Poezie
Sylva Fischerová: Tady za rohem to všechno je
Zní to na první pohled jako pevná a konečná jistota: vždyť stačí jen pohlédnout za pomyslný roh, a tam najdeme smysl života, pochopíme podstatu člověka i význam uplývajícího času. Nikoliv, Fischerová svou poslední sbírkou nesděluje vítězně to, o co se pokoušeli po celé věky filozofové, teologové či nejrůznější mágové.
Sylva Fischerová:
Tady za rohem to všechno je
Pulchra
2011
72 stran
Jednotlivé básně jen oscilují mezi dvěma póly – tajemství života i smrti a na druhé straně jako zachraňující jistota nejužší blízkost toho druhého (koneckonců i celé členění sbírky na dichotomii/smrti, smrti) a /sebetebe/ naznačuje totéž). Je to pouze hledání za nejrůznějších situací a posléze konstatování nevím v básni Dá se to zabít (a náhle je obstoupil celý plot Nevím).
Na rozdíl od dedukujících filozofů a exaktních logiků má ovšem básník možnost tušit i to, co nelze vyjádřit zřetelnými definicemi. Arthur Schopenhauer při kategorizaci jednotlivých druhů umění stavěl nejvýše hudbu, která bezprostřední emotivností a beze slov se dotýká božského. I Fischerová si uvědomuje, že samotná slova se nemohou dobrat tajemství smrti, i když se o to leckdo sebevědomě pokouší: Sedne k papíru a vypíše / svou zbabělost, jmenný seznam svých NEROZUMÍM, / tedy svou podstatu, o které si bude myslet, / že je podstatou světa (báseň Rozlišení). Ona sama zabývá se slovy, vyjadřuje se jimi, a přece konstatuje, že slova / jsou divná,. něco / namísto něčeho, černé značky / jak voje hrobaříků (v básni A přece pořád touha).
Tato sbírka je nicméně svědectvím, že Fischerová na vysoké úrovni vládne slovy, má schopnost vyjadřovat se velmi zřetelně, a zároveň neotřele, její verše (nebo jsou to místy jakési filozofické zkratky, rozsekané do veršové formy?) plynou přirozeně jako tok našeho života. Má pevnou ruku v kompozici svých básní, za jejichž výslednou formou tušíme kritický výběr z mnoha jiných možných sdělení. A je to kultivovaný výběr slov, i tam, kde jde o holou erotiku (a pak začne ta nekonečná hra / na ruce, nohy, ústa / a na tam uprostřed / kde to všechno je, báseň Někde mimo mě a někde mimo tebe). Její formulace jsou zároveň uměleckým vyjádřením i pokusem o téměř vědeckou definici: Lidské bytí se skrývá v jazyce (Čepička z Katalánska); Podstatou řeči je nevyslovitelné (Tady byl básník).
Zmínila se kdysi, že je jí blízký Ivan Diviš (1924 – 1999). Vskutku, oba chtějí proniknout do podstaty a smyslu všeho, oba patří k nadmíru vzdělaným lidem, s trvalým vědomím o kulturách dávných i současných, oběma lze přičíst suverénní spontánnost slovního projevu. A přitom jsou oba jako básníci odlišní, zatímco Fischerová se vyjadřuje s jakousi přirozenou noblesou a s klidným vědomím, že výsledné znění básně je zkrocením prvotní až chaotické dynamiky, Diviš v horečném zápalu vrhal někdy i slova vulgární, aby vše o světě sdělil s veškerým zaujetím: Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, proboha ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji za tepla, donést ji a padnout, toť vše (tak píše v jedné pasáži z roku 1963 ve svých zápiscích s názvem Teorie spolehlivosti).
Trvalou konstantou v této sbírce je vědomí času. Není to ovšem příchylný čas, bratr mého srdce, jak to kdysi chápal Josef Hora, ani monumentalizovaný čas u Vítězslava Nezvala – gigantický orloj času na Hradčanech bije. Pro Sylvu Fischerovou je čas něčím šerým, kde se vše ztrácí. Přítomnost je pak bod / mezi dvojím nebytím (Jako). Jinde před děvčetem ležel čas jak pole / ve svíravém bezútěší svítání (v básni Mezi koleny a šunkami). Pouze v nejužším spojení dvou bytostí, kdy tam, kde jsi ty / něco, co nejsem já / a přece jsem, nějak / já jsi ty (báseň Sebetebe), čas se probudil, / je tady, zvíře / veliké, vylezlé, koulí / očima / a žere nás a vybuchuje /mezi stehny (Zvíře veliké, vylezlé). Ale po všem hemžení pyšných je stejně všechno lhostejné: Až odbijou půl páté, / Bůh je všoupne / do staré šedivé / konzervy času (Miluj bližního svého).
V porovnání s předcházející sbírkou Anděl na okně (2007) jsou nové básně Sylvy Fischerové více koncentrovanější k základnímu tónu jednotlivých čísel. Celek o dvou částech působí kompaktněji. A přetrvává její trvalý zřetel k otázce, co je člověk: Až jednou zjistím, / co je já, / dobudu vesmír - tak prohlašovala v roce 2007. Nezjistila to ani po čtyřech letech, jak uvádí v jednom dílčím názvu – Možná, že já je chiméra, konstrukt stavitelů pojmů. A stále hledá, co je tím vlastním jádrem člověka, je to nějaká Drúza, jak nazvala jednu báseň, a ptá se: Ale / jak to zjistit? Mám zaťukat a zeptat se, / Můžu dál?
Svými základními otázkami po smyslu života nezapře, že je ovlivněna rodinnou tradicí. Její básně jsou vlastně filozofií o životě, i v působivých verších erotických se ptá, co jsem já a co jsi ty, copak to víme? Báseň Milostné slabiky dokonce vyjadřuje až bezmezný pesimismus: já a ty / každý svou porci / prázdnoty. A svým způsobem, ač jí neupřeme básnickou úroveň, pochybuje dokonce o vlastním smyslu literatury a poezie: SLOVA A VĚCI, to můžu / napsat, / ale pořád se tím / ničemu nepřiblížím (báseň O čem je vzájemnost, a co je zrada). A všechno se nakonec může jevit jako zdánlivé: JAKO / je podstata básnictví (v básni nazvané Jako).
Sbírka Tady za rohem to všechno je představuje poezii kvalitní, originální a působivou. Není líbivá, ale upřímně pravdivá. Není svědectvím o současnosti, nýbrž koncentrátem otázek, jež provázejí lidstvo od nepaměti. Je to málo? Přejme Sylvě Fischerové, aby si uchovala svůj vlastní pohled, nesentimentální a umělecky vyspělý.
Příspěvků: 0