Wesley Lowery v rozhovoru s Danielem Anýžem

Americký novinář Wesley Lowery připouští, že důvodem, proč se rozhodl zjistit, kolik lidí v USA umírá po zásahu policie, byla i osobní naštvanost. V srpnu 2014 ho policie ve Fergusonu na předměstí St. Louis vyvedla v želízkách z McDonald's, kde právě psal pro list Washington Post reportáž o tamních demonstracích proti policejnímu násilí. Incident ve Fergusonu ve státě Missouri, kde policie zastřelila mladého černocha, v Americe zažehl debatu, která je plná emocí, ale paradoxně v ní scházela některá klíčová fakta. Kolik a za jakých okolností americká policie zastřelí lidí? A proč se tak děje?

Wesley Lowery svoji původní naštvanost nakonec přetavil do pečlivé pátrací žurnalistické práce, do databáze všech smrtelných policejních výstřelů v USA. Za projekt s názvem Fatal Force (přístupný z webu Washington Post) získal deník Washington Post v roce 2016 Pulitzerovu cenu.

 

HN: Jedna věc je, že vás postup policie naštval a asi i ponížil. Ale to člověk "vydýchá", to by samo o sobě nestačilo. Co bylo hlavním důvodem toho, že jste se pustil do dlouhodobého novinářského projektu, na kterém jste pak pracovali celý rok?

Do té doby jsem ve Washington Post působil jako politický reportér. Což je zábavné, atraktivní, jste ve Washingtonu, v centru vlády, chodíte do Kongresu, píšete o mocných lidech, o moci jako takové.

Ale právě na příkladu Fergusonu jsem si uvědomil, že pro většinu Američanů je tou nejmocnější osobou, se kterou kdy v životě přijdou do styku, policista. To je reálná a zcela konkrétní moc − mohou vytáhnout pistoli a zastřelit vás. A mně ta představa, že nevíme, kolik je takových případů, že to nikdo neeviduje, nekontroluje, najednou přišla úplně mimo.

Z Fergusonu, kde jsem strávil celkem tři měsíce, jsem se pak vrátil do redakce a od kolegů, kteří reportovali o obdobných incidentech v jiných místech, jsem slyšel to samé. Zjistili jsme, že máme stejnou zkušenost, že jsme se shodně ptali lidí, proč jsou tak naštvaní, proti čemu protestují? A oni všude odpovídali podobně − je to mnohem větší problém, než si vy novináři umíte představit, je to epidemie, popravují nás na ulicích za bílého dne.

Pak se ale dotazujete na policii, na jejich odborech, a oni říkají, kdepak, kdepak, nic takového se neděje, my nikoho nezabíjíme, a když, tak k tomu byl důvod. Takže máte dva úplně rozdílné příběhy, ale který z nich je pravdivý? Chtěli jsme mít konkrétní data.

HN: Kde jste začali hledat?

První, co jsme zjistili, bylo, že žádný vládní úřad, žádná agentura taková data nemá. Když jsme to chtěli konkrétně v St. Louis, nikde to nebylo. Obrátili jsme se na vládní kancelář státu Missouri, ale tam byla odpověď stejná, nic takového nemáme, nevíme. Zeptali jsme se na ministerstvu spravedlnosti USA. Jenže jediné číslo, které tam mají, vychází z údajů, jež dobrovolně zasílají policejní okrsky, takže jde o nevěrohodný, velmi podhodnocený údaj.

A nakonec jsme došli k tomu, že jediní, kdo se o to na různých místech nezávisle na sobě snaží, jsou různí dobrovolníci, novináři z lidu, ale že bude opravdu na nás, abychom si ta data zjistili a dali dohromady. Od začátku roku 2015 jsme proto v reálném čase začali sbírat informace o policejních stříleních v rámci celé Ameriky.

HN: To jste se obrátili na jednotlivá policejní oddělení?

Ne. Zjistili jsme, že na oficiální záznamy se nelze spolehnout. Policie vám to nemusí říct, pravidla se liší stát od státu, například ohledně toho, zda poskytují informace o otevřeném vyšetřování. Byla by to prostě netransparentní a složitá cesta. Už jen proto, že v USA je 18 000 policejních oddělení, celý rok bychom strávili jen zasíláním žádostí, než bychom vůbec mohli mít nějaká data.

Tím primárním, klíčovým zdrojem se stala média. Ukázalo se, že když se někde takový incident stane, v Kalifornii nebo na druhé straně USA v Chicagu, je takřka jisté, že místní novinář o tom napíše, že o tom tamní televize bude mít reportáž. A i když to je pak často všechno a druhý den se o tu story už nikdo nezajímá, alespoň jednou to zpravidla vždy zachyceno je.

Takže jsme každý den procházeli zpravodajství z celé Ameriky, každou novou zprávu o policejním střílení a to jsme pak doplňovali o vlastní informace. Kontaktovali jsme konkrétní policejní oddělení, sledovali jsme, zda se tomu tamní média dále věnují, snažili jsme se zjistit okolnosti incidentů a tak dál.

HN: Kolik vás na tom dohromady pracovalo?

Byl to organický živý projekt, který se nám postupně rozrostl pod rukama. Na začátku jsme byli tři až čtyři reportéři, na konci už třikrát tolik. K tomu přibyl grafický tým pro vizualizaci dat, pak kolegové, kteří vytvořili databázi, aby v tom čtenáři mohli data vyhledávat, jiná část týmu zase prohledávala archivy. Dohromady na tom nakonec nějakým způsobem dělalo okolo šedesáti lidí.

HN: Jaké reakce přišly od policie, od úřadů?

To mělo zajímavý vývoj. Zpočátku byla reakce nepřátelská, odmítavá. Proč to děláte, co máte proti policii, proč počítáte, kolik lidí policie zabila? Vás zajímají jen negativní věci, a tak dál… Moje odpověď byla, co je na tom proti policii? Každý by si přece přál, aby těch střílení bylo co nejméně, i policie, i pro policisty je to traumatizující zážitek. Proč byste nechtěli vědět, jak často a proč se to děje, abyste mohli těmto incidentům předcházet? A jak nám přibývala data, mnozí pochopili, že nemáme politickou agendu, že chceme jen vědět, kolik lidí bylo zabito a za jakých okolností.

HN: Z vaší databáze nakonec vyplynulo, že policie v USA ročně zastřelí 900 až 1000 lidí. Bylo to pro vás překvapivé číslo?

Ano. Policie tvrdila, že střílení se děje zřídka. Jediné číslo, které jsme dopředu měli, byla statistika FBI, podle které bylo nejvíce během jednoho roku − asi před čtyřmi lety − zastřeleno 463 lidí. To bylo údajně maximální číslo. Jenže my jsme byli po pěti měsících na pěti stech případech, zjistili jsme, že v USA jsou každý den policií zastřeleni dva až tři lidé.

A to jsou čísla jen ze střílení. Nejsou tam lidé, kteří zemřou například na následky užití elektrického paralyzéru, po užití nadměrné síly nebo zemřou v cele. Ten počet mrtvých by byl ve skutečnosti ještě o něco větší.

HN: Když už jste měli databázi hotovou, zajímaly se o ni úřady, pracují nějak s vašimi daty?

V roce 2016, ještě za administrativy Baracka Obamy, tehdejší ministryně spravedlnosti Loretta Lynchová a tehdejší šéf FBI James Comey oznámili, že chtějí spustit obdobný projekt. Z úrovně federálních úřadů. Po loňských prezidentských volbách se ale věci vydaly jiným směrem, za tímto plánem se podle mě pro tuto chvíli zavřela voda. Prezident Trump řekl, že místní úřady a policii by neměl nikdo nutit, aby reportovaly federální vládě. A v zásadě stejného názoru je i ministr spravedlnosti Jeff Sessions. Trumpova vláda s tím nejspíše nic dělat nebude.

HN: Není to i proto, že by to znamenalo otevřít otázku "kultury zbraní" v USA, tedy jejich snadné dostupnosti a všudypřítomnosti v americké společnosti?

V USA policista skutečně musí předpokládat, že každý člověk, se kterým přijde do kontaktu, může vytáhnout zbraň a střílet. A tak jsou policisté nejen připraveni, ale i střílejí jako první. Často však, jak se následně ukáže, bezdůvodně.

To je ovšem americká realita. Amerika na tuto "společenskou dohodu" sama přistoupila. Každý Američan má dovoleno mít zbraň. A zároveň jsme se rozhodli, že policii je dovoleno vás zabít, pokud se vás bojí. Ať už mají pravdu, nebo omylem, v rámci té nepsané dohody to je jejich právo. Když se vás bojí, mohou vás zabít.

HN: To zní šíleně a naprosto bezvýchodně.

Tak to prostě je. Doufám ale, že přijde doba, kdy nebudeme tak paralyzovaní politikou, a že se jednou ohlédneme zpět a budeme se divit, proč nám to trvalo tak dlouho, než jsme to vyřešili.

Už teď by ale šlo počet obětí policejního střílení výrazně omezit. Například kdybychom se vážně soustřeďovali na policejní postupy ve vztahu k duševně nemocným lidem, k lidem v emočně vypjatých situacích. Policisté jsou na to naprosto nepřipravení, nemají potřebný výcvik a prostě střílejí. Podle našich dat by přitom šlo ročně omezit počet obětí o dvě stě, možná tři sta lidí.

Měl by se také rozšířit zákaz střelby na jedoucí auta, který už praktikují některá policejní oddělení. Data ukazují, že by tak odpadly až desítky dalších případů, kdy policie nemusela nutně použít zbraň a zabít. A navíc by se například měli policisté lépe školit ve věci přístupu k lidem ozbrojeným něčím jiným než střelnou zbraní, nožem nebo tyčí. Z našeho redakčního pátrání víme, že v těchto případech se také často nemuselo hned fatálně střílet.

HN: Po událostech ve Fergusonu a dalších incidentech vláda Baracka Obamy propagovala masivní rozšíření policejních kamer, aby měl každý policista na uniformě připnutou kameru. Jak to dopadlo? A změnilo to něco?

Použití kamer se skutečně rozšířilo, ale zatím se ukazuje, že nemění chování policistů. Zdravý rozum by říkal, že budou při použití zbraně opatrnější, ale v praxi to tak není. Což jen potvrzuje, o čem jsme už mluvili − policisté mají zažité postupy, které zatím nedokážou, nechtějí změnit. Takže se pouze zvýšil počet incidentů zachycených na kameru, protože je prostě více kamer. Jejich nasazení s sebou zároveň nese složité etické a právní otázky. Máte natáčet někoho ve chvíli životního ohrožení, ve vypjaté emoční situaci, v posledních okamžicích života? A kdo všechno má mít přístup k videu? Je to veřejný záznam? Máte video ukázat účastníkům a svědkům události? Nebudou vám pak říkat jen to, co viděli na videu? Nebudou se bát, že je policie obviní z křivého svědectví, i když oni byli skutečně přesvědčeni, že viděli, co viděli? Shrnuto: použití kamer zatím vzbuzuje více otázek, než na kolik jich odpovídá.

HN: Pokud ale máte střílení zachycené na kameru, můžete zpětně postup policistů analyzovat a postupně pak upravit policejní metody. V dlouhodobějším horizontu to asi má smysl.

Ano, ale sám jste řekl to podstatné slovo: v dlouhodobějším výhledu. Víte, kolik případů fatálních střílení dnes policie v USA vůbec zpětně prošetřuje? Necelé procento. A v kolika případech je shledáno pochybení na straně policie? Jde o necelou desetinu procenta.

Mezi americkými policisty platí přísloví, že je lepší, když vás bude soudit dvanáct lidí, než když vás šest ponese. Tedy že je lepší, když se z použití zbraně případně budete zpovídat před soudní porotou, než když vás někdo zastřelí a kolegové ponesou vaši rakev. A změnit tento pohled potrvá skutečně hodně dlouho.

Publikujeme se svolením autora.