Postovitovu Magistrálu jednou přečtete svým vnoučatům

Vždyť tam začal pořádat jako roztěkaný náctiletý mladík svá první „undergroundová“ básnická čtení, tam vytvořil Újezdní básně, tam kolem sebe srotil komunitu mladých kulturních lidí, kteří jeho tvorbu od začátku milovali. Pokud jste alespoň jednou v životě stáli na eskalátorech do podzemní dráhy a přemýšleli nad tím, že „všechno je takové zvláštní“, budete ji milovat též. 

   

Magistrála – 96 stran výsostně poetických fragmentů, ale i celých životních příběhů, které tvoří první autorovu básnickou sbírku vydanou v roce 2019 vydavatelstvím Pointa Publishing. Úzká Postovitova prvotina je graficky skvěle zpracovaná a proložená padnoucími černobílými fotografiemi Olivera Boreše. 

  

  

Tim Postovit na křestu Magistrály, foto: Oliver Boreš   

   

Kde začít? Kde začít, když se chci pokusit charakterizovat Magistrálu? Jde o projížďku Prahou, historií a osudy. Tim Postovit má místo srdce metronom a místo očí dveře. A v těch dveřích stojí a vítá svět takový, jaký je. A potom o něm píše básně, které jsou krásnější a zároveň opravdovější než svět samotný.

  

Představte si tohle: v horkém odpoledni jedete po magistrále se staženými okénky, trochu vás z výparů aut pálí oči a zároveň hladíte vzduch rukou vystrčenou ven. Leží na vás těžký červencový vzduch české historie, přikrývá vás jako těžká babiččina peřina. Slyšíte tikání semaforů, klapání podpatků spěchajících žen, hádky manželských párů, troubení klaksonů neklidu. Všechny tyhle vjemy se snoubí dohromady a vám je naprosto jasné, že pokusit se to zachytit by bylo šílenství. Ale Tim Postovit nemá ze šílenství strach. Podařilo se mu obejmout Prahu a vystihnout její podstatu, možná právě proto, že se o to nesnažil.

   

Postovitova poezie není žádné volnočasové čtení, to rozhodně ne. Nejsou to říkanky ze slabikáře. Autor neměl v úmyslu všechnu práci udělat za vás. Musíte se při čtení snažit, abyste ve změti tropů a figur nalezli to, co tam básník uložil. A to je co? Jsou to příběhy, které jsme sami zažili. Je to zklamání, úzkost, strach, bolest, sounáležitost, naděje, láska. Je to kronika trpké historie a kritika místy neméně trpké současnosti. Je to přijetí, ale nespokojení se.

   

Nebojte se jednu báseň přečíst třikrát. Pokaždé v ní objevíte něco nového. A přese všechnu snahu si z každého obrazu, který potkáte, zapamatujete jen zlomek. A ten zlomek vám připomene sestřičky na oddělení paliativní péče, připomene vám květinu, co zapouští kořen do Evropy a ruce, které se pouští rukou rodičů, aby se chopily jiných rukou. Ano, je to proud asociací, ale není jako žádný jiný, který jsem kdy četla.

        

„Auta proudí po magistrále ve vyrovnaných metalických provazcích, podobných

rovnátkům holky ze střední, co seděla v zadní

lavici.“

      

Zvukomalebnost, která čtenáře sbírkou provází, je tak pozoruhodná, že jsem při čtení nejednou neodolala přečíst verše nahlas.

       

„Nesla radost

 ředěním pachu desinfekce

Nesl ji otec

s třepotem, městem, lehce

nesl ji matce

nesla dítě v plence

na krevní testy

kanyla rudla,

rudla.“

       

A Postovitův um nespočívá pouze v tom, co říct a jak, ale také v tom, co neříct. Vhodně umístěné elipsy čtenáře přimějí k doplnění mozaiky a udrží ho ve střehu.

       

„květen

to je, když pár

a do němoty

a v podhradí

a napořád

ale s vědomím

že v nemocnici

svatého Karla Boromejského

pod nimi

měli všichni jednou tak moc květen

a do němoty

a v podhradí

a napořád

   

že teď

nechtějí odcházet“

    

Magistrála je kromě všeho výše zmíněného i výpovědí současné doby. Je to básnická sbírka, kterou jednou můžete přečíst svým vnoučatům, až se budou ptát na to, jak se žilo začátkem 21. století v Praze.

     

Co víc vám můžu říct než to, že se mi Magistrála nekonečně líbí a že se k ní budu vracet minimálně dokud nevyjde Timu Postovitovi druhá básnická sbírka? Že byste si ji také měli přečíst a pokud možno i poslechnout na jednom z nemalého množství autorských čtení nebo večerů slam poetry, na kterých Tim exceluje? Ještě jednu věc přece.

    

Musím dodat, že je pro mě na Postovitových básních zásadní, že přese všechny metafory, epitetony a anafory, přese všechny umně vykované rýmy a pointy, že přes to všechno je jeho poetika tak čistá, prostá a uvěřitelná. A i když tento mladý vzdělaný autor v jedné básni jmenuje pět historických postav, které si musíte jít vyhledat na internet, nemáte mu to za zlé. Vy víte, že to nedělá pro efekt. Nesnaží se dělat haura. Jen napsal to, co mu jeho mysl nabídla. A teď se na vás s pokorným pohledem usmívá a říká „dáš si taky, příteli?“

      

 

   

Ukázku z knihy jsme publikovali v minulosti zde.