Rozhovor přes bránu smrti: Jaroslav Seifert II

Byla Nobelova cena největší událostí vašeho života?

Podle jaké stupnice budeme události rozlišovat?

Byl to nádherný poprask! Zakázaný autor, který publikuje už jen v samizdatu nebo v exilu, signatář Charty 77 sledovaný policií, podezřelý nepřítel režimu tak asi číslo pět nebo šest, když číslo jedna je Havel a číslo dvě je Vaculík, a on, pod nosem režimu, dá souhlas s návrhem a pak přijme Nobelovu cenu! Psala jsem tenkrát Františku Janouchovi do Stockholmu, který celou věc organizoval, že političtí oficiálové polykají hady.

Byl jsem v té době dost nemocný. Přišli mi to říct do nemocnice.

Ale skousli to. Nobelovu cenu nemohli zapřít. Byl jste první Čech a do budoucna už jediný, kdo v Čechách získal tak velikou poctu. V novinách otiskli sice jen malou zprávu, a pak si vás pokusili přivlastnit. Šéf spisovatelského nakladatelství Jan Pilař za vámi běhal do nemocnice a tvářil se, jako by cenu sjednal on sám. Z úcty k Nobelově ceně bych ji ale nenazvala aférou. Spíš bych řekla, že disent tím velkolepým záměrem vypálil režimu rybník.

Taky jsem měl ten pocit.

Něco možná nevíte. Sbírat podpisy pod návrh bylo docela dobrodružství... Měla jsem jeden okruh za úkol, začínal u Kolářova stolu ve Slávii, Jiří Kolář už byl v té době v Paříži, a stolu předsedal Václav Černý. Stálých hostů bylo osm, deset, příbuzných kolem daleko víc. Pak jsem šla, kam jsem uměla, například za Vaškem Káňou, který nepatřil k disentu. A nabídl se jeden horlivec, že by zajel pro podpisy do Brna. Asi tak po třech dnech dorazil do Slávie a rozrušeně řekl, že teď právě ho na protějším mostě legií přepadli agenti státní bezpečnosti a kufřík s archy mu zabavili.

To nevím, co bych řekl.

Ta historka je složitější. Zatímco on nám vzrušeně líčil své přepadení, my už z Brna věděli, že státní bezpečnost tam kvůli podpisům vyslýchala Mikoláška a Skácela.

Takže na mostě se nekonalo žádné přepadení.

Horlivec byl konfident. Ani se mi o něm nechce mluvit. Ale vy řekněte: patří tahle ušmudlaná patálie k velkoleposti udělení Nobelovky?

V Čechách? Jistě.

Mám i hezčí historku. Porouchala se mi televize a opravář si za sklem knihovny všiml vaší fotografie. Je to poslední snímek Ivana Kincla, než se s rodinou odstěhoval do Anglie. A asi taky váš poslední portrét. Jste braný z profilu a v protilehlém osvětlení, takže hlava je hodně tmavá a vyniká profil. Nejste tu ve špatné společnosti, Milan Šimečka, Jan Patočka, Dominik Tatarka, náš pes a kocour mé přítelkyně v Amsterodamu, a Václav Havel, jak se ho můj muž chystá probodnout dýkou ve hře Olgy Havlové na Césara a Bruta.

Snímek si pamatuji. Ivan Kincl za mnou přišel do nemocnice a má žena mě donutila obléknout si kostkované sako.

Ten opravář vás hned poznal a vyprávěl, že v osmdesátých letech pracoval jako telefonní mechanik. Státní bezpečnost měla poštu i telefonní centrálu obstavené, a když Vám k Nobelovce začaly chodit blahopřejné telegramy a lidi z domova i ze světa vám houfně telefonovali, bezpečnost vaši linku pravidelně přerušovala. „Ale my si to pohlídali,“ řekl televizní opravář, “technicky to byla maličkost, zas tak chytří nebyli, aby si všimli, že jsme jejich zásah zrušili. Jen nás při tom nesměli chytit.“

Český způsob, jak pomoci: aby si toho mocní nevšimli.

V roce 1985 Charta 77 vydala jako svůj dokument blahopřání k vašim narozeninám. Přijal jste nás doma, tři mluvčí Charty, Jiřího Dienstbiera, Petrušku Šustrovou a mě, v pokoji se stěnami kolem dokola zaplněnými knihami, byl jste vlídný, ochotný povídat si. Se mnou jste zavzpomínal na mého otce Jiřího Sílu, se kterým jste dvakrát pracoval v novinách, a hlavně jsme mluvili o 8. květnu 1945. Praha se zachvívala povstáním, vy jste v Lidovém domě chystali budoucí poválečné noviny, a do budovy vpadl oddíl německých eses a s rukama nad hlavou vás zahnal na vedlejší nádraží. Nechali vás odpočítávat a každého pátého zastřelili.

Tenkrát to bylo o fous.

Blahopřejný dopis jsme vám nesli s téměř nábožnou úctou. A taky s radostí, To už vám dcera Jana přivezla ze Stockholmu Nobelovu cenu. Blahopřání jsme pojali trochu netradičně. Můžu z něj citovat?

Je to vaše blahopřání…

V úvodu jsme napsali, že mladí lidé se ptají, jak žít v obecné uzurpaci činů a myšlenek. „Je těžko radit, každá situace a lidská možnost v ní jsou jedinečné, ale protože láska k pravdě a vůle ke svobodě mají dar lidi spojovat, je možné najít ve světě pro své chování příklad. Vaše zdrženlivost a nepatetičnost se bude jistě ošívat, ale přesto nám dovolte uvést jako jeden z příkladů veřejného působení život váš.“

Ošíval jsem se?

„Vaše neutuchající holdování lásce a kráse. Vaši jasnou a veselou mysl. Vaše neústupné tíhnutí ke spravedlnosti a úctě k člověku. Váš obdivný a čistý vztah k ženě. Vaše veřejné činy, které byly vždy neokázalé, ale pokaždé uskutečněné v pravou chvíli a na vašem vlastním místě. Vaši smírnou vlídnost. Váš dar odhadnout vlastní možnosti Vaši nevtíravou věrnost poznanému.“

To jste psala vy?

Myslím, že já, ale dokumenty jsme museli schválit všichni tři mluvčí.

A jak jsem se tvářil?

Před námi jste text nečetl.

Zaplaťpánbůh.  

To bylo v září osmdesát pět. V těch dnech zasedalo v Budapešti Evropské kulturní fórum. Požádali jsme Václava Černého, Václava Havla, Petra Kabeše, Karla Pecku. Dominika Tatarku, Ludvíka Vaculíka a vás, abyste s námi podepsali dopis, ve kterém Evropskému foru vylíčíme represivní poměry, v nichž je donucena živořit česká kultura. Jedna věta: „A proč by básník, malíř, hudebník, historik, sociolog, filosof či esejista musel být zároveň bojovníkem a hrdinou?“

To jste taky psala vy?

Pak jsem si říkala…kdybychom vás nepožádali…kdybychom víc respektovali, že jste nemocný…kdybychom nebyli tak sebejistí…

Jaroslav Seifert ten dokument podepsal vlastní rukou. Ale aféra to byla parádní. Přiletěl Pilař, celý rozběsněný asi přímo od policajtů… křičel, že jsem udělal ostudu, že mě policie šetří jenom proto, že jsem nemocný a že jsem nositelem Nobelovy ceny…řval na mě jak na kluka. Rozbušilo se mi srdce, nemohl jsem dýchat ani mluvit. Já už situace, které mi ten člověk strojil, nemohl zvládat. On mi nadiktoval pár řádků a já to podepsal.

Odvolal jste podpis pod dopisem do Budapešti.

Zavolal jsem Vaculíka a řekl jsem mu to. Než odešel, políbil mi ruku. Vlastně nevím proč. Ale snad se na mě nezlobil.

To se událo na podzim, v lednu jste pak umřel. Úřady, jistě za tím byl zas Pilař, vám uspořádaly honosný smuteční obřad.

Nechtějte mě rozplakat.

Ne. Kromě toho, že je život ironický, paradoxní a někdy až nesnesitelný, vytváří občas i krásné pointy. V „Deštníku z Piccadilly“ máte v básni „Vlastní životopis“ tyto verše:

                                    Ve chvíli, kdy jsem se narodil,

                                    vletěl prý oknem motýl

                                    a usedl matce na pelest,

                                    ale v tu chvíli zavyl na dvoře pes.

                                    Matka v tom spatřovala

                                    neblahé znamení.

Zádušní mše se konala v chrámu Svaté Markéty v Břevnově.  A nejenže si ji režim nedokázal přivlastnit! Já přísahám! S klenby chrámu se během obřadu snesl a nad našimi hlavami poletoval velký barevný motýl.

 Škoda, že jsem ho taky nespatřil.