Hlavní
Milan Kundera o své rodné zemi
Prvního dubna oslaví Milan Kundera 91. narozeniny. K této příležitosti přinášíme článek Milana Blahynky, který se Kunderovým dílem celoživotně zabývá.
V Oslavě bezvýznamnosti (La fête de l insignifiance, Gallimard, Paris 2014; česky zatím nevyšlo) není nejmenší přímé, výslovné, jmenovité stopy po autorově středoevropské rodné zemi a její kultuře. Jako kdyby nebyla. Ale opravdu k ní vůbec nic neukazuje? Pupeční šňůra přestřižena?
Šestnáct kapitol uprostřed knihy se odehrává střídavě ve dvou interiérech, v nevelkém bytě Alainově a v apartmá D´Ardelově, zato jak velká část části první, tak celá poslední část se děje venku, napřed na ulici a pak v obou částech je po čtyřech kapitolách v Luxemburské zahradě. Tam se přátelé nekonečně dobré nálady vzdor pitomosti světa cítí uvolněně, tam je jim dobře. Jak se to jmenuje prvotina Milana Kundery? Člověk zahrada širá? Viděl Kundera už tehdy Luxemburskou zahradu? Nepochybně ji znal přinejmenším z Nezvalovy Ulice Gît-le-coeur a z Ženy v množném čísle, kde jsou verše o nahých, košilí přikrývaných ňadrech, „krásných jak stromy v Luxemburské zahradě ovázané“ (zahradnicky chráněné proti mrazu) „škrobeným plátnem“. Zahrady, to je pravá příroda, pravé území Milana Kundrery, jeho nadějí i – po zklamání – jeho azylu.
Odkud se vzala přezdívka herce bez angažmá Calibana? Z románu víme, že mu tak začali říkat přátelé podle jeho poslední role na jevišti, v níž si s chutí zahrál divocha v Shakespearově Bouři, snad složené, snad jen upravené pro slavnosti při zasnoubení Alžběty Stuartovny s budoucím českým Zimním králem. Má Caliban jen náhodou důvod naříkat na svou „zlotřilou matku“, jako by si na svou matku snad mohl naříkat – ale na rozdíl od Calibana nenaříká – jeho přítel Alain? A co víc: není Calibanova „pákistánština“ dvojče mystifikace z povídky Já truchlivý bůh, kde vypravěč „překládá“ dialog řeckého dělníka Apostolka, žijícího v exilu u nás, jehož vydává za dirigenta athénské opery, který neumí česky, a pitomoučké konzervatoristky Janičky, a to náhodnými větičkami zapamatovanými z hodin středoškolské staré řečtiny?
Odkud se vzalo jméno Quaquelique? V Orientaci Lidových novin z 4/3 se Karel Hvížďala zeptal Václava Bělohradského, jestli by se to jméno dalo přeložit, a Bělohradský pomyslel na italské qualunque, tj. kdokoli, každý. Jenže románový Quaquelique vůbec není „každý“, je to mimořádně úspěšný svůdce, který si získává náklonnost žen tím, že na rozdíl od narcistického D´Ardela nevystavuje svou jedinečnost na odiv. Petr Drulák (v Salonu Práva z 24/7) ho nazývá Tlachalem. Kunderův přítel z mládí Vojtěch Jestřáb (v knize Brno – můj Amarcord v čase zatmění, 2005) vzpomíná, že jednomu svému kamarádovi s přáteli (mezi nimiž Milan Kundera už nebyl) říkali „akademik Kvákala“. Neříkali takovou podobnou přezdívkou někomu už také v době, kdy ještě Kundera nežil v Paříži? Není Quaquelique jen do románského světa transkribovaný nějaký brněnský Kvákala?
Odkud se vzala v Oslavě bezvýznamnosti Alainova mladičká Madeleine, o níž Alain neví, zda jména kdysi významných osobností komolí z prosté neznalosti, anebo aby dala najevo, jak jsou pro ni bezvýznamná? Nepřišla tam náhodou z Apollinairových básní pro Madeleine Pagèsovou, konkrétně z Devíti bran tvého těla, a to oklikou přes český překlad té básně, pořízený právě Milanem Kunderou? (Jen tak mimochodem: pupek mezi těmi devíti branami není, je to brána už uzavřená, a Kundera byl a je natolik apollinairovec, že ani on v něm nemůže spatřovat bránu do milenčina těla.)
To všecko jsou otázky jistě zavánějící bláznivinou a snadno zesměšnitelné, ale je tu kardinální otázka pupku (nikoli pupíku, jak neexpresivní nombril něžně překládají čeští recenzenti Oslavy bezvýznamnosti, což je podle Příručního slovníku jazyka českého (IV/2 , 1944-1948) jen expresivní varianta základní podoby slova). Stejně jako ve francouzštině od slova nombril je i v češtině od slova pupek běžné ustálené sousloví „považuje se za pupek světa“, ve francouzštině je navíc i výraz nombrilisme pro postoj a chování osoby, která zveličuje svůj význam. Slovník české frazeologie a idiomatiky, výrazy neslovesné (1988) uvádí dokonce samostatné heslo pupek Evropy, a to s dvojím významem: „1. centrum evropského kontinentu (z hlediska místa a zpravidla též významu), 2. ta část evropského kontinentu, země, jejíž obyvatelé, případně určitá osobnost, která je (ze subjektivného hlediska) nejvýznamnější, poutá zájem světa, zvl. v dané chvíli.“ K významu 2 pak příklad „A tento politik si myslel, že se všichni na něho dívají, prostě že je pupkem Evropy.“
V meziválečném dvacetiletí se ČSR pokládala za pravý střed Evropy, v Praze vycházel dokonce časopis L´Europe centrale, a zejména čeští občané ČSR, jejíž koruna měla lepší kurs než francouzský frank, se právem pyšnili hospodářskými úspěchy a demokracií své země a neprávem se domnívali, že celá Evropa k ní obdivně vzhlíží; Mnichov 1938 je krutě vyvedl z omylu, tento pupek Evropy byl pro mocnosti bezvýznamný. Znovu se pak za pupek socializující se Evropy a světa považovala ČSSR v době „pražského jara“ 1968. Pro tehdejší bipolární svět byl tento pupek Evropy znovu bezvýznamný. Ale vojenskopolitickému zbezvýznamnění tohoto pupku Evropy se nepodařilo uvrhnout do zapomnění kulturní hodnoty multikulturní střední Evropy, a to i díky esejistické a romanopisecké práci Milana Kundery, který pro světové uznání Janáčka a hlubší poznání Kafky, a tím i pro kulturní renomé pupku Evropy učinil víc, než by zmohla sebelepší oficiální kulturní propagace.
Není tím, že nyní paradoxně obdařil bezvýznamnost hlubším významem (slavit bezvýznamnost přece znamená jakoby mimo vůli autorovu a jakoby snad i proti ní, významně ji zvýznamnit), tím, že v ní objevuje hodnotu, jakou to, co se obecně považuje za významné, naopak zcela postrádá. Oslava bezvýznamnosti je tak přirozeně oslavou i jeho rodné bezvýznamné země – z hospodářského, politického, vojenského globálního hlediska země stále bezvýznamnější. Je návratem k ní nejmenované, ležící mezi Paříží a Moskvou, kde se „odehrává“ fuga zatím posledního Kunderova románu a kde se významné věci propadají do bezvýznamna.
Bezvýznamnost není ovšem synonymem obyčejnosti (Kundera sám pojem synonymum napadl ve francouzském Umění románu, 1986, jako nepřijatelný), ale má k ní blízko, a jsme doma, v tom smyslu je Oslava bezvýznamnosti bezděčným navázáním na českou tradici, která vybavila obyčejného, bezvýznamného vojáka Švejka nekonečně dobrou náladou do každých okolností; která pokračovala Rozmarným létem, Hrdelní pří, Dobrou mírou i Josefinou a Kosmou Vladislava Vančury v objevování lidských hodnot považovaných za bezvýznamné; a která koneckonců není myslitelná ani bez Čapkova Obyčejného života, jehož dobře utajený natrpklý humor teprve čeká na svého vykladače.
Na rozdíl od francouzštiny má pupek v češtině ještě i druhý význam, je to i vulgární označení tlustého břicha. A od toho se odvíjí i předposlední nadrzlá otázka: Není za scénou v samém středu, v samém pupku románu, za scénou, kde se doslova cpe celebrita na koktejlu, kam byla pozvána, aby ho poctila svou popularitou a krásou i moudry, ryze český obrat cpe si pupek? Celebrita trousí moudra s plnou pusou, takže jí není rozumět. Takto si cpe panděro a navíc tašky při každé oslavě, jak obecně známo, také jedna nejmenovaná velká česká celebrita.
Konečně otázka poslední: jak číst absenci výslovně, jmenovitě českých motivů v Oslavě bezvýznamnosti? Není to vzkaz těm, co si myslí, že jsou pupkem země, v níž se prodrali k moci a kterou ve svém zájmu chtějí vidět jako pupek Evropy, jíž to případně osladí? Není to vzkaz, jak jsou bezvýznamní, že a jak velice je zcela bezvýznamné, co si o čemkoli myslí, čeho se při své namyšlenosti domýšlejí třeba i o něm, aniž jsou s to pořádně si ho přečíst, jak se to přihodilo jeho jakoby chápavému mravokárci? Nikomu není příjemné přiznat si, že je bezvýznamný, vždyť každý jsme přece středem svého světa, do něhož jsme se narodili, v němž vyrostli a zestárneme nebo už jsme zestárli a který skončí s naší smrtí, pokud nezanecháme dílo také jen domněle nesmrtelné. D´Ardelovi tak spoutanému vážností velkých pravd, který nemá sebemenší smysl pro humor, ani trochu se nelíbí, když ho v poslední kapitole Oslavy bezvýznamnosti Ramon ujišťuje, že bezvýznamnost je esencí existence a také klíčem k moudrosti a dobré náladě. D´Ardelo chce být významný, chce žít s vědomím, že se třeba za cenu lži zviditelnil a zvýznamnil, a tak mu Ramon škodolibě zároveň soucitně (neví, že D´Ardelo smrtnonosnou rakovinu předstírá, a dojímá ho jeho hraná statečnost) namluví, že všichni viděli, že On a celebrita La Franck jsou milenci; to mu lichotí, za to je vděčný, aniž tuší, že je tak odsouzen žít ve směšné iluzi o tom, že se světu jeví významný. Právě naopak náš Mistr, jak svého tvůrce nazývá čtveřice bezvýznamných kumpánů, Ramon, Charles a Caliban i Alain, spolu se svými učedníky a šiřiteli svého poznání nalézá v bezvýznamnosti velkou příležitost, radost a svobodu nebrat vážně svět, který si jen připadá důležitý a který nemůže připustit, že je tomu docela naopak. Oslava bezvýznamnosti je v jednom svém významu výsměchem i českým iluzím o významnosti českého pupku Evropy, ale zároveň a hlavně i vlídnou nápovědí milionům „bezvýznamných“ čtenářů, kteří na rozdíl od p. Jančaříka a podobných mračnopozorů umějí číst, nápovědí, jak žít paradoxně vesele a šťastně právě v tom, co nemá světodějného významu, a ani si takový význam nenamlouvají.
.
Pod názvem Milan Kundera o své rodné zemi předkládám úvahu ze svých Sedmi kapitol o díle Milana Kundery (Kmen, Křenovice 2019), která uzavírá kapitolu Otázkami oplývající Kunderova Oslava čeho vlastně? – Nemám ve zvyku polemizovat s kritikou svých textů, ale musím učinit výjimku. Po otisku svého výkladu Oslavy bezvýznamnosti v časopise část kritiků nadále trvala na ztotožňování románové vražednice s Alainovou matkou. Rád bych čtenáře poprosil, aby laskavě přihlédli ve věci Alainovy matky k (22.) kapitole Comment on enfante un excusard, která je prvním Alainovým imaginárním rozhovorem se zemřelou matkou dokládajícím, že Alain, nešťastný, že se narodil jako matčino nechtěné dítě, po střetu se zmáčenou mladou ženou, si tragický příběh své matky prostě vyfabuloval; celý příběh se Alainovi zrodil z náhodného střetu, tak jako celý příběh protagonistky Nesmrtelnosti se vypravěči zrodil z uchvácení mladistvým gestem, jímž neznámá šedesátiletá až pětašedesátiletá žena pokynula na okraji bazénu plavčíkovi. – Pokud jde o výtku, že má interpretace románu jako výsměchu českým iluzím o významnosti českého pupku Evropy nemá oporu v textu, mám za to, že pochopení si mnozí čtenáři zahradili neadekvátním něžným překladem (pupík) a nepřihlédli k základnímu významu slova nombril, tj. pupek; o pupíku Evropy se skutečně nikdy nemluví, jenže v textu knihy je základní význam; ve středové kapitole si přece chtivá nenasytná celebrita cpe pupek (i když to slovo nepadne), a ne pupík, a hlavně v mnoha dalších kapitolkách se cítí namyšlené nicky příběhu významným pupkem společnosti, svého světa.
(M. B.)
Příspěvků: 0