Amerikána v Praze

Nigerijská spisovatelka působí na americký tisk jako rozbuška. Na každé titulní straně literárních rubrik můžeme spatřit její sebevědomou tvář, na největších módních přehlídkách světa modelky předvádějí tričko s jejím sloganem We should all be feminists, a také na pultech českých knihkupectví na nás svítí ze zbrusu nově přeloženého románu Amerikána její jméno. Tak se dostává světová diskuse i na českou scénu. 

Chimamanda se narodila v roce 1977 v Nigérii, kde také vyrůstala. Začala studovat medicínu ve městě Nsukka. V devatenácti letech se rozhodla odjet do Spojených států studovat politologii a komunikaci. Jako talentovaná studentka získala i přestižní magisterský titul z Yale University a absolvovala doktorské programy na slavných univerzitách v Princetonu a Harvardu. 

Literární kariéru začala jako mnoho jiných autorů psaním poezie. V šestadvaceti letech vydala první román Purple Hibiscus (Purpurový ibišek), další kniha Půl žlutého slunce (Half of a Yellow Sun, 2006),vychází o tři roky později. Zápletky obou románů se dotýkají nigerijských témat. Půl žlutého slunce se odehrává v letech 1967–1970 během nigerijské občanské války a byl posléze i zfilmován známým nigerijským umělcem Biyi Bandelem. Spojení autentické předlohy a talentovaného režiséra přineslo silný snímek, jenž získal řadu ocenění.

Filmová sláva však tvorbu Chimamandy neshodila do kulturního mainstreamu. Její romány jsou silnou výpovědí současných nálad amerických obyvatel s africkými kořeny. Byly nominovány na nespočet cen. Autorka získala například British Book Award nebo Commonwealth Writers‘ Prize. Třetí kniha, sbírka povídek – The Thing Around Your Neck ji již nesmazatelně vytesala do spisovatelského kamene. 

Román Amerikána vyšel před několika týdny v českém překladu Petra Štádlera v nakladatelství Host. Spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie strávila většinu svého dospělého života ve Spojených státech. Vždy byla v pozici společenského pozorovatele, což jí dávalo skvělý základ pro schopnost srovnání poměrů ve Spojených státech a africké Nigérii. Toto téma se tak stalo hlavním leitmotivem románu Amerikána. 

Amerikánaje sociální satira zabalená v romantickém papíru. Ifemelu a Obinze se do sebe zamilují na střední škole a chtějí pokračovat i na vysokou, ovšem jejich vzdělání přetne univerzitní stávka. Obinze se vydá pod falešným jménem do Londýna, kde si vydělává uklízením toalet a snaží se získat občanství předstíranou svatbou. Ifemelu se usídlí ve Spojených státech, kde získá částečné stipendium na studium univerzity ve Philadelphii, ale nemá dostatek peněz na celé školné, v nejslabší chvíli tak sklouzne k prostituci. Obinze a Ifemelu nechávají stát ladem své relativně privilegované životy v Nigérii. Neemigrovali z nějakého zoufalství, ale spíše z potřeby uniknout tíživé letargii „nemít na výběr“. Jejich plánem je vrátit se k sobě, jen co si každý sám něco vydělá. Věci se samozřejmě neodehrají tak, jak si naplánují. 

„Otázka sociální privilegovanosti není o tom, jak to cítíš ty sám, ale jak s tebou jedná okolní svět. Je o nepatrných ale i očividných situacích, se kterými se ztotožníš a přijímáš je,“ řekla autorka v rozhovoru pro americkou statnici Channel 4. 

S esejí We should all be feminists (Všichni bychom měli být feministy), kterou četla na konferenci TEDx v roce 2014, sklidila velký úspěch. Byla ihned publikována a stala se doslova bestsellerem. Možná i díky tomu, že ve švédském překladu byla distribuována všem šestnáctiletým středoškolákům. V roce 2016 se feministické téma dostalo dokonce na největší přehlídková mola módního domu Dior, kdy jeho kreativní ředitelka Maria Grazia Chiuri oblékla modelky do jednoduchých unisex triček s nápisem We should all be feminists. Na Chimamandu Ngozi Adichie se sesypala kritika za to, že využívá feminismus pro svůj marketing. „Takovým poznámkám se vždycky musím jen smát. Kdyby nebylo mé feministické nálepky, prodalo by se v Nigérii o mnoho tisíc výtisků více, takže to s marketingovou strategii opravdu nemá nic společného,“ řekla Adichie. V rozhovoru na stránkách The Guardian k tomu uvedla: „Minulý rok v rámci jedné diskuse v Nigérii se přihlásil mladík, který mi sdělil: ‚Dříve jsem vás miloval, četl všechny vaše knihy. Ale od té doby, kdy začala celá ta feministická vlna a co jste začala propagovat gaye, si už nejsem svým vztahem k vám jistý. Jak si chcete udržet náklonnost lidí, jako jsem já?‘“ 

A nejen v konzervativní Nigérii se proti ní obrací vlastní aktivistické snahy. Zaznamenala změnu atmosféry i mezi svými americkými přáteli. Chimamanda se sama nepovažuje za Američanku, takže ani Spojené státy nepokládá za svou vlast. „Ale Ameriky si opravdu vážím,” komentuje spisovatelka. A dokládá to i svým smyslem pro společenskou angažovanost. „Americká demokracie ještě nebyla takhle pokoušena. Nyní mi to v některých okamžicích připomíná Nigérii. Je to ten pocit politické nejistoty, který moc dobře znám a nemám jej ráda. Protože v USA jde o víc, jsou totiž tak silné, že jejich chování ovlivňuje i všechny ostatní.“