Hlavní
Státní cena za literaturu pro Kateřinu Tučkovou
Porota ocenila, že ve své tvorbě otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti.
Po dekádě mlčení rovnou zpátky na vrchol! Tak by se dal opsat aktuální prozaický počin Kateřiny Tučkové. Její Bílá Voda je kniha, na kterou se dlouho čekalo – a o které se bude minimálně stejně dlouho mluvit. Možná déle než o jejích dosavadních hitech jako Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně nebo Vitka.
A nejen kvůli hlavnímu tématu, kterým je brutální tažení zdejší komunistické moci po roce 1948 proti ženským církevním řádům. Navenek je ten příběh vlastně prostý, románová struktura je založena na principu postupně doplňovaného puzzle. Hlavní hrdinka Lena přijíždí do bělovodského kláštera na česko-polské hranici, aby zahájila – trochu z vlastní vůle, trochu náhodou – pátrací akci. Aby poznala, jak to bylo s řádovými sestrami tehdy a jak je to s nimi dnes. Bere z konkrétních vzpomínek, ale hlavně z archivních materiálů, jako deník, dopis, hlášení nebo zpráva z tisku. Vyprávění je tedy dvourychlostní: jedna linka běží po dekádách, druhá jde po měsících; sbíhají se v roce 2008. A těch podvojností je v knize víc. Vlastně je ten román na podvojnostech založený. Všechno, co je ve hře, tu má vždycky svůj doplněk – anebo stín.
Je to román a zároveň dokument. Tučková zbeletrizovala skutečné události, reálné osudy žen, které šly zkraje 50. let na pranýř proto, že neměly v úběžníku svého života komunistickou stranu, ale boha. Trpěly v podřadné práci ve fabrice nebo rovnou v kriminálu. A režim je likvidoval s gustem: ponižováním, vydíráním, krutým psychickým i fyzickým trýzněním. Šlo vlastně o cílený výmaz z kolektivní paměti.
Jenže o tom už nevypráví tolik hlavní hrdinka, ale postava, která se vyloupne z příběhové linky chvíli po ní: Evarista. Řádová sestra, jejíž osobnostní profil by dneska jeden pohledal: hrdá a nezdolná, ale taky maximálně pokorná a schopná odpustit i té nejzlovolnější bestii. Evarista má skoro mystické rysy, jako by ji v příběhu provázela na každém kroku jemná záře, nenápadná aureola vyvolené.
Přestože hlavními hrdinkami Bílé Vody jsou ženy, na pozadí vyprávění začínají postupně prosvítat taky důležité mužské tváře. Zaprvé vyjde najevo, že jak Lena, tak Evarista zplodily syna. Dobová konstelace, to nechutné stalinistické panství kraje 50. let, ale vztahovou vazbu v prvním případě fatálně pochroumala, v druhém rovnou přervala.
Zadruhé, a to už jsme v 60. a hlavně 70. letech, román portrétuje biskupa Felixe Davídka. Dlouholetého vězně komunistických kriminálů, který později postavil podzemní církev, nezávislou síť vzdělávacích a náboženských aktivit, na kterou režim neviděl. Davídek byl možná tvrdohlavý, ale každopádně předjímavý – mimo jiné světil na kněží i ženy. Třeba Evaristu.
Čím dále čtenář románem postupuje, tím jasnější je, jak výjimečný má autorka styl. Jak intenzivní a přirozenou vypravěčku v sobě našla. Jak funkčně kreslí postavy a situace, jak šikovně míchá prvky detektivní, mysteriózní, málem hororovém spirituální, lyrické a občas i trochu groteskní – a kouzlí obratem atmosféru strhující a hutnou tak, že by se dala krájet.
Tím spíše je pak zřejmé, co chce autorka textem ve finále říct. Můžeme citovat Evaristu: „Bezohlednosti a nátlaku se neustupuje.“ Můžeme podtrhnout důležitost základních vazeb: mezi matkou a dítětem, mezi člověkem a nějakým principem, který ho přesahuje. Můžeme zdůraznit apel na ženskou emancipaci. Každopádně ale platí jedno: Tučková napsala velký román. A určitě ne proto, že má skoro sedm set stran...
Autor: Radim Kopáč
Se svolením autora a portálu iDnes.cz, kde byl článek původně publikován.
Příspěvků: 0