Próza
Alessandro Baricco: Hedvábí
„Psal se rok 1861. Flaubert zrovna psal Salambo, elektrické osvětlení bylo ještě pouhou hypotézou a Abraham Lincoln na druhé straně oceánu vedl válku, jejíž konec nikdy neuvidí.“
.

Alessandro Baricco:
Hedvábí
Slovart
2015
Překlad: Alice Flemrová
Takové jsou kulisy doby, ve které protagonista Bariccovy novely Hedvábí Hervé Joncour, mladý obchodník s larvami bource morušového, opouští francouzské městečko Lavilledieu a vydává se do vzdáleného a tajemnem opředeného Japonska, o němž se tehdy tradovalo, že leží „až na konci světa“. V tu chvíli ještě netuší, že až se ze zprvu obyčejné obchodní cesty vrátí, nic už nebude jako dřív. Ne že by se snad v něčem změnila takřka nehybná venkovská idyla jeho domovského Lavilledieu nebo oddaná a jemná láska jeho manželky Hélène, ale je to především on sám, kdo je někým jiným. V zemi na konci světa ho totiž zcela pohltí osudové setkání s ženou, jejíž tvář byla tváří dívenky, ženou, kterou spatřil v domě japonského obchodníka Hara Keie. Přestože s ní nikdy nepromluví, má pocit, jako by vše mezi nimi řečeno již bylo, pouze ne slovy. Začíná se rozvíjet subtilní příběh nikdy nevyslovených a možná i nevyslovitelných citů, tajemné síly, která nutí Hervého Joncoura, aby se znovu a znovu vracel do těch odlehlých končin.
.
Hedvábí však není pouze milostným příběhem. Jak prohlásil sám autor Alessandro Baricco, kdyby šlo jen o příběh lásky, nemělo by cenu ho vyprávět. V podstatě neuchopitelná náklonnost, jež Hervé Joncour pociťuje k oné bezejmenné dívce, totiž není jediným hybatelem děje. Jde zde především o touhu, podvědomou naléhavost, s jakou je protagonista ochoten vydávat se znovu na cestu, o jejíž marnosti nakonec není přesvědčeno pouze jeho okolí, ale také on sám. Síla nenadálých citů ho bezděky přiměje změnit jeho dosavadní váhavý a letargický přístup k životu, přestává být pouhým pasivním pozorovatelem vlastního osudu. Jeho pouť až na konec světa připomíná odvěké podobenství cesty a návratu, což ještě umocňují opakující se schémata, která se na určitých místech textu cyklicky vynořují. Takřka nedosažitelná dálka až mytičnost tehdejšího Japonska kontrastuje s důvěrnou domáckostí francouzské vesničky, a stejně tak se liší fatální uhrančivost ženy s tváří dívenky od věrné láskyplnosti Hélène, která sice dobře ví, že se s jejím mužem něco stalo, ale ani na okamžik mu nepřestává být trpělivou a milující oporou.
.
Narace je poměrně přesně historicky datována, a tak si z různých střípků můžeme poskládat dohromady konkrétní obraz dávno zmizelého světa, jemuž rozhodně nechybí poetické kouzlo zašlých časů. Přesto by ale bylo trochu unáhlené se domnívat, že děj sám je plně podmíněn dobou, ve které se odehrává. Určité roky a dekády sice vyprávění vymezují, ovšem příběh sám má ve své podstatě nadčasovou platnost. Láska, nesdělitelná bolest, cesta a návrat, to všechno jsou motivy, které vždycky byly a vždycky budou. Pro to, co cítí Hervé Joncour, se těžko hledají pojmenování a charakteristiky, ale nakonec jsou to právě jeho vlastní slova, jež hovoří za vše: „Je to divná bolest, umírat steskem po něčem, co nikdy neprožiješ.“
.
Alessandro Baricco svůj nesporný spisovatelský talent prokázal již mnohokrát, za svůj druhý román Oceán moře (česky 2001) dokonce obdržel prestižní literární cenu Viareggio. Na svém literárním kontě má dosud třináct románů, tři povídkové soubory, množství esejů a v roce 2008 dokonce debutoval jako režisér. Hedvábí, jeho v pořadí třetí kniha, která se v roce 2015 v Čechách dočkala svého již druhého vydání, je psána lehkým a transparentním stylem, i přes určitou poetičnost námětu má vyprávění spád. Vždy platí, že autor sděluje jen to podstatné. Kapitoly tak dosahují rozličných délek, někdy je vše řečeno na prostoru několika řádek, jindy je k tomu samému zapotřebí několika stran. Také díky skvělému překladu Alice Flemrové, jenž všechny tyto nuance původního textu zachovává, četba plyne naprosto přirozeně a čtenář se nechá lehce pohltit příběhem, který je křehký i silný zároveň. Nakonec totiž vysvítá na povrch, že nic není tak jednoznačné, jak se zpočátku mohlo jevit, že zdánlivě nesouvisející city a bolesti mají možná společného mnohem více, než se zdálo. Jedno však stále jisté je: kouzlo nevyřčeného se nad Hedvábím po celou dobu vyprávění vznášet nepřestane.
Příspěvků: 0