Próza
Růžové moře - I.
Přinášíme ukázku z nové knihy Růžové moře Václava Duška. Je protkána osudy obyvatel pražské proletářské čtvrti Karlín, drážními dělníky, Rusíny, fabrickými tahouny, hospodskými a muzikanty. Setkáváme se s fotografem, malířem, ševcem, kožešníkem, divukrásnou uhlířkou – jak se rvou denně o živobytí. Růžové moře šplouchá za zdmi karlínských činžáků a bytů. Touha neúspěšného studenta a dělníka Bóži ve fabrice, kde obrušuje sváry, a jeho kamaráda Božolky, obchodního příručího v látkách, je vede k neodbytné myšlence k útěku za hranice k volnému moři. Sny a touha je ženou k tvrdosti. Mají domluvu, že pokud je na hranici objeví, vzdají se –a hlavně s sebou nesmí mít zbraně. Zdolávají poslední metry v hraničním zakázaném pásmu. Světlice, psi, vojáci. Bóža zůstane stát – Božolka pokračuje. Výstřel, padá k zemi – Růžové moře se rozplynulo jako sůl ve vodní lázi.
Maninský břeh opuštěnej. Z depa stoupaly k vyšisovanýmu nebi oblaka černýho kouře z lokomotiv nachystaných k zápřahu vagonů. Milen Pařízková v kalhotkách bez podprsenky čadila džunku od Božolého a globusku Bóži Mrázka; leželi v trenclích v trávě nad regulačkou, bachovali vrata zdymadla – vyrazí šíf nebo parník? Šíf krabička partyklí, parník krabička značky Tulipán. Milen si pohrávala se zlatým řetízkem, který vyrobila, oba měli slíbeno, že je ozdobí zlatem, zlatouše. Milen milovala rokenrolově Božolého a bluesově Bóžu a nemohla si pomoci, ale vzdát se jednoho z nich – nesmysl! Bábrle nadávala, kde Milen viděla, aby ženská měla dva milence?! Má rozum? Měla. Dva jsou víc, jak jeden!
Rybáři nelovili, civěli k Milen – tělo mořský panny. Prsa k zulíbání a průhmatům... a další až při pokračování, pitomci! Když Bóžu vyrazili z průmky, odjela s ním Milen do Hlásný Třebáně, do chaty Rosy Umlaufový, co měla bráchu filmovýho fešáka. Nosil nazdobenou námořnickou uniformu a vyhýbal se ženským – jsou nebezpečný jako dráty spadlý na zem, lapěj tě do sítě a doživotně vykuchají. Jeho kamarád, rozvedenej s alimentama na krku, šílel Karlínem, hypochondr Julián Mazanec! Plachtil ulicema s instalatérskou brašnoua honil štěstí od refýže k refýži, chlastal v putykách na dluh, přespával u chtivých fabriček, ošuntělej a zoufalej – v brašně budík z výprodeje, co probudil Thámovou a Pernerovou ulici naráz, léky všeho myslitelnýho druhu, teploměr. Julián pochodující lékárna k ruce všem hypochondrům a že jich byl plnej Karlín, Libeň, Holešovice; dva kartáčky na zuby, pasta Thymolin, růžová a sladká, děcka ji ráda žrala, náhradní fusekle a trencle, kapesníky a vojenský kompas.
Proslýchalo se, že malíř Písař získal brigádnici východňárku k šepsování pláten. U něj šepsovaly ženský z celý matičky Prahy a nejen šepsovaly. Malíř byl nadějný amatér gynekolog.
Maniny s nákladovým nádražím nahradily přístav, ze kterýho se plulo skoro tisíc kilometrů k moři; Roudnice, Lovosice, Litoměřice, Ústí nad Labem, Děčín – lodě přepluly hraniční čáru a po proudu se nechaly unášet k Pirně, Magdeburgu, Hamburgu – do vysněnýho svobodnýho světa... Proč se brácha Umlaufový vracel, hádanka. Nikdo nevěděl. Ani Rosa nevěděla, brácha nakoupil hadříky, boty – nezapomenul ani na Milen, bábrle ji kázalo, že takového hocha si má nabrknout a netahat se dvěma obejdama z Královský třídy – prodavačem látek, s platem k chcípnutí a nedostudovaným halamou, který brousí spáry ve fabrice, libuje si v tom a myslí, že hlavou prorazí zeď!
Koupání v Maninský pustině lepší, jak ve žlutých nebo modrých lázních. Poházeli šaty do trávy a slunili se a pekli, namazaní krémem – ten vlastnila Milen, pili pivo, cpali se karbanátky, chlebem a okurčičkama, které nosila Milen, bábrle mohla karbanátky klíďo píďo nabízet v restaurantu Beseda hladovým pivním skautům anebo mlsným vojclům.
Milen dva otrapy objala kolem krku. Líbali ji na tváře; v Axe Freddy Ehler a jeho brácha Waltr nevěřili, že choděj s Milen najednou... Vůbec byli nevěřící Tomášové. Měli svoje důvody – fotr po válce prásknul do bot a posílal balíky se šatama... fintilové provokovali karlínský sociální hlídky, byli na tom stejně jako bratři Herdové z Královský – mít v cizině příbuznýho, silná přitěžující okolnost. Car Šmeg ve vinárně říkal u stolu spravedlivých: Pánové, každej má kazatelnu! Já z tý svoji říkám – být v týhle zemi není sranda, když seš cizej čamrda. V práci dělám jako ostatní a mám na talíři, že jsem přitáhnul z Mukačeva, že se mám vrátit domů a.… kurva kam domů, jak domů?! Příbuzný mrtví a dům v prdeli, tak kam, řekněte!? Ona se mu líbila matka Ehlerů, jo, dáma, pracovala u kávovaru U Rozvařilů, a herci z divadla E. F. Buriana, chudá čeládka, bohatá bída, chodívala na kávičku ke krasavici, slinila po Ehlerce však marně! Ke stolku se postavili Patkaňovci, Surmajerovci a nechali si udělat čaj a nepohrdli koblihama s marmeládou – platila paní Ehlerová. Proč? Má srdce, řekl děda André Božolkovi. Mít srdce je vzácnost v tomhle surovým blbákově! Ty a Bóža možná srdce máte, ale jinak hoši, nevím, nevím... tahat se s holkou, neříkám, je nádherně stavěná, kobylka – ale za mých mladých časů tohle nebylo možný! Máte srdce, a v hlavách piliny!
Ostrov Benátky mezi Karlínem a Holešovicema. Barevný deky rozházený od starých šaten po hřiště Slavoje až ke špičce s výhledem k jatkám. Čas oběda – z es šálků klovaly rodinky oběd, taťkové se povalovali u voskových kelímků s pivem a matinky bachovaly fakany, aby nedošlo k neštěstí. Kdysi se tady uškruhnilo prý děcko. Pravda, řeka ulovila obětiny; utopenci se mleli pod jezem a museli je bidlama potáhnout z víru ke klidnýmu toku. Většinou to obstarali hasiči anebo ledaři ze štvanickýho staďáku, který vyráběli tyče ledu pro putyky – přivezli je vozkové, naházeli do sklepa, sudy se obložili.V putykách veselo, pivo pěnilo, sklenice a půllitry cinkaly a přípitky nebrali konce. Bába vozkům nalila kořku, koním poslala skrojky chleba.
Špička ostrova obsazená. Drželi se od ostatních stranou – mohl jim Božolé vykládat o domácím moři? Nemohl! Hned se všecko rozkecalo a Milen nebyla v oblibě, prý kukačka v hnízdě nepřátelský báby, která patřila před soud a zavřít na doživotí. Milen se nedala, pomohl i pan Korolus a hnal bandu nenažraných šmejdů svinským krokem z baráku, utekli. Pan Korolus se s nikým nepáral, jako car Šmeg. Oba bejvali terčem na krvavý Dukle, měli z pekla štěstí, že přišli z východu, i když... prokurátorský červi vybírali na požádání.
Domácký moře nazvaný mořem Růžovým; do vany se nasypala sůl, voda k okraji, Božolé vklouznul do Růžovýho moře, nejdřív zapnul větrák překrytý tenkým papírem, takže kolem šuměl slabý vítr, slaný vlnky mu skrápěly vlasy i čelo – zavřel oči, nedbal připomínky dědy, že jeho moře zruinujou pražskou vodárnu.
Bóža doma v plechový vaně užil moře pokaždý s řevem, máma šílela! Máš nápady, jak Jarda s malou hlavou! Pozvala ho Milen, babka jela drbat do Čimic ke kamarádce. Seděli v Růžovým moři, cachtali se, malí lachtani, nazí, v klidu a pohodě; z bytu pana Koroluse vyhrávala kapela v rádiu tango, valčíky a polky – Milen se ptala, jestli opravdu utečou k moři, ale dělal, že přeslechl a Milen byla hrdá kočička, dvakrát se neptala... raději líbala.
Přitiskli se mokrými těly. Horká, sametová, šimrala miláčky prsty ve vlasech. Koho má raději? Blbá otázka, zbytečná, k ničemu!
Razie v kvartýru Mariána Hajzla vylovila karbaníky u stolu přímo při hře. Prachů hromada. Vypitý lahve, nacpaný popelníky, propocený trička. V rádiu vyprávěl Štuchal vtipy, halekačka následovala. Překvapení ve stepi. Nečekali šťáru. Jak přišli fízlové k týhle tajný adrese?! Kdo jim prášil?
Výletní parník vyrazil ze zdymadla. Volná řeka, kapela vyhrávala výletníkům, kapitán zahoukal na pozdrav osazenstvu mostů. Neděle se vlekla úmorným parnem. Pár hodin a skončí v hospodě u okna, budou špízovat tři béčka: zázrak přírody baletku Bělu, orientální fotografku Blanku a skromnou krásku salátku Boženku, kamarádku Rosy. Rosa nosila tašky zbytků, salámy, krémy, saláty, skrojky z vek, prdelky. Sedávali u pátýho pilíře od hradla, hodovali, skočili pro pivo do okurkáče na Růžek. Božolé doma talíř hustý polívky, ajntopfu, Bóža křehký, křupavý bramboráky, uprostřed modrý, šťavnatý, Milen řízek. Boženka nevečeřela – v Repre jim bylo s Rosou fajn. Mistr vysazený na ženský, mladý ženský. Stačil kňouří pohled, letmé hmátnutí na mladičký maso, obdiv ke křehkým kuřátkům; v těch chvílích blahobytu se zapomenula snadno na Růžový moře. Kde moře hledat na mapách? U oceánů. Moře, filmy o moři, podmořské výpravy, svět ticha. O moři a dálavách snilo a bude snít miliony romantiků. V jezu u Třebáně jim šuměla voda po těle, Milen volala, vidím moře, mám ho před sebou, jako na dlani.
Spotřeba mořské soli nedala prodavačce v Bratrství spát – nakládají maso? Růžový moře podemílalo skály, v jeskyních bylo domovem slepých ryb; přitom moře růžový barvy špláchalo z plátna Jakuba Písaře do ateliéru, pláž poseta těly mořských panen, nad pískem poletovali ptáci a z okna hotelu mávala nahá dívka. U Smaragdového jezírka ticho, čundráci přijedou v sobotu s kytarama, budou užívat povolený svobody. Vidět Písař jezírko, změnilo se v růžový.
Příspěvků: 0