Lethem učí tvůrčí psaní na kalifornské univerzitě Pomona College, kam nastoupil po sebevraždě dalšího věkově blízkého literáta Davida Fostera Wallace. Deset let pracoval v knihkupectví. Má blízko k muzice, svého času pořídil rozhovor s Bobem Dylanem. Především ale vstřebal hodně z americké žánrové literatury a obecně popkultury, na kterou vytrvale odkazuje.
Největší úspěch zažil roku 1999, kdy získal Cenu Kruhu amerických knižních kritiků za Sirotky z Brooklynu, doteď jeho jediný román přeložený do češtiny. Příběh, který čerstvě zfilmoval hollywoodský herec Edward Norton a sám sebe obsadil do hlavní role, vypráví o soukromém očku s Touretteovým syndromem. A spíš než klasickou detektivkou je obecnější, jazykově hravou úvahou nad tím, jak rozklíčovat svět kolem nás: jak svět organizovaného zločinu, tak svět, který člověku zkresluje vrozené onemocnění.
Připomenout Sirotky z Brooklynu je v souvislosti s Lethemovou novinkou namístě, neboť také Pouštní dívka využívá schémat z detektivek. Tentokrát je protagonistkou Newyorčanka, která si najímá netypického soukromého vyšetřovatele a vypravuje se do kalifornské pouště hledat dospívající dceru své kamarádky - dívku, která byla tak posedlá Leonardem Cohenem, až se za ním možná vypravila.
Jenže to všechno se děje v době, kdy byl prezidentem zvolen Donald Trump - a s tím téma románu souvisí nejvíc.
Phoebe, jak se hrdinka jmenuje, je ztělesněním amerických liberálů, kterým se roku 2016 zhroutil svět. Pracovala v deníku New York Times, po prohře Hillary Clintonové však v návalu vzteku práskla dveřmi a teď v kalifornském zapadákově, na kraji pouště, zápasí se svým viděním světa i zvědavostí zjistit, co jsou zač ti "opravdoví Američané".
Lethem to vybalancoval tak, že Phoebe je střídavě autenticky zděšená změnou pořádků a komická svou posedlostí Trumpem. Když zatouží po sexu, konstatuje, že je to "poprvé od voleb". Sotva vejde do hospody, cítí nutkání "popadnout ty chlápky za límec a důrazně se jich zeptat, koho volili". Její newyorská kamarádka odmítá dál využívat metro, přece nepojede kolem "Sauronovy věže", tedy Trumpova mrakodrapu na Manhattanu.
"Obvinila jsem své město, že zplodilo takovou bestii a pak ji nedokázalo porazit," vysvětluje Phoebe další důvod, proč opustila New York. A při útěku z reality do pouště zjevně hledá víc než pohřešovanou dívku: chce zjistit něco o sobě a hlavně o světě, který špatně přečetla a už si jím není jistá.
Phoebe má zvláštní půvab: coby dcera terapeutů všechno až moc analyzuje a jako rodilá Newyorčanka žoviálně žvaní. Neustále se shazuje. Je sarkastická, trochu do sebe zahleděná, plná rozporů. Pozná soukromé očko Charlese Heista a tenhle nevychovaný, mrzoutský "Marlboro man bez cigarety", kovboj v obnošené bundě z červené kůže, v hrdince vzbudí dokonale protichůdné pocity: střídavě ji odpuzuje a přitahuje. A tak se ve Phoebe pere ten stereotyp "ze starého světa" nechat se zachránit rytířem na bílém koni a snaha být moderní, emancipovanou ženou, kterou nějaký detektiv nemůže jen tak někde nechat čekat. Vznikají z toho zábavné situace.
Ti dva v románu narazí na znepřátelené komunity lidí žijících v poušti, mimo dosah civilizace, na následovníky hippies ze 60. let, kteří nemají elektřinu ani mobily, sbírají suché větve i dešťovou vodu a věří na spiklenecké teorie.
Tady vyprávění nabírá alegorický ráz: z detektivky se stává podobenství o rozdělené společnosti. Na jedné straně liberálové, na druhé Trumpovi voliči; jedno ženy, druhé muži. Bublina newyorských intelektuálů versus ti, kteří mají úplně jiné starosti. Civilizace a svět plný pravidel proti svobodě života "mimo systém". V tomto kontextu lecjaká věta vyznívá dvojsmyslně, třeba když hrdinka navrhuje rozbít tenhle "svět dvou stran".
Pouštní dívka se od nich liší výraznou stylizací a skoro nepřetržitou nadsázkou. Lethem pozorně četl Dashiela Hammetta nebo Raymonda Chandlera, k jehož detektivkám o Philu Marloweovi nedávno napsal předmluvu, a tak opakovaně paroduje postupy této takzvané drsné školy psaní. Jinde román nasazuje skoro komiksové tempo. Nechybí v něm hudební odkazy, nejčastěji na Leonarda Cohena. A když v příběhu začnou figurovat konspirační teorie, vojenské základny a černé vrtulníky, něčím evokuje třeba prózy Thomase Pynchona.
Jednotlivé pasáže karikují filmy jako Šílený Max, seriály typu Temný případ a obecně žánr noir. Vrcholky kopců se ztrácí v mlze, akční scény se odehrávají za deště a autem se jezdí za časného rána, kdy člověk v hlavě ještě převaluje zbytek snu. Detektiv Heist je málomluvný, v jeho očích se "rozkládá pustina" a někdo občas řekne větu jako "Ve vyschlých ústech jsem cítila pachuť alkoholu a spermatu".
Je to přiznaná hra s žánry, satira neustále balancující na hraně braku nebo červené knihovny, z nichž Lethem s gustem opisuje. Také je v tom ale kus road movie, mýtu o sestupu do podsvětí nebo pohádek o návratu krále.
Foto: ČTK/DPA
Román o samotářích na Aljašce: Jiskřivá příroda a příběh jako z červené knihovny
Leckomu autorův humor nesedne nebo se v odkazech ztratí, a pak knihu nejspíš odloží: v jejím jádru je ale funkční alegorie rozdělené společnosti a obecnější úvaha o tom, co z člověka zbude, když ztratí půdu pod nohama, jak se na ty nohy znovu postavit a jestli cosi jako smysl života dokážeme najít sami od sebe, nebo k tomu potřebujeme smysluplný cíl - třeba najít pohřešovanou dívku.
Nakladatelství Leda román svěřilo překladatelce Adéle Bartlové, která musela pochytat stovky popkulturních odkazů a u každého zvážit, jestli je v češtině srozumitelný. Proto lze pochopit, že v češtině Phoebe vytrvale odkazuje na Sherlocka Holmese, přestože originál se hemží narážkami na Nancy Drew a ty vedle Flintstonových nebo Médi Bédi ilustrují, z jakých poměrů protagonistka vzešla. Stejně tak mizí konkrétní odkazy na seriály Koruna a Prolhané krásky, v češtině opsané jako "sto padesátý osmý díl nekonečného seriálu".
Sporné už je to v případě, kdy dospívající dívka jde do kina na "artový" film Grandhotel Budapešť, z něhož se v českém překladu stává dětem určený Příběh hraček, nebo když je maskulinní postava z pouště označena za veterána války v Zálivu z 90. let minulého století, ačkoliv ve skutečnosti je muž mladší a zřejmě narukoval až po teroristických útocích z 11. září 2001.
Jonathan Lethem: Pouštní dívka
(Přeložila Adéla Bartlová)
Nakladatelství Leda 2019, 272 stran, 288 korun
Hrdinka v českém překladu nadává detektivovi do "typických farmářů", což evokuje voliče republikána Trumpa, v anglickém originále však vysloví podezření, že detektiv stranil demokratovi Berniemu Sandersovi.
V češtině si protagonisté jedinkrát řeknou "mám tě rád", což je ale posun oproti původnímu "I want you". A pak se najde spousta drobností: "he had to be pulling my leg" neznamená, že mě "tahá za nohu", ale že si ze mě dělá blázny, "short stories" v časopisu New Yorker, které se hrdinka učí nazpaměť, jsou povídky a ne články. A když hipíci v poušti říkají "sure, man", přesnější by bylo nějaké "jasně, vole" než kostrbaté "jistě, muži".
Na téměř 400 stranách náročného a významy protkaného textu to jsou ale spíš drobnosti: na každou takovou připadají desítky pasáží, s nimiž si překladatelka dala záležet, a tak by posuny čtenáře neměly odradit. Hlavní je, že se k němu Lethemova novinka dostala.
,
,,
Původní článek najdete zde.
