Recenze
Allenovo Mimochodem jde k věci
Legendární filmař probírá v pamětech svou bezednou tvorbu, zájmy, újmy, rodinné vztahy i nepřeberné románky. Dozrál pro jejich vydání pravý čas? Nebo spíš trpká pěna dní?
V roce 2018 vydalo Argo všechny čtyři Allenovy sbírky povídek – Vyřídit si účty, Bez peří, Vedlejší příznaky a Čirá anarchie – v souboru Obhajoba šílencova. Rozdíl mezi nimi a těmito pamětmi je jako mezi táckem chlebíčků a grilovaným kolenem.
Slovo grilovat je přitom třeba podtrhnout.
Jeho povídky jsou vycizelovanými, beletrizovanými stand-upy, které po nás nic nechtějí. V pamětech si to autor trochu vybírá zpět, stojí o naši pozornost. Je tu sám za sebe. Možná právě k tomu odkazuje „nic“ v původním názvu Apropos of Nothing– filozof Jean-Paul Sartre považuje lidské vědomí za nicotu. Jedinou možností, jak se do něj ponořit, je nesledovat žádný cíl.
Allen Sartra jistě zná a do neřízeného streamu asociací se pouští. Naznačuje to už zvláštně formulovaným věnováním manželce: „Soon-Yi s láskou. Nejdřív mi zobala z ruky, a pak jsem zjistil, že jsem o tu ruku přišel.“ A také první věta: „Tak jako Holden Caulfield ze Salingerovy novely Kdo chytá v žitě nemám náladu pouštět se do životopisných keců á la David Copperfield, (…)“
Spíš než po salingerovsku se Allen prezentuje po kerouacovsku – rozvětvenou upřímností: „Střihněme o něco později. Natáčel jsem Manžele a manželky a v sobotu, když jsem měl volno, se Soon-Yi vrátila z univerzity a já jí promítnul Sedmou pečeť. Film skončil, byli jsme spolu v projekci sami, já jí uštědřoval svoji pedantickou přednášku o Kierkegaardovi a Rytíři rozumu, ona mi poslušně naslouchala a snažila se neusnout a úplně plynule, jestli mi uvěříte, jsem se k ní najednou nahnul, políbil ji a nic přitom nepřevrhl. Připravil jsem se na pořádnou čenichovku, jaké uštědřoval Kid Gavilán, nesmrtelný šampion velterové váhové kategorie, ale žádná nepřicházela. Místo toho se k tomu olizování připojila a pak věcně jako vždycky řekla: ,Pořád jsem čekala, kdy po mně vyjedeš.‘“ (s. 228)
O hlavní herečce několika svých filmů Scarlett Johanssonové píše: „ (…), a když ji člověk potkal, musel se prodrat bouří feromonů. Byla nejen nadaná a krásná, ale sexuálně radioaktivní. Člověk měl pocit, že ho každou chvíli vezme za ruku, usměje se a řekne: Jestli to doopravdy chceš zkusit, dá se to zařídit.“ (s. 317)
V nakladatelství Argo se v poslední době stalo dobrým zvykem uvádět překladatele knihy přímo na jejím obalu. Ještě větší smysl to dává u respektované osobnosti bývalého diplomata Michaela Žantovského, který je – spolu s Danou Hábovou – dvorním překladatelem Allena do češtiny.
Žantovského překlad názvu Apropos of nothing – Mimochodem – se sice hezky rýmuje se jménem Woody Allen, ale jinak je trochu banální. Žantovského název by se zpět do angličtiny nepřeložil jako Apropos of nothing, ale By the way. „Mimochodem“ je sice podle slovníku cizích slov ekvivalentem k Apropos, ale co to „nothing“? Allenův název skrývá tajemný uzel a náznak nihilismu, který Žantovského převod postrádá – to jen tak mimochodem.
„Mimochodem“ dobře evokuje klasickou allenovskou lehkost, ta ale v posledních letech trochu ztěžkla – to dává znát černý obal z materiálu, na kterém ulpívají otisky prstů. Řeč je o skandálu domnělého pohlavního zneužití jeho tehdy sedmileté adoptivní dcery Dylan, kterého se měl režisér a spisovatel dopustit v roce 1992 a kterému se Mimochodem také věnuje. Ono „nothing“ v původním názvu může evokovat i tuto kauzu, ve které se humorista, jak tvrdí, ničeho nedopustil.
Nakladatelství Omega vydalo v roce 2016 životopis Woody od Davida Evaniera. Kauze zneužívání se v něm autor dopodrobna věnuje a předkládá spoustu důkazů svědčících pro Allenovu nevinu. Nedávno premiérovaný dokument Farrow vs. Allen ale třeba filmového kritika Kamila Filu přesvědčil, že Allen to udělal. Podle jiného kritika Ondřeje Štindla je dokument natočený tendenčně.
Kamil Fila dokument Farrow vs. Allen přirovnal k jinému podobnému – Leaving Neverland. Dva muži v něm mluví o tom, jak je v dětství na svém ranči pohlavně zneužíval zpěvák Michael Jackson. Následovala diskuze o tom, zda by měla rádia přestat hrát jeho písně. Nestalo se. Problém je, že písně stejně jako filmy a vlastně kterékoli umění působí na emocionální paměť a ne na tu logickou. V tom bude jádro pudla diskuze o tom, zda se dá umělecké dílo posuzovat separátně od jeho tvůrce.
Mějme na paměti, že Mimochodem je vyprávění pětaosmdesátiletého kmeta. Někteří z nás kmety poslouchají vděčně, jiní si netrpělivě podupávají a vyhlížejí dveře. S věkem roste chuť jít do detailů. Možná hlavně proto se memoáry zpravidla píší až v pokročilejším věku.
Příspěvků: 0