Próza
Anglie, jak ji neznáme - IV.
Členové výpravy: Advokát
Tento vážený a moudrý muž byl, jak se ukázalo, pravým požehnáním naší výpravy. Svým rozvážným a pečlivě promyšleným konáním nás 24 hodin denně udržoval ve stavu plné bdělosti a soustředění. Brzy jsme pochopili, že tento svůj způsob existence, vypěstovaný desetiletími strávenými před soudní stolicí, převedl do běžného života, a tak, jak byl zvyklý udržovat v napětí státního zástupce a soudce, udržoval nenápadně v napětí i naši skupinu. A každé drobné nesoustředění a selhání pozornosti tvrdě trestal. Ještě štěstí, že nikoliv odnětím svobody nepodmíněně, i když leckdy mnoho nescházelo.
Naše výlety do okolních destinací se odehrávaly různými dopravními prostředky, kromě jiného jsme využili též služeb britské železnice. Ta kupodivu přežila privatizaci, a když byla na pokraji zhroucení znovu úspěšně zestátněna a revitalizována, jezdí dnes již spolehlivě a je místními hojně využívána.
Vyrazili jsme tedy zrána k místnímu nádraží, které jsme kupodivu záhy nalezli, a když jsme jej s pomocí nadchodů asi dvakrát obešli, podařilo se nám nakonec úspěšně objevit otvor, kterým bylo lze do objektu vstoupit v roli cestujícího.
Naše radostně štěbetající skupina (štěbetala pouze část výpravy, ale to na konečný zvukový efekt nemělo valný vliv; místní se po nás ohlíželi s obavami, asi se báli, že vlivem silných zvukových vln by mohla padat omítka jako ze zdí Jericha a zvýšené náklady na udržení veřejného majetku v řádném anglickém pořádku by mohlo vést ke zvýšení daní) se jala hledat okénko, kde bychom mohli pořídit jízdenky a vydat se za dalším dobrodružstvím.
Nervozita v naší smečce rostla a tu se ukázalo, že jediný Advokát si zachoval klidnou mysl. S kamennou tváří hráče pokeru přistoupil k okénku s úmyslem zakoupit pro nás jízdenky, pokud možno rychle a efektivně. Krátce pohovořil s usměvavým mladým prodejcem lístků a již přiložil svoji platební kartu k platebnímu terminálu.
V tom okamžiku se ozval srdceryvný táhlý výkřik, který přecházel v trylky připomínající sirény při leteckém poplachu. Místní cestující se rozprchli do dostupných podchodů a jiných bezpečných míst v areálu nádraží, pamětliví atentátů v londýnském metru.
Brzy vyšlo najevo, že záhadný, nicméně naléhavě varovný signál se line z něžného hrdla Hospodyně, takto členky naší výpravy. Zahlédla totiž na displeji pokladny částku, kterou Advokát právě uhradil. On sám ji velkoryse ignoroval, řešil věc globálně a neměl v úmyslu zabývat se detaily.
Hospodyně pochopitelně věděla, že veřejná doprava je v Albionu podstatně dražším přepychem než ve střední Evropě, nicméně její základní ekonomický pud sebezáchovy jí napověděl, že cena dopravy místní lokálkou do nedalekého města nejspíše nebude dosahovat ceny jízdenky Praha–Ostrava první třídou Pendolina.
Věc se v krátké době vysvětlila. Advokát, zvyklý ze své praxe na poněkud žoviální styl mluvy, přenesl si ji i do zdejšího prostředí. Ovšem to, co působí ve středoevropském prostoru přátelsky a nenuceně, se ukázalo na anglickém nádraží jako problém. V jeho poněkud nedbalém vyjadřování se některé zdánlivé detaily ukázaly jako ekonomicky smrtící. Inu, Chichester – Winchester, hodinky – holínky, to opravdu na nádraží v Anglii není totéž.
Následující půlhodina se nesla ve znamení nám nesrozumitelných nadávek vzteklého nádražáka, kterému se ale vůbec nechtělo anulovat již realizovanou platbu, a horečné snahy Vedoucí, která celou věc vysvětlovala svojí velmi nežoviální angličtinou. Nakonec se jí podařilo nejen koupit jízdenky tam, kam jsme opravdu chtěli jet, ale ještě dokonce dohodnout jakousi hromadnou slevu, jen dodnes přesně nevíme, jestli šlo o slevu pro skupiny nebo pro mentálně zaostalé účastníky železničního provozu. Naše náklady na dopravu tak klesly sotva na čtvrtinu Advokátem původně zaplacené částky. Škoda jen, že nám mezitím ujel vlak.
Naštěstí pro nás jel během hodiny další, jen bylo nutné v průběhu cesty přestoupit, což se nám nejevilo jako problém. Ve své naivitě jsme netušili, že Advokát je stále ve střehu a že nás ještě čekají jeho zásluhou perné chvíle.
Přestupní stanici jsme hravě identifikovali. Ostatně průvodčí se z nějakých neznámých důvodů prakticky celou cestu zdržoval pouze v našem vagóně a už daleko před zastávkou v přestupní stanici nám dával laskavě, ale jednoznačně najevo, že naše další přítomnost v jeho soupravě již není žádoucí. Když jsme vystoupili a vlak odjížděl, zahlédl jsem v jeho ustarané tváři za oknem cosi jako úlevu. Marně jsme hledali důvod, proč si nás neoblíbil. Vždyť hned po nástupu do soupravy jsme připili voňavou slivovicí na jeho zdraví v radosti, že už konečně jedeme. To, že by se pověst o naší skupině tak rychle roznesla po britské železnici, jsme nepovažovali za možné už z toho důvodu, že jsme tak přísně dodržovali veškerá konspirační pravidla a chovali se zcela nenápadně.
Na přestupní stanici jsme měli dostatek času, takže nehrozilo žádné nebezpečí dopravních komplikací. Na protější perón, odkud odjížděl náš další vlak, jsme se po několika marných pokusech dostali za slabou čtvrthodinku a měli ještě bezmála půlhodinovou rezervu. Toho se někteří účastníci zájezdu rozhodli využít a vyhledali, také úspěšně, toaletu.
Biologicky evidentně spokojený Advokát vycházel právě z místní nádražní toalety, když potkal Vedoucí, která ji právě hledala. Laskavě jí ukázal směr a dveře, které vedou v ona místa, a podotkl:
"To je zajímavý, tam není splachování jako u nás, je tam taková červená šňůra, za tu se asi zatáhne."
Vedoucí je moderní žena, evropsky orientovaná, plně vyznávající principy genderové politiky, tudíž ji ani nenapadlo, že Advokát – muž provedl v rámci využití veřejné toalety poněkud jiné úkony s využitím mírně odlišných zařízení než ona coby příslušnice něžného pohlaví. Navíc – proč by Vedoucí neměla dbát rad advokáta?
Následující události ukázaly v plné nahotě potřebnost, ba nutnost unifikovat pánské a dámské toalety, jak je to již postupně realizováno v některých nejpokrokovějších evropských zemích.
Asi za tři minuty nato rozřízl vzduch zvuk ječivé sirény, tentokrát opravdu technického původu. Z různých koutů nádražní budovy se přiřítilo několik zaměstnanců v různobarevných reflexních vestách včetně nějaké ženské s nápisem "Emergency" všude po těle. Všichni sprintovali k toaletám. Taková událost pochopitelně vzbudila náš čilý zájem, vypadalo to jako nějaké cvičení civilní obrany, tak jsme se všichni shromáždili poblíž spolu s místními zvědavci, čekajíce, že se poučíme, jak se co dělá.
Když nádražáci vytrhli uzamčené dveře, vyvlekli k našemu obrovskému překvapení z toalety Vedoucí, naštěstí už oblečenou, a jali se ji resuscitovat. Naše první myšlenka byla, že se z ranních nervy drásajících příhod chuděra zhroutila a my se ocitneme bez vedení. Věc se ukázala mnohem jednodušší.
Vedoucí jen dala na rady Advokáta a v příslušném okamžiku zatáhla za červenou šňůru. Ukázalo se, že nejde o splachovací zařízení britského typu, ale o nouzový signál pro handicapované osoby, které z nějakého důvodu potřebují asistenci.
Tento drobný incident se naštěstí obešel bez následků. Vedoucí nenadálým poplachem svolaným zaměstnancům Britských drah zase všechno nějak vysvětlila, i když popravdě řečeno, absolutně nechápu jak.
V každém případě se k nám všem po zbývající čas všichni chovali velmi laskavě a při odjezdu nám někteří dokonce mávali. Asi u dvou asistujících jsem zahlédl v oku i slzu dojetí.
Nakonec jsme úspěšně dorazili do přístavu a přepluli jakousi zátoku. Po cestě se kupodivu nic zvláštního nestalo, nikdo nespadl z paluby, a tak jsme i úspěšně přistáli. Měli jsme v úmyslu nalokat se trochu anglické historie, a proto jsme vyrazili na prohlídku středověkého hradu. Ovšem ouha – k němu se bylo možné dostat nejlépe po železnici. Naše pozornost vlivem bezproblémové plavby ovšem trochu polevila a výsledkem bylo, že se jízdenky vydal opět zakoupit Advokát. Ranní zkušenost nás měla varovat, ale naivně jsme se spokojili s tím, že jej doprovázela Hospodyně, aby zase nekoupil něco nesmyslně drahého.
Mise dopadla úspěšně. Lístky byly naopak nečekaně levné, takže oba aktéři sklidili zasloužené ovace za vyjednání slevy. Radostně jsme nastoupili do historické lokálky a kochali se výhledem na moře, neboť většina železniční trati byla součástí mola. Na pevnině jsme jen přesedli do jiného historického vláčku, který nás vezl kouzelnou krajinou k cíli.
Asi po patnácti minutách se objevil sympatický průvodčí a začal kontrolovat jízdenky. Svoji práci zahájil u Advokáta. Ten, vědom si své společenské nadřazenosti, v Anglii zejména ctěné, podal mu lístek s ledabylým úsměvem a věnoval se dále výhledům na místní krajinu. Až na druhé upozornění obrátil svůj zrak na průvodčího, který mu cosi sděloval a ukazoval na lístek. Nastala mírná prodleva, jelikož Advokát průvodčímu evidentně nerozuměl, ale před námi to nechtěl dát za žádnou cenu najevo. Tak něco breptal anglicky v tom smyslu, že nechápe, proč je obtěžován, že má lístek, tak o co vlastně jde.
Po pár minutách už bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Na pomoc přispěchal Tlumočník a rázem bylo jasno. Levné lístky nebyly levné náhodou. Advokát s pomocí své žoviální angličtiny zakoupil lístky pouze na onen první historický vláček, jezdící po molu, ale na další cestu již nikoliv. Jakmile se mu rozbřesklo, že opravdu jede na černo, promítly se mu všechny možné i nemožné následky takového zločinu, od obyčejné ostudy až po vyloučení z Advokátní komory za zneuctění advokátského stavu.
Jeho advokátský duch okamžitě přepnul celý jeho organizmus do obhajovatelského modu, ve kterém celá desetiletí pracoval, a zvolal dobrou, zcela nežoviální angličtinou:
"Ale tamti jedou taky na černo, všichni!" a ukazoval na nás ostatní, kteří jsme se defenzívně shromáždili na opačném konci vagónu. Průvodčí přijal s povděkem jeho zásadní informaci o stavu cestujících ve vagónu a zahájil ofenzívu. Ostatní cestující se mezitím královsky bavili.
Jakožto černí pasažéři jsme byli na nejbližší stanici vykázáni z dopravy. Průvodčí tak učinil s úsměvem a vlastně s omluvou. Naštěstí to byla předposlední stanice před naším cílem, kam se dalo dojít i pěšky.
Naše exkomunikace ze železniční dopravy vzbudila na stanici značný rozruch. Seběhl se veškerý personál, výpravčí a uklízečka, a prohlížel si nás coby exotické existence. Nebylo to však proto, že jsme jeli na černo. Brzy se ukázalo, že na této zapadlé stanici už několik desetiletí nevystoupilo najednou tolik lidí z jednoho vlaku. Byli jsme zahrnuti otázkami: co tam hledáme, proč jsme přijeli, kam jedeme, že jsme nestačili odpovídat.
V jednu chvíli jsem si uvědomil, že tu nejsme úplně sami. Na protějším peróně seděl na lavici jakýsi podivný muž a četl noviny. To by nebylo nic divného, jenže kolej, která přiléhala k jeho perónu, byla evidentně již dlouhou dobu mimo provoz.
Když můj pátravý pohled zaregistroval výpravčí, zasmál se a povídá: "To je náš Joe, chcete se na něj podívat?"
Samozřejmě jsme chtěli. Na protější perón bylo možné se dostat pouze přes lávku, která vedla nad kolejištěm. Když jsme se k ní hrnuli, zastavil nás výpravčí rázným pokynem. Na lávku smíme vstupovat pouze jednotlivě, je tak dimenzovaná. To vzbudilo nejdříve velké podivení, ale po důkladné rozvaze úctu. To je efektivní a šetrná Anglie. Tady se peníze daňových poplatníků utrácejí s velkým rozmyslem. Když už stavíme lávku na perón, kde nic nejezdí, dimenzujeme ji podle toho, jaká je předpokládaná frekvence cestujících na peróně, ke kterému nejezdí vlaky. Což nemůže být více než jeden, to je jasné. Naše výprava je pochopitelně jen statistickou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.
Neznámý muž seděl dále na lavici, četl noviny a jakoby vůbec nevnímal na místní poměry zběsilou frekvenci cestujících na svém peróně. Pravda, nevím, čím bychom jej taky měli zaujmout. Po bližším ohledání vyšlo najevo, že muž není živý. Nevíme, zda jde o mumii posledního cestujícího z tohoto perónu, kterému možná ujel poslední vlak, nebo jen o jeho figurínu. To je ostatně jedno.
Noviny měl ze 30. let minulého století, a i když je to neslušné, četl jsem si je jemu přes rameno. Pak jsem strnul.
Uprostřed stránky se zcela zřetelně vyjímala fotografie obličeje, který jsem bezpečně znal. Z novin na mě hleděl náš Advokát. Připojený text sděloval, že na dopadení tohoto zločince je vypsána odměna 100 liber, což byly slušné peníze.
První můj reflex, totiž úkrok směrem k Advokátovi s cílem jej neutralizovat, svázat a odvléci na nejbližší policejní stanici, jsem potlačil již v zárodku. Ale dodnes nevíme, jak se věci mají. Že by byl Advokát fext nebo nějaká podobná bytost?
Nevím, nicméně jeho sklony k protiprávnímu chování zde v Anglii jsou tak či tak víc než podezřelé. Od této chvíle jsme všichni setrvávali ve stavu nepřetržité bdělosti a v duchu jsme si říkali – co kdyby…
Na krásný romantický hrad jsme nakonec po menší pěší túře dorazili. Po cestě jsme dokonce ještě své dojmy obohatili o návštěvu římské patricijské vily, ke které nás dovedly veliké turistické poutače. Škoda, že z vily už prakticky nic nezbylo, tak jsme si ji alespoň představili nad pintou zaslouženého, předraženého piva. Ale co, vždyť jsme tolik ušetřili za dopravu.
Výlet byl tedy po všech stránkách úspěšný. Jen s blížícím návratem v nás rostla obava, jak se bez újmy dostaneme zpátky. Měli jsme ale velké štěstí. Ukázalo se, že do přístavu jezdí i autobusy. Musím říci, že dlouho předtím a snad nikdy potom jsem neusedal do autobusu s tak povznášejícím pocitem, jako tento podvečer.
Příspěvků: 1