Můj debut
Markéta Schneiderová: U nás na skládce
Debutem nově založené sekce debut se stává prvotina Markéty Schneiderové s názvem U nás na skládce. Markéta Schneiderová dosud publikovala své příběhy pouze na internetu – na blogu Týdne.
Seděli u stolu a radili se, co se mnou. Tomáš trval na tom, že mě odveze k doktorovi, Emil soudil, že bysme měli počkat do rána, protože ty dvě piva, co si Tomáš dal, by ho mohly stát papíry, a máma je oba uklidňovala, že to nic není, že když dokážu hejbat prstama, bude noha jenom zhmožděná a nemá smysl zbytečně panikařit.
Máma na to možná na první pohled nevypadá, ale v jádru je to dost surová ženská. Fňukání na ni nikdy neplatilo, dávala mi vždycky za příklad indiánský děti, který cvičně dostávaly vejprask, aby si zvykaly na bolest a naučily se sebeovládání. Něco na tom zřejmě bude a v životě se takovej trénink určitě vyplatí, ale když člověka něco fakt bolí, potřeboval by občas bez keců pofoukat bebíčko. Jenomže máma je takhle tvrdá i k sobě. Nezažila jsem, že by okolo nějakýho svýho úrazu nebo nemoci dělala povyk. Když ji něco bolí, zaleze si jako zvířátko do kouta, tiše trpí a čeká, až to samo přejde. Co já vím, tak nikdy nebyla u doktora. Naštěstí má tuhej kořínek a zdravý zuby, což bude asi tím, že nejí a tím pádem je nemá opotřebovaný.
Bůh ví, jestli bych její výchovu vůbec přežila, kdyby s náma Emil nebydlel.
Jednou, když mi bylo tak šest nebo sedm, mě rozbolelo břicho. Tak mě to zaskočilo, že jsem se zapomněla a šla si k mámě postěžovat. Zachovala se jako vždycky. Suše se vyptala, jestli mám průjem, sáhla mi na čelo a potom rozhodla, že to budou zaražený větry. Břicho bolelo dál a začínalo to bejt už trochu ukrutný, tak jsem se odvážila za ní přijít znova. Klečela zrovna u záhonu a vidličkou plela jahody. Ani se neohlídla, jen se mile usmála a poradila mi, abych si prdla.
„Tak si prdni, zlato,“ řekla doslova. „To ti uleví.“
Emil mě naštěstí našel, jak se bolestí kroutím pod jabloní, naložil mě do dodávky a odvezl na chirurgii, kde mi vyoperovali slepák.
„Já bych to nedramatizovala,“ uklidňovala máma ty dva hlubokým klidným hlasem, kterej nasadí vždycky, když má pocit, že někdo kolem hysterčí. Ona totiž každej pokus o vyjádření emocí považuje za projev hysterie.
„Může mít rozdrcenou kost,“ oponoval Tomáš. „Nekróza je svinstvo, já bych to nepodceňoval.“
„Co říkáš, prcku?“ vzal Emil konečně na vědomí, že jsem v místnosti taky. „Nevydržela bys to do rána?“
Přikývla jsem, protože se to ode mě čekalo, ale zároveň se mi ohromně ulevilo, když Tomáš odstrčil židli a prohlásil, že pokud jde o něj, už má toho blbnutí dost, hodí mě do nemocnice a basta.
Uvědomila jsem si, že přesně takovej člověk v mým životě doteďka chyběl. Rozhodnej a neoblomnej, připravenej postarat se o mě za každou cenu. Máme kliku, že se rozvádí. Odnesl mě na dvorek, pomohl mi na zadní sedadlo a pak se vrátil pro deku, aby mi nebyla zima, než se auto zahřeje.
Jakmile nastartoval, spustila hudba, stejná, jakou poslouchají i máma s Emilem, takže jsem se cejtila jako doma a přála si, aby cesta tak rychle neubíhala.
Upozornila jsem ho, aby si dal bacha na zajíce, protože se letos docela přemnožili a lítaj přes silnici jako splašený. Poděkoval a ohleduplně vybíral zatáčky na klikatý cestě, kterou chodím každej všední den alespoň dvakrát denně, do školy a zpátky.
Příspěvků: 0