Hlavní
Varovné příběhy Nancy Huston
Festival spisovatelů Praha představuje jednoho z očekávaných hostů, kterým je Nancy Huston. Jde o další spisovatelku, která se věnovala otázce feminismu, a která doplní bouřlivé diskuze FSP 2019. V překladu do češtiny jí vyšla zatím pouze jedna kniha s názvem Rodová znamení, v překladu Alexandry Pfimpflové, již doplňuje doslov znalce spisovatelčiny tvorby, Jiřího Našince. Ten je také autorem následujícího textu:
Velkou zásluhou literatury je, že místo aby se vydávala za pravdu tak jako miliony jiných fikcí, které nás obklopují, vnikají do nás a vymezují nás, hraje s odkrytými kartami. Hlásí: jsem fikce. Milujte mě za to, čím jsem. Používejte mě k tomu, abyste zakusili svou svobodu, rozšířili své hranice, objevili vlastní tvořivost, osvojte si ji, dovolte si rozšířit obzor. Sněte o mně, sněte se mnou, nikdy nezapomeňte snít.
– Nancy Hustonová, Léčivá fikce
Spisovatelka Nancy Hustonová (nar. 16. září 1953 v Calgary), anglofonní Kanaďanka s irskými předky, avšak od svých dvaceti let Pařížanka volbou, má na svém kontě přes čtyřicet knih: próz, esejů i dramat. Ze čtrnácti románů, vyšlých v rozmezí let 1981 – 2018, největší ohlas nesporně vyvolala Rodová znamení (2006, Lignes de faille, česky 2008 v citlivém převodu Alexandry Pflimpflové), ověnčená prestižní cenou Femina a cenou France Télévisions.
Od devadesátých let minulého století se Nancy Hustonová zaměřuje na útvar „polyfonního“ románu, umožňujícího nazřít zobrazovanou realitu z několika úhlů. V Rodových znameních tak ožívá více než půlstoletí nedávné historie, nahlížené očima šestiletých dětí ze čtyř po sobě jdoucích generací téže rodiny. Kniha působí dojmem jakési paměťové skládanky, sestavované však v opačném časovém sledu, a to od roku 2004 do roku 1944. Tato důmyslná a neotřelá vypravěčská technika, která před čtenářem zjevuje pravdu postupným přeskupováním a obohacováním dosud zjištěných poznatků, umožňuje autorce tvůrčím způsobem uchopit rozsáhlou, náročnou a v mnoha ohledech choulostivou látku, v níž se soukromí postav natolik prolíná s dějinami světa, až s nimi úplně splývá.
Harmonii spořádané a dobře situované americké rodiny ze začátku třetího milénia narušuje jedna drobná nepatřičnost: mateřské znaménko na dokonale hladké dětské tvářičce, které se rodiče rozhodnou odstranit. Tak jako zrnko písku může zadrhnout složité soukolí, tak i toto rodové znamení, přenášené z jedné generace na druhou, byť na různých částech těla, postupně otevře dávno zacelené rány příslušníků čtyř pokolení, jež ustavičně pronásleduje válka, ať se vrtnou kamkoli. Jejich putování provází řada mučivých, a ne vždy zodpovězených otázek, s nimiž se čtenář volky nevolky musí nějak vypořádat: Jaký dopad má válka na osud jednotlivce? Musíme zastírat bolestnou minulost, anebo se s ní máme svěřit dětem? Dá se na ni skutečně zapomenout? Může být stará křivda odčiněna? Může člověk přejít na jinou víru, tak jako přechází do jiného jazyka? Může nacistická totalita, ačkoli jde o události dějinně uzavřené, dojít vzkříšení na úrovni jedné rodiny, vystavované každodennímu sadismu zbožňovaného potomka? A tak podobně.
Nosnými motivy románu jsou tu kupčení s pamětí, amnézie (nutná po válce, tak jako po kterémkoli jiném velkém traumatu, ale z dlouhodobého hlediska neblahá), lhostejnost, pokrytectví, konec rodičovské autority. Motivy, jež Nancy Hustonová ilustruje právě na postavách čtyř dětí, z nichž každé v sobě nese příběh, o kterém toho sice moc neví, ale jenž výrazně podmiňuje jeho chování.
Vodítkem, Ariadninou nití v bludišti dvacátého století s přesahem do století jedenadvacátého po 11. září 2001, je právě ono znaménko, rodinný příznak, díky němuž bude Kristina na konci druhé světové války identifikována s malou Ukrajinkou vybranou nacisty pro zrůdný program Lebensborn, dívenkou, která však nebude vrácena své rodině, ale poslána do Kanady a svěřena jedné bezdětné dvojici. Kristininu plnou sublimaci v hudbě – ne náhodou se pod uměleckým jménem Erra (od latinského errare – bloudit) prosadí jako první světoznámá zpěvačka beze slov, jako by i tímto způsobem dávala najevo svou bytostnou vykořeněnost, své niterné bezdomoví – narušuje obsedantní pátrání do minulosti její dcery Sadie, žijící v Izraeli, minulosti, s níž se Sadiin zeť, informatik ve službách amerického zbrojního průmyslu, jaksi nemůže vyrovnat.
Zmíněnou vykořeněnost, nezakotvenost v prostoru a čase, vyvolanou změnou vlasti rodiny i jazyka, často provází i změna víry, oné vertikály, jež bývá člověku v těžkých životních situacích největší oporou. Autorka Rodových znamení ví, o čem je řeč: sama vyrůstala bez matky, která za sebou spálila všechny mosty v době, kdy dceři bylo šest let, a odešla si uspořádat život jinam. Otec odjel za prací do New Hampshiru ve Spojených státech a dcera ho následovala až ve svých patnácti letech. A právě tyto traumatizující zážitky probudily u mladé dívky zájem o literaturu, jež se pro ni stala prostředkem k vymítání vnitřních běsů a později i celoživotním údělem.
Navzdory moderním vypravěčským postupům varovné příběhy Nancy Hustonové v lecčems odkazují ke klasické literatuře: nad postavami, drcenými terorem dějin, jako by se vznášelo neúprosné fatum, jež řídí jejich kroky vstříc zkáze; tato kořenná tragičnost však není samoúčelná, vždy obsahuje prvky katarze. Někdejší militantní feministka se tak postupně proměnila v autorku angažované literatury v tom nejlepším slova smyslu, oblíbenou nejen mezi čtenáři, ale i mezi kritiky, o čemž svědčí i půl tuctu prestižních francouzských a kanadských literárních cen.
Příspěvků: 0