Hlavní
Rozhovor přes bránu smrti: Jaroslav Seifert I
Desátého prosince uplyne 35 let od udělení Nobelovy ceny básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Dosud zůstává jediným Čechem, který kdy toto ocenění obdržel. I přes komplikované vztahy s komunistickým režimem je nositelem titulu Národního umělce. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Fiktivní rozhovor s Jaroslavem Seifertem – tak jak se uchoval v jejích vzpomínkách – vedla spisovatelka, někdejší mluvčí Charty 77, Eva Kantůrková. Publikujeme jeho první část.
Dobrý den.
Ano?
Najednou nevím, jak vás oslovit. Mistře? To je moc oficiální. Pane Seiferte? Je to dost uctivé? Ačkoliv…
Ačkoliv?
Zapátrala jsem ve slovníku příjmení. Vaše prý pochází z osobního jména Saifrid, což prý zase pochází ze jména Siegfried. Cítil jste se někdy jako Siegfried?
To je spíš německý pocit. My Češi jsme střízlivější.
Ale stejně: jak na pražském proletářském Žižkově přišli k Siegfriedovi?
Nebudeme spekulovat.
Můžu se ptát? Podle vašeho horoskopu…
Odkud znáte můj horoskop?
Uveřejnil ho Jiří Brabec ve výboru vašich veršů „Ještě jednou jaro“ v Klubu přátel poesie.
Jiří Brabec! Nikdo toho o mně nevěděl tolik, co on.
Narodil jste se 25. září 1901 v 7 hodin 55 minut ráno na Žižkově ve znamení Vah. Což je obecně znamení duchovní a vytváří povahu harmonickou, jemnou, ušlechtilou a věrnou.
Lichotivé znamení.
Z toho, co se v horoskopu vztahuje konkrétně k vám, vybírám jen to hlavní.
„... těžko hledat ve vás praktického smyslu, a život romantický a nestálý bude vaším zaslíbením.“ „Všechen váš osobní projev je ovládán tichým vnitřním nadšením“ „Máte nedostatek sebedůvěry, postavení Saturnovo vzbuzuje ve vás spodní hluboký sklon k pesimismu.“ „Tajemství nadsmyslna vás spíše jen vábí, ale zůstává zastřeno.“ „Je cosi protichůdného v celé vaší povaze a stejně ve vašich osudech. Nejste schopen ani příliš velikého štěstí, ani nesnesl byste příliš velikého utrpení.“ „Váš vztah ke světu je… spíše okouzlený.“ „Stojíte prostřed sestupu do hmoty, jste však nedotčen jejím zlem. Jste zcela pozemský a váš osud bude pozemsky šťastný.“ Podepsal byste to?
Chtěl bych znát autora.
Taky se tam praví, že díky postavení Merkuru a Venuše „...se vaše povaha vyslovuje způsobem zvláštním a osobitým…“, a že tato šťastná konstelace „znamená charakter rázu erotického a uměleckého“ a současně vás „vytváří poněkud zženštilým“. Tady jsou vaše hvězdy trochu drzé.
Jak jsem řekl: chtěl bych znát autora.
Dovolím si otázku: jestli vás horoskop charakterizoval jako osobnost poměrně vyrovnanou a uměřenou, tak jak se vám přihodilo, že jste se stal předmětem čtyř docela velkých afér?
Nedramatická osoba v dramatických aférách. To mě zajímá. Povídejte.
O aféře první jsme se učili na přednáškách dějepisu. V roce 1928, když vedení komunistické strany začalo stranickou politiku orientovat bolševicky (Gottwald: „My jezdíme do Moskvy učit se, jak zakroutit buržoasii krkem“), sedm spisovatelů, Hora, Malířová, Majerová, Olbracht, Vančura, S.K. Neumann a Seifert, vydalo proti této politice „frakčního teroru“ manifest. Na tom činu je něco dost zvláštního: komunističtí spisovatelé vyjádřili protest přísně demokraticky: varujícím dopisem komunistickým dělníkům. Mohl byste mi prozradit – byla to chytrá taktická finta, anebo poctivá vůle k demokratismu?
Co byste řekla?
Řekla bych, že obojí. A poctivý demokratismus že převažoval.
Děkuji.
Vyloučili vás. Cítil jste úlevu?
Přešel jsem do vlídnějšího prostředí. K sociálním demokratům.
Trvalo čtyřicet let, než došlo na vaše varování. Frakční terorismus tu stranu skutečně zahubil.
Popište další aféru.
Je rok 1950. Revoluční diktatura přerůstá v teror, krutě ji zahušťují politické procesy, po procesech s katolíky se schyluje k monstrprocesu s tzv. druhým centrem a právě začal jeden z nejhanebnějších procesů, ten s Miladou Horákovou, v němž byl obviněn i váš přítel Záviš Kalandra. V literárním světě násilnicky vládne primitivní ideologie socialistického realismu, požadující od literatury nadšenou chválu režimu. A vy si v této mocenské a ideologické zamřelosti, kdy vám při nejmenším hrozí, že nebudete moci publikovat, klidně napíšete a vydáte smutnou a něžnou „Píseň o Viktorce“.
To jste řekla hezky.
A uvíznete v atmosféře mocenského běsnění. Gustav Bareš, šéf Tvorby, nejhlasitější stranické ideologické trouby, v tu chvíli však i sám v antisemitském tažení ohrožený svým židovským původem, vyzve Ivana Skálu, aby pro Tvorbu rozcupoval Seiferta na kousky. Skála, autor sloganu „psovi psí smrt“, burcujícího souhlas veřejnosti s rozsudky smrti, vykoná stranický úkol s chutí. Pod titulem „Cizí hlas“ napsal, že Seifert verši o nešťastné dívce z Babičky zrazuje dělníky a projevil neúctu k právě nastolené šťastné budoucnosti lidu. Vás nazval ufňukaným maloměšťákem. Ta recenze byla literární poprava. A možná vám umetala cestičku do vězení.
No, pak jsem nějaký čas nic nevydal.
Ale nepopsala jsem celé pozadí té aféry. Měl jste říct ve vinárně, když jste tak popíjeli s přáteli, že blití francouzských básníků je vám milejší než veršování sovětských básníků. A uslyšel vás Jiří Taufer, také jeden z vlivných, a udal vás.
To se vědělo?
V Čechách se nic neutají.
Já ty Francouze překládal. Villona, Apollinaira. Taky Alexandra Bloka.
Aféra proběhla v několika přemetech. Na opačné straně mocenského sporu se vás zastal Vítězslav Nezval, článek nazval „gangsterským útokem“. A zřejmě ovlivnil Václava Kopeckého, ministra kultury, jinak ale též jednoho z inspirátorů stranického monstrprocesu, a ten aféru smetl ze stolu. Tvorbu pak krátce na to vedení strany zrušilo. A mně vychází, že jste v tom strašidelném mocenském sporu byl víc použitým nástrojem než důvodem toho běsnění.
Formulujete nepříjemně přesně. A další aféra?
Tou jste se stal panem velkolepým! Rok padesátý šestý. Byl to rok zlomu?
No, stalo se leccos.
Když současný parlament zákonem prohlásil komunistickou stranu za zločineckou organizaci, některá období z historických zkoumání vypadla, jako právě rok padesátý šestý. Ale i dramatické události mají směšné symptomy. Končila jsem v tom roce studia na filosofické fakultě, a do té doby nejprůbojnější katedra marxismu-leninismu odvolala závěrečnou zkoušku ze svého doposud přísně povinného předmětu. Její profesoři si nebyli jisti, jak formulovat zkušební otázky, aby nebyli obviněni z příklonu ke stalinismu, právě přibíjenému na kříž historické hanby.
Ušetřila jste si jednu zkoušku.
A vy jste pronesl jeden z nejslavnějších projevů české kultury.
Trochu jsem se rozpřáhl.
Poměry se musely rozkolísat hodně rychle. K odhalení Stalina na sjezdu v Sovětském svazu došlo v únoru, a vy jste už v červnu na II. sjezdu Svazu spisovatelů pronesl svůj určitě nejslavnější projev. Vyslovil jste onu zaklínací větu, že spisovatelé jsou svědomí národa. A řekl jste z oficiální tribuny, že ručí za pravdu své tvorby a citoval jste F.X. Šaldu, že „pravda je skutečností zítřka“. A co zejména, zastal jste se vězněných básníků a žádal jste jejich propuštění na svobodu.
Víte, ono je těžké psát, když jiní nemůžou.
Mě na tom vystoupení ani tak nefascinují odvážné požadavky, jako šíře souvislostí, v níž byly vysloveny: promluvil jste za to nejlepší v dějinách české kultury. Tleskali vám téměř po každé větě.
Však jsem si pak zas nějakou dobu ani neškrtl.
Ten projev je vykládán jako milník. Stal jste se pojmem. Téměř ikonou.
Nesmíte mě tak lekat.
Byl to taky jeden z důvodů návrhu na Nobelovu cenu.
Mou třetí aféru?
V Čechách se může v aféru proměnit cokoli, i Nobelova cena. Ale ještě bych chtěla připomenout jinou zlomovou událost. V liberální vlně šedesátých let vás zvolili předsedou Svazu spisovatelů a v šedesátém devátém, kdy se ta vlna zlomila, vám poslal jeden ze svých posledních dopisů Jan Palach.
Dopis mi došel, ještě když Jan Palach v nemocnici umíral.
Podepsal se jako Pochodeň číslo jedna a napsal, že jestli se veřejnost nevzepře okupaci, vzplanou další pochodně.
Nikdy předtím ani nikdy potom jsem necítil těžší odpovědnost.
Oslovil jste veřejným dopisem ony další možné pochodně, „prosím, nezabíjejte se, protože pak bychom se museli zabít všichni“. Vy jste věřil, že ty další odhodlané pochodně existují?
A proč bych si měl myslet, že Jan Palach několik hodin před smrtí nás jimi v dopise jen vydírá?
Tou prosbou jste už provždy Palachovu činu přiřkl jedinečnost.
Já se o toho kluka strašlivě bál. Bylo mi, jako by mi umíral syn.
Budu teď míň patetická. Jak je historie správně ironická, po roce a něco normalizátoři Seifertův Svaz spisovatelů rozpustili a v nově založeném Svazu se stal předsedou Ivan Skála. Ten se musel cítit být na koni!
Nepřemýšlel jsem o tom. Události přicházejí a odcházejí.
Byla Nobelova cena největší událostí vašeho života?
Druhou část rozhovoru uveřejníme ve středu 4. prosince.
Příspěvků: 0