Na návštěvě u Vladimíra Ulricha

Helmut Wanner, Regensburg

 

Je tolik nikým nevyslyšených proroků, tolik zpěváků bez obecenstva. Většinou posedávají v rohu nějaké té své kavárny, drží si malé kroužky a jsou ostatním k smíchu. Proč by tedy měl svět znát spisovatele Vladimíra Ulricha? Jemu však na svém postavení asi moc nezáleží, když tvrdí: "Tvořím si sám svůj vlastní vesmír." 

Od roku 2000 píše tak říkaje v jednom kuse. Většinou ho múza líbá až večer. Ulrich se nestal profesorem slavistiky ani manželem, jak kdysi doufal, zato zplodil již devět knih. Desátá, „Povídání o Pepíčkovi" (Die Erzählung von Pepitschek), se právě rodí. Vzhledem k tomu, že se mu ještě nedostalo veřejné pocty, ctí sám sebe tím, že  svá díla doma v knihovně staví mezi těmi Pavla Kohouta a Salmana Rushdie. Lze si je vypůjčit v Bavorské státní knihovně nebo objednat v Amazonu, kde má Ulrich svou autorskou stránku. Čtenáři však o něm nevědí. Neznají tak vyprávění vozíčkáře, který se naučil znovu chodit na Svatojakubské poutní cestě, nevyslechnou si zpověď válečného zločince z jugoslávské občanské války a nedozví se nic o dvojí existenci sociálního příjemce z bavorského Řezna a jeho sejfech ve Vídeňských bankách. A třeba je tomu tak i lépe.

 

Notebook se zlatou ořízkou

 

Ulrich promoval na téma recepce české literatury v německy mluvících zemích. Ví tak, že člověk musí bubnovat, aby ho bylo slyšet. Na to ale s humorem resignoval: „Jsem zbytečný člověk. Ať umím cokoliv, nikdo to nepotřebuje.“  Přesto píše dál a staví lidem, kteří mu zkříží cestu, literární pomníky. Hned po plachtění je mu psaní nejlepší zábavou. Doma ve svém podkrovním bytě na západě Řezna si otevře láhev červeného vína, položí nohy na lenošku, upije a píše do notebooku. Je šťastný sám s sebou. V každé knize tak vězí dobré kapky a na konci každé autorské noci stojí odměna. Z notebooku se zlatou ořízkou mu mladý ženský počítačový hlas přečte jeho text. 

 

Navzdory potrhané profesní minulosti Ulricha hmotné starosti zřejmě netrápí. Žije skromně, není příliš společenský. Znají ho snad jen lidé z obchodu, kam chodí nakupovat, nebo v posilovně. Křesťanská sociální strana snad ještě ani nezjistila, že ji už před lety opustil. Kořenem mu je jeho vlastní myšlenkový svět. Na obraze krajinky nad psacím stolem, dědictví po rodičích, je vidět typicky azurové nebe Jizerských hor. "Domov," říká Ulrich, „má být všudypřítomný.“ Narodil se po válce v Jablonci nad Nisou v českoněmecké rodině. Otec se svými obleky na míru a fajnovou obuví brzy rodinu opustil. Ulrich zůstal sám s matkou v chudých poměrech. Po ruské okupaci využil příležitosti a odešel studovat do Bavorska. V krvi má ale gen Bohumila Hrabala. „Pro spisovatele je určitě dobré, když se narodí v Čechách,“ tvrdí Ulrich. „V Čechách dějiny dělaly kotrmelce, proto jsou plné absurdních postav.“ Hrabal (1914-1997), syn pivovarníka, viděl svět diamantovým okem fantazie a Ulrich měl kdysi štěstí se s ním seznámit.

 

Neúspěšný experiment