Můj debut
Kdo učí ptáky zpívat
Sbírka Jiřího Žáčka Kdo učí ptáky zpívat vyšla v nakladatelství Šulc-Švarc (2020), s ilustracemi Josefa Velčovského, k potěše poezie milovné společnosti nezklame. Villonská ostrá slova: V třicátém roce mého žití, ne zbrklého, ne zmoudřelého, bylo mi hanbu na dno píti, a kdo strůjcem toho všeho?! Porta Bohemica otevírá pohledy líbezné, stačí otevřít knihu básníka a ponořit se s ním do jeho čisté duše.
Vysměj se světu od srdce, za všechny lži a plané sliby, za proroky a mudrce, za všechna ale, možná, kdyby. Žáček si půjčuje verš Pietra Aretina, protože společně s ním: S husím brkem v ruce a několika archy papíru se dokáží vysmát celému vesmíru. V následující básni Óda na ptáky básník volá: Máte můj obdiv, banda ptačí, odvážní lovci, pilní sběrači. Ano, šponujeme se, dmeme pýchou a příroda pod našimi pokusy hyne, leda pyšný neurválek a dutohlav staví se nad zákon trvalé hodnoty – života vezdejšího. Jiří Žáček dobře ví, že Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic… Čemu nás učí básně – ptát se… Důvěra básníka v člověka roste. Vidět Neapol a zemřít, vidět Tahiti a obživnout… Čekají nás výpravy za poznáním slova i myšlenky k následování! Číst, vytrvat, toť vše, co je k tomu třeba.
Silná je báseň Po Osvětimi. Žáček v ní hovoří s německým filozofem, který napsal. „Psát básně po Osvětimi je barbarství, prohlásilTheodor Ludwig-Adorno a Žáček mu odpovídá: Jak zoufale se mýlí!(š) Právě po Osvětimi je potřeba psát básně. Proti barbarům.
Básník je kentaur s dívčí duší… Dozvíš se, čtenáři, Kdo je kdo. Poznání nám může prospět v kritickém uvažování o planetě – nebojme se popustit uzdu fantazie, buďme spolu sami v bezesném zajetí přítočné reality. Buďme k druhým shovívaví, přátelští – nevíme kam budou směřovat naše kroky, nevíme narazíme-li na brod naděje, netušíme, budeme-li vystaveni hrdinství, a jak se zachováme. Vždyť jedovatá slova jsou trosky pro vztahy!
Jak líbá mladá dívka – Líbá tak zlehka, zlehounka, jako když motýl usedne na rty… Ale Žáček ví, že láska má mnoho podob. Hrubost se zmocňuje souputníka, láska je prodejná, vražedná, úlisná, zmítající se v době prodeje všeho – i všech! Ty že se střelíš do spánku? Leda tak špuntem od šampusu, a pak si šlehneš marjánku a budeš dávat pac a pusu…
A v dalších básních se Jiří Žáček vrací k přírodě a připomíná- Řeka přece patří všem! Páchají se trestné činy na přírodních zdrojích – a starci v lavicích vyvolených mlčí.
Ale básník jako by byl se vším již vyrovnán. Nirvána. Chtěl bych mít malý vinohrádek, a u něj sklípek, kde je chládek, kde se dá pít až do rána. Ke štěstí je cesta krátká, jsi-li člověk pravdivý. Ale v zápětí tomu tak není, nepoddává se a varuje.
Káně. Na nebi visí tečka – káně. Co střeží? Skládku za tratí? Možná že střeží zemi Páně, kterou Pán zítra zatratí.
Žáček si uvědomuje, jak globalizovaný svět postupně rozpouští poezii do byznysu. Básníci vymřeli. A místo básní zbudou reklamní slogany. Inteligentní básník se ale drží nejstarších hodnot na zemi: Žít jako žijí lidé prostí s nadějí, s láskou, s upřímností; buď i sám k době laskavý, a celý svět se uzdraví.
Mít čas k odpovědím života. Važ slova, činy, lásku, i nenávist, a vrať se k poezii.
---
Naslouchání
Víš, jakou řečí mlčí země?
O čem si zpívá vítr z hor?
Proč jarní řeka hučí temně,
když pádí za obzor?
Naslouchej tichu celou duší,
abys byl světu blíž.
A proč ti srdce v těle buší – víš?
Óda na ptáky
Máte můj obdiv, bando ptačí,
odvážní lovci, pilní sběrači
v světě, kde každý každého rád přechytračí,
vynalézaví stavitelé hnízd,
krmiči mláďat, která musí jíst,
piloti dálkových i vyhlídkových letů,
hledící s nadhledem a láskou na planetu,
vždy čilí, neúnavní, veselí,
od rozbřesku až do soumraku v jednom kole,
bez dovolených, svátků, nedělí,
a žádné kafíčko a cigárko a štamprli si nedáte –
a vy si ještě zpíváte!
Noční déšť
Májový déšť se spustil shůry,
drze ti šplíchá na ňadra.
Zmokly mi všechny noční můry,
má věrná eskadra.
Ráno je budu lovit z louží,
sušit a křísit, ať jsou fit,
ať kolem nás dvou pěkně krouží
a střeží noční klid.
...
Příspěvků: 0
