nejen děti, ale i dospělé. Není se tedy čemu divit, že se už před Velikonocemi, nejvýznamnějšími křesťanskými svátky, stala nejprodávanější knihou pro děti a mládež. 

 

Kniha Martina Vopěnky je přitažlivá především svým moderním, lidským a místy i humorným přístupem k výkladu jednotlivých biblických příběhů. Právě takový přístup, který však není zcela vzdálen teologii a filosofii, dává šanci čtenářům, které doposud Bible svou náročností odrazuje. Vzhledem k tomu, že v knize určené zejména pro děti není možné obsáhnout výklad všech knih Starého a Nového zákona, věnuje se Martin Vopěnka jen těm, které by každý z nás měl znát a které fungují jako podobenství dnešní doby. Biblické příběhy pro nevěřící děti pomáhají hledat odpovědi na otázky, které si často klademe. Právě proto je kniha v tomto smyslu stejně nadčasová jako Bible. Hlavním impulsem pro její sepsání však bylo uvědomit si, že pocházíme z křesťanské kultury, jejímž stěžejním prvkem je akt milosrdenství, na který se dnes tak často ve vztahu k jiným kulturám zapomíná. Martin Vopěnka tak ve své knize míří ad fontes evropské civilizace, jíž se kolikrát kdekdo ve stavu ohrožení jinou kulturou ohání, ale co o ní vlastně ví?

 

„Bible, spolu s filozofií a kulturou starověkého Řecka a Říma, byla a dosud je nedílnou součástí naší evropské, nebo také západní civilizace. A je úplně jedno, jestli jsme věřící nebo nevěřící. Bez znalosti Bible nemůžeme porozumět evropské kultuře, nemůžeme pochopit, čím se lišíme od ostatních kultur. Mnoho lidí se dnes bojí, že evropská civilizace zanikne nebo ztratí svou podobu. Ale víme vůbec, jaká podoba to je? Bez znalosti Bible sotva. A tak než začneme naši civilizaci hájit, měli bychom jí nejprve porozumět. Měli bychom vědět, kdo jsme,“uvádí ve své knize Martin Vopěnka. 

 

Dalším cílem knihy Biblické příběhy pro nevěřící děti je vysvětlit dětem biblické termíny, se kterými se mohou setkat i v dnešní době, a mezi než patří například „Kainovo znamení“, „Archa úmluvy“ či „Jobova zvěst“. Díky širokému, ale místy velmi detailnímu záběru jednotlivých příběhů si však své znalosti mohou prohloubit i ti, kterým křesťanská literatura není zcela cizí. A všichni se pak mohou spolu s autorem zamyslet nad odkazem biblických příběhů, které v knize končí menším či větším morálním apelem. V tom právě tkví kouzlo tohoto biblického převyprávění. Martin Vopěnka totiž netlumočí cizí, natož církevní porozumění Bibli, ale nabízí své vlastní. Moudré, zábavné, filosofické, s odkazem na dnešní dobu. Takhle například Martin Vopěnka vysvětluje, proč došlo ke zmatení jazyků při stavbě babylónské věže:

 

„Dílo se jim dařilo dobře, protože všichni lidé té doby mluvili stejným jazykem. Rozuměli si. Bůh se toho lekl. Obával se, že pro takto spolupracující lidstvo už nebude nic nemožné. A tak provedl lidstvu schválnost: zmátl jeho jazyky. Čímž se myslí to, že stavitelé oné věže začali náhle mluvit různými jazyky. Přestali si rozumět a stavbu nedokázali dokončit. 

Když řekneme, že lidé mluví různými jazyky, dá se to chápat dvojím způsobem. Jednak doslova: na světě se mluví mnoha jazyky a často je to pro nás překážkou v dorozumění. A jednak, někdy si lidé nerozumí, ani když mluví stejným jazykem. Jednoduše si každý mele svou a druhého nevnímá. To je pro lidi bohužel dost typické.

Zároveň se zde znovu ukazuje, že starozákonní Bůh nebyl žádný lidumil. Nedá se o něm říct, že lidi jenom miloval a přál jim to nejlepší. Spíš než milující otec to někdy byl nevyzpytatelný přísný „fotr“, který si dával zatracený pozor, aby mu lidé nepřerostli přes hlavu.“

 

Podobných momentů, kdy se autor pouští do odvážných vysvětlení s kapkou nadsázky je v knize více, a právě proto působí i přes tíhu vážného biblického tématu tak odlehčeně. Autor se nebojí vstoupit ani do kalných vod otázky sexuality kněží. Poněkud odvážnou myšlenku rozvádí na příhodném místě, a to v kapitole o půvabné knize Píseň písní, jejíž autorství je připisováno králi Šalomounovi. Milostné písně v Bibli? Kdo by to byl čekal. Martin Vopěnka zde spřádá další pozoruhodnou nit vedoucí z „tehdy“ do „nyní“:

 

„Křesťanství, bohužel, založilo své učení na pocitech viny, které se v nás snaží vyvolat. Láska mezi mužem a ženou měla podle křesťanství sloužit především k plození dětí a ne k radosti ze samotného milování. A přestože současná církev už svůj přístup změnila, stále tento přístup přetrvává v myšlení hlavně starších lidí.

Katolická církev také dodnes kněžím zakazuje mít ženu. Sexualita, touha po druhém pohlaví, je však pro člověka přirozená, a ani kněží nejsou výjimkou. Znovu a znovu se vynořují skandály, kdy kněží například sexuálně zneužívali děti. Nejsou to převládající případy a mezi křesťany je mnoho moudrých a osvícených lidí, ukazuje to však, že potlačovat lidskou přirozenost nevede k ničemu dobrému.“

 

Jak se asi čtenáři z řad církve cítili při čtení této autorovy pasáže? Martin Vopěnka to přibližuje slovy:

 

„Zatím jsou reakce velmi vstřícné. Občas tam někdo najde nějaké své bolavé místo, ale to už je většinou věc náboženského výkladu, který je věcí víry. Jeden farář reagoval na tu pedofilii a v podstatě jsem mu dal zapravdu, že jim to většinová společnost předhazuje až příliš. Takže pro slovenské vydání jsem volil mírnější vyjádření a přidal pár vět o podstatě celibátu.“

 

Pozoruhodné jsou podobně jako v předchozí autorově knize Můj bratr mesiáš jasné reminiscence na možnou existenci mimozemské civilizace, kterými Martin Vopěnka v knize Biblické příběhy pro nevěřící děti vysvětluje zázraky, na které jakoby tradiční víry nestačí. 

 

„Když vezmu Bibli jako velmi starý text, který se samozřejmě vyjadřuje obrazně, tak mne překvapily některé pasáže, které jdou až do poměrně podrobných popisů, ke kterým těžko najdete pochopitelnou cestu inspirace. Jak by si někdo vymyslel, a proč by si to vymýšlel, že Mojžíš s Bohem rozmlouval ze stanu, který stál stranou, a chodilo tam i několik dalších vyvolených. Proč by pak měla Mojžíšova tvář zvláštně zářit (tady se opravdu nemyslí duchovním prožitkem). Atd atd. Nicméně, spíše to předkládám jako záhadu a možnost, než že bych byl přesvědčený příznivec této teorie. Jednoduše si ty pasáže neumím jinak vysvětlit a interpretuji svůj údiv i čtenářům,“podotýká k tomu sám autor.

 

Jak je tedy patrné, kniha Biblické příběhy pro nevěřící děti odpovídá na řadu otázek, které nás trápí i v současné době. Vedle řady rozkrytých tajemství však některá zůstávají skrytá. Učí tak nás i naše děti přemýšlet a hledat si vlastní cesty. Cesty, které nám nikdo nevnucuje a které jsou pro nás ty nejlepší. A co nechat zaznít na závěr? Nejlépe opět slova samotného autora, který nás umně provádí Biblí i životem:

 

„Představte si, že žijete celý život v nějaké nádherné bohaté zahradě. Spoustu té nádhery možná přestanete vnímat. Když pak do té zahrady vkročí někdo zvenčí, může vidět, co vám už dávno zevšednělo. Jeho pohled může být osvěžující. Já jsem právě takový návštěvník, anebo pro někoho možná vetřelec.

Co se týče mého vztahu k Bibli, tak tím, že jsem po mamince Žid, pojednává vlastně o příbězích a duchovních zápasech mého národa. To je právě to zajímavé, že přestože jsem nikdy židovství nepraktikoval, uvědomil jsem si, že když jednou Židem jste, nemůžete jím přestat být.“