Básně
Večerní hvězda české literatury Lydie Romanská
Básnířka, prozatérka, muzikoložka, publicistka, sbormistryně Lydie Romanská, která postupně působila na všech stupních škol od základní přes středoškolskou hudební až po vysokou, autorka už téměř třiceti knih a spiritus movens literárního života na Ostravsku, v těžkém roce 2020 zazářila na české literární obloze hned třemi novými knižními tituly, které opravňují nazvat ji jasnou večerní hvězdou.
Lydie Romanská: Tři básně
(z chystané sbírky s prac. názvem Chodí k ní slunce jako do hospody)
ještě přeběhne slunce
i naše malá jabloň prý kvete naposled
jen co se zazubí pila
jen co se přitočí příští únorová anestezie
je to daleko jako ode mne k tobě
v rozměru virové nákazy
čekám a nelze se dočkat
zatím důtky poraní čelo muže
vnoří se jádra sněženek
smířím se
tvoje vzrušení netýká se mne
jen co ztvrdnu
nikdo se nedořeže mého srdce
jen co dovyprávím tento příběh
s vypadanými vlasy usnu pod dřevem jabloně
sněženky proklíčí mezi žebry
déšť bude bít a bít
pak ho strýček zavěsí v komoře
koženými řemínky k zemi
nejdřív horizontálně povýšená bříza
panna s šaty u kotníků
šmíruje tu Buñuel
okem rozříznutým břitvou
i já se rozkoukám
vystavím dvě volská oka
z kapoty líbané a horké
rozkoukám se
bílými prsy vidím tebe
mezi ně roztíráš cotractubex
bolí to a sládne do hladka
cítím jak tuhne bílek
nedívej se pravým či levým okem
jako okřídlená múza a pták
dívej se dvojmo drze
neberte si s sebou svoje pyžamo
budete mít rány jako po hromadné nehodě aut
na dveřích a na levém křídle
na kapotě a v záhybech blatníků
uprostřed zrovna pod medailonem
myslím si turinské plátno dnes
se skvrnami po trnech a po slovech
po slzách které upustily vlaštovičky
nemocniční prádelna zahladí vše
zaměstná klempíře a brusiče
seřídí písty a srdce bude šlapat
umetou se chodníky otevřou brány
vyjedete vyžehlená jako nová
neberte si s sebou svoje pyžamo…
Narozena ve znamení Panny roku 1943, znovuzrozena po těžké operaci srdce letos v lednu, hned po březnovém úderu coronaviru se dala do práce, od které ji kdekdo zrazoval. Usmyslela si, že osloví své spisovatelské kolegy a kulturní veřejnost, aby na karanténu spolu s ní zareagovali tak, jako v polovině 14. století Giovanni Boccaccio, který na mor ve Florencii odpověděl stem kratochvilných příběhů a napsal pro potěšení a povzbuzení přeživším slavný Dekameron. Co kdysi během několika málo let zvládl geniální jedinec, ve 21. století dokáže během několika měsíců dát dohromady několik desítek nadaných autorů píšících na počítačích, kteří jsou vybaveni mobily a internetem, takže může psát každý doma, a vzápětí vydat čilé nakladatelství, chtějící stejně jako spisovatelé přispět svým dílem obraně proti globální pandemii, povzbudit bojovníky s ní v první linii a ještě v jejím průběhu jim poděkovat. Ukázalo se, že během necelých čtyř měsíců poslalo 83 autorů 166 příběhů a úvah bez nároku na honorář. Během prázdninových měsíců Romanská za pomoci Miroslava Bielika ze Spolku slovenských spisovatelů, Aloise Marhoula a Dušana Spáčila stihla vybrat, seřadit, zredigovat a opatřit průvodními texty sto nejlepších, v září se předvedlo nakladatelství, v říjnu nezklamala tiskárna – a svazek o 418 stranách s ilustracemi, přitažlivou obálkou a typografii Jana Gablera DEKAMERON 2020 (Bondy, Praha 2020, pozdrav předsedy Obce spisovatelů ČR Tomáše Magnuska, úvodní studie Ladislava Chateau, závěrečné Slovo Lydie Romanská) rozdával se už v listopadu organizátorům boje s nákazou, zdravotníkům, hasičům a byl k mání i zájemcům z řad čtenářů.
Dekameron 2020 potvrzuje velkou tradici české a většiny slovesností, že národní literatura se utváří, žije a přispívá globální kultuře vydatným podílem autorů spjatých s krajem, kde se narodili nebo v němž zdomácněli. Světově nejúspěšnější česká spisovatelská osobnost Milan Kundera vyrostl z Moravy a Brna, v němž se narodil a k němuž se stále hlásí. Romanská je životem a náměty svého díla spjata s Ostravskem a Dekameron 2020, který z ostravské periferie republiky díky její iniciativě a pohotové, náročné kritické dělnosti vzešel, vyniká už tím, že je podoben stolisté pestré růži: jeho autoři a přerozmanité příběhy se rekrutují prakticky ze všech regionů, z Čech, Moravy a Slezska, ale kromě nich do něho přispěli i naši krajané ve světě, dokonce i dvě evropské hvězdy nečeského původu, Francouz Henri Pierre Jeudy a Rus Viktor Jerofejev. Podobně rozmanité jsou autorské podíly knihy námětově, stylisticky, žánrově a směrově vyhraněné od klasického realismu přes realismus magický až po surrealismus, po prózu čerpající z příkladu absurdního divadla a po postmodernu. Jen texty grafomanské a skličující Romanská při výběru odmítla. Zato dala publikační příležitost i autorům dosud čtenářské obci víceméně neznámým, z nichž se někteří jeví jaké nemalé tvůrčí sliby. Každý rub má zase líc, zpívali V + W a platí to i o rubu, jímž je hrůza coronaviru. Při uzavření divadel a kin dostává možnost četba, mnoho lidí se navrací k literatuře. Dekameron 2020 znamená pro tento návrat příznačný a vítaný čin.
Kdyby Lydie Romanská neobohatila českou literaturu v prvním roce pandemie ničím než jím, zasloužila by si velkého obdivu. Při úmorné práci na něm však dovedla k vydání i dvě své nové knihy.
V květnu vyšly její DVEŘE DO ZAHRADY (Bondy, Praha 2020, obálka a grafická úprava Petr Novák, snímek autorky na přední záložce Antonín Bosák, doslov Přírodopis podle Lydie napsal Václav Vdětvička, 127 s.), sbírka kratičkých příběhů, které psala zvídavá, pozorné a všestranně poučená básnířka; jsou to namnoze básně v próze. Za skleněnými Dveřmi do zahrady žije a na ně přímo dotírá flora a fauna věčného koloběhu života, který vždy znovu vstává i ze svého hrobu. Příroda se v půvabné knížce ani neidealizuje, ani nedémonizuje. Má se k autorce jako ke své přirozené součásti a autorka žije v ní jako její bytost. Její pojetí se zračí už v názvech kapitol této životní konfese: Co máme společného s plevelem, Není vždy veselo, Puštík s modrýma očima, Spolupráce s vosou, Brambory v květinové zahradě, Pracovní den sýkorky, Hostům, i nevítaným, otvírám. Dominantní a příběhy scelující v podmanivý čtivý celek je element empatie. Knížka byla napsána před virovou pohromou, ale je to ideální, posilující četba právě do úporného nečasu. Romanská samozřejmě není jediná, kdo upozorňuje čtenáře na životodárný význam zahrady, Jiří Šandera jej na pohádkovém Jičínsku ukazuje Kamarády ze zahrady dětem. Autorka Dveří do zahrady, ta Nepokojná strieborná molekula, řečeno názvem její poslední básnické sbírky, napsané a vydané v Bratislavě 2019, v předvečer pandemie, objevuje zahradu plnou života dospělým. Svými Dveřmi do zahrady právě jim otvírá technickou civilizací unavené oči a srdce, zkrátka jim dává velkou šanci, jíž je nám, lidstvu, naděje jménem solidarita se vším, co žije, co se nedá vyhubit.
Na podzim se na knižní pulty dostal konečně Romanské román KLETBA PODLE JUSTINY, Ze Slezska 1915-2015 (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2020; grafika – jen? – obálky Luděk Joska, 359. s.). V jednom rozhovoru autorka prozradila, že román napsala před pěti lety a pak ho – stále s ním nespokojena – přepisovala, ladila, tříbila. Tak dlouho též trvalo, než roku 1937 vyšli Lidé na křižovatce, které psala Marie Pujmanová rovněž pět let a za něž byla tehdy poctěna státní cenou. Podobně vysokého ocenění by se mělo dostat i Kletbě podle Justiny, nenáhodnou shodou okolností vyprávějící také o lidech žijících – dokonce i doslova – ve dvou domech na křižovatce v centru Svinova, dnes ostravské městské čtvrtě. Hustě zalidněný román zabírá ovšem i osudy mnoha dalších lidí ze Svinova, z Ostravska, Hlučínska, ale také z Moravy a ze západních Čech a různých míst v Evropě a sleduje jejich jednání, sílu i slabosti, statečnost i selhání zejména za dvou světových válek v místě, kde světodějné události doléhaly na obyvatelstvo zvlášť vyostřeně. Nesluší se prozrazovat nic o Justině a kletbě z názvu knihy, která je románem v kunderovském pojetí. Milan Kundera nazval Kůži Curzia Malaparta arci-románem, a ten termín padne jako ušitý na Kletbu podle Justiny, v níž velké dějiny doléhají do Svinova z rozhlasového přijímače a zatínají se do života rodu Zrubalů a obce zvůlí gestapáků a přisluhovačů okupantů. Je v něm vše: rodinné tragédie i vzestupy, láska i závist a nenávist, sny i tvrdá realita, lidé odvážní, opatrní i zbabělí; jme v něm soužití i sváry národnostně a sociálně rozrůzněných Slezanů cítících, mluvících a jednajících česky, německy a polsky. V Kletbě je i úděsný osud Židů za Protektorátu na Ostravsku, i opojení mocí, nelidská brutalita a korektnost, kterou představitelé moci předstírají, ale někdy si i sami namlouvají, vedle toho a proti tomu prostá lidskost a vynalézavost i obětavost pokořovaných. Velkou předností Kletby je její nepoetizující dobře odposlouchaný diferencovaný jazyk, spisovný i v rozhovorech a polopřímé řeči autentická šlonzáčtina, celá škála slangů, oficiální i komolená němčina. Podle Kundery je román antilyrická poezie a básnířka Romanská svou Kletbou dovršuje svou tvůrčí cestu k vrcholu, k beziluzivnímu vidění a vyslovení světa, v němž mají své místo tajemství a vše, co se vymyká pouze racionálnímu poznání. Romanská lidi a jejich činy nehodnotí, nemoralizuje, nevyzdvihuje ani nezatracuje, nepoučuje, prostě je předkládá, ukazuje. A je na čtenáři…
Nazvat Lydii Romanskou Večernicí, večerní hvězdou dnešní české literatury, opravňuje především fakt, že Večernice je běžné synonymum Venuše, druhé planety ve sluneční soustavě, dobře viditelné večer i za svítání, proto zvané i Jitřenkou, planety pojmenované po antické bohyni lásky. Podle slavného Slovníku symbolů pánů Chevaliera a Gheerbranta je planeta Venuše zosobnění pudové přitažlivosti, citu, lásky, sympatie, harmonie a něhy. „Pod tímto symbolem vládne v lidské bytosti radost z žití o jarních svátcích opojení smyslů stejně jako čistší a zduchovnělejší radost z krásna.“ Romanská, ctitelka „čisté poezie“ podle Henriho Bremonda, k němuž se přihlásila v letech 2016-2018 třemi sbírkami veršů, Jitřenka i Večernice na české literární obloze, je i ve všech třech svých letošních prozaických knihách básnířkou lásky.
Příspěvků: 0