Na návštěvě u Vladimíra Ulricha

Helmut Wanner, Regensburg

 

Je tolik nikým nevyslyšených proroků, tolik zpěváků bez obecenstva. Většinou posedávají v rohu nějaké té své kavárny, drží si malé kroužky a jsou ostatním k smíchu. Proč by tedy měl svět znát spisovatele Vladimíra Ulricha? Jemu však na svém postavení asi moc nezáleží, když tvrdí: "Tvořím si sám svůj vlastní vesmír." 

Od roku 2000 píše tak říkaje v jednom kuse. Většinou ho múza líbá až večer. Ulrich se nestal profesorem slavistiky ani manželem, jak kdysi doufal, zato zplodil již devět knih. Desátá, „Povídání o Pepíčkovi" (Die Erzählung von Pepitschek), se právě rodí. Vzhledem k tomu, že se mu ještě nedostalo veřejné pocty, ctí sám sebe tím, že  svá díla doma v knihovně staví mezi těmi Pavla Kohouta a Salmana Rushdie. Lze si je vypůjčit v Bavorské státní knihovně nebo objednat v Amazonu, kde má Ulrich svou autorskou stránku. Čtenáři však o něm nevědí. Neznají tak vyprávění vozíčkáře, který se naučil znovu chodit na Svatojakubské poutní cestě, nevyslechnou si zpověď válečného zločince z jugoslávské občanské války a nedozví se nic o dvojí existenci sociálního příjemce z bavorského Řezna a jeho sejfech ve Vídeňských bankách. A třeba je tomu tak i lépe.

 

Notebook se zlatou ořízkou

 

Ulrich promoval na téma recepce české literatury v německy mluvících zemích. Ví tak, že člověk musí bubnovat, aby ho bylo slyšet. Na to ale s humorem resignoval: „Jsem zbytečný člověk. Ať umím cokoliv, nikdo to nepotřebuje.“  Přesto píše dál a staví lidem, kteří mu zkříží cestu, literární pomníky. Hned po plachtění je mu psaní nejlepší zábavou. Doma ve svém podkrovním bytě na západě Řezna si otevře láhev červeného vína, položí nohy na lenošku, upije a píše do notebooku. Je šťastný sám s sebou. V každé knize tak vězí dobré kapky a na konci každé autorské noci stojí odměna. Z notebooku se zlatou ořízkou mu mladý ženský počítačový hlas přečte jeho text. 

 

Navzdory potrhané profesní minulosti Ulricha hmotné starosti zřejmě netrápí. Žije skromně, není příliš společenský. Znají ho snad jen lidé z obchodu, kam chodí nakupovat, nebo v posilovně. Křesťanská sociální strana snad ještě ani nezjistila, že ji už před lety opustil. Kořenem mu je jeho vlastní myšlenkový svět. Na obraze krajinky nad psacím stolem, dědictví po rodičích, je vidět typicky azurové nebe Jizerských hor. "Domov," říká Ulrich, „má být všudypřítomný.“ Narodil se po válce v Jablonci nad Nisou v českoněmecké rodině. Otec se svými obleky na míru a fajnovou obuví brzy rodinu opustil. Ulrich zůstal sám s matkou v chudých poměrech. Po ruské okupaci využil příležitosti a odešel studovat do Bavorska. V krvi má ale gen Bohumila Hrabala. „Pro spisovatele je určitě dobré, když se narodí v Čechách,“ tvrdí Ulrich. „V Čechách dějiny dělaly kotrmelce, proto jsou plné absurdních postav.“ Hrabal (1914-1997), syn pivovarníka, viděl svět diamantovým okem fantazie a Ulrich měl kdysi štěstí se s ním seznámit.

 

Neúspěšný experiment  

 

Od svého vzoru Ulrich převzal metodický přístup. „Hrabal o sobě říkal, nejsem spisovatel, jsem zapisovatel. Sedím tak někde v hospodě a poslouchám, co se vedle mluví. A když se potom vrátím domů, tak si místo abych šel spát sednu a zapíšu, co jsem slyšel." 

 

Po pádu železné opony v roce 1989 se literární vědec Ulrich nechal nalákat do Východního Německa, aby tam vedl školní nakladatelství. Experiment se sice nezdařil a nakladatelství zkrachovalo, Ulrich však nešel domů s prázdnýma rukama. Výtěžkem byli „Břídilové“ (Die Versager) coby satirické svědectví o „nezištné budovatelské pomoci“ chudým východním Němcům. Ulrich knihu napsal ve stínu občanské války v koutě restaurace někde na Jadranu. Její bosenský vlastník, těžce nemocný, se mu přitom vyzpovídal ze svých hříchů. Zpověď válečného zločince Ulrich později proměnil v román „Nemila“ (Die Ungeliebte), psaný v první osobě. Podobný literární pomník postavil i výstřednímu „panu baronovi", s kterým se kdysi spřátelil na univerzitě. Pán s kloboukem a v rukavicích studující ještě ve stáří slavistiku a romanistiku, aby si mohl v originálu číst existencialistickou filozofii, vegetoval ve středu Řezna na 18 metrech čtverečních a v Budapešti panoval jako „pan baron“ ve vlastním pětipokojovém bytě. Do Vídně se pak Ulrichem nechával vozit, aby se tam v bankovním sejfu „kochal pachem svých peněz“. 

 

Pan baron asi nějak odbarvil a Ulrich sedá každoročně do své vyblýskané černé mercedesky, aby na nejhezčí pláži Toskánska, v Marině di Pisa, dělal tajemného umělce. Pro hoteliéra je Vladimír Ulrich německý spisovatel, který se každoročně na čtyři týdny stěhuje do svého pobřežního bungalovu, aby tam tvořil. Tento rok se vrátil domů velkou kapitolou "Pepíčka", skoro dětskou knihou pro dospělé, kde „zvěčňuje“ svého bratrance. Název kapitoly:„Jak Bůh stvořil člověka a ďábel rajtoval indiána.“

 

Zázrak na pouti

 

Přestože Vladimír Ulrich dělá chladnokrevný dojem cizího legionáře, schytal to těžce kdysi v 90. letech ve Slovinsku, kde měl tragickou motocyklovou nehodu. Po cestě ho vzala dvě auta do kleští, zadavatele nikdy nezjistili. Skoro rok strávil v kolečkovém křesle v benediktýnském klášteře v Rohru, kam ho opat vzal. Tehdy si slíbil, bude-li ještě jednou moci chodit, půjde pěšky na pouť do Santiaga de Compostela. „Milion kroků, a žádný z nich bezbolestný." Ale stal se zázrak. „Potom už jsem mohl nejen chodit, ale dokonce i běhat.“ Napsal o tom 467 nelítostných stránek. „Až na konec světa“ (Bis ans Ende der Welt) je kniha, která čtenáře zaujme od první stránky.

 

Řezenský nakladatel Friedrich Pustet tvrdí, že se mu kniha líbila víc než ta všude známá  od Hape Kerkeling. Přesto ji nevydal, i když  z ní dýchá „Don Camillo a jeho ovečky“ italského autora Giovannino Guareschi. „Někde po cestě jsem začal hovořit s Pánem a od Kaufbeurenu mě pak skutečně doprovázel,“ říká Ulrich. Modrý tanzanitový křížek, zachycený zlatem, který si kdysi přivezl s Kilimandžára, na něm od té doby září o to silněji. „Lidé mě kvůli tomu někdy oslovují.“