Televizní Spiknutí proti Americe zrazuje Philipa Rotha – se skvělým výsledkem

Pokusy převést prózu Philipa Rotha na film končily zpravidla neúspěchem u odborného i širšího publika. Za výjimku bylo doposud možné považovat snad jen filmové zpracování novely Umírající zvíře, vizuálně lyrický snímek režisérky Isabelle Coixet, který se v originálu jmenuje Elegy (Elegie). Zdá se, že zbrusu nová televizní varianta románu Philipa Rotha Spiknutí proti Americe, dílo scenáristy Davida Simona a producenta Eda Burnse, má, co do kvality, potenciál zařadit se po bok filmového Umírajícího zvířete. Již první epizoda minisérie (odvysílána 16. 3.) si vysloužila pochvalné recenze. Americký profesor Jacques Berlinerblau, přispěvatel webu zabývajícího se literaturou Literary Hub, uvádí svou recenzi větou, že už po zhlédnutí prvního dílu se odvažuje tvrdit, že máme co dočinění s tou vůbec nejlepší adaptací Philipa Rotha.

Proč jsou Rothovy prózy pro filmaře nanejvýš obtížnou látku? Nejspíš proto, že se autor noří hluboko do horečných myslí svých (obvykle mužských) protagonistů. Jen těžko můžeme vzít Rothovy upovídané postavy a jejich bez ustání šrotující mysli a nechat je hodiny mluvit na filmovém plátně. Ich forma a forma vnitřního monologu, které Roth s oblibou využívá, jsou prostředky primárně literární. Neuvážené použití vnitřního monologu ve filmu zlomilo vaz nejednomu scenáristovi a režisérovi. „Být věrný tomuto typu vyprávění by vyžadovalo voice-over," řekl scenárista minisérie Spiknutí proti Americe David Simon deníku New York Times a dodal, že „počet dobrých filmů s voice-overem by se dal spočítat na prstech dvou rukou." V tomto poněkud „hollywoodském" pohledu na věc s ním sice můžeme nesouhlasit, jisté ale je, že Spiknutí proti Americe odmítnutí voice-overu prospělo.

Fakt, že „hlas" je jednou z Rothových nejsilnějších stránek, představuje pro filmaře trvalé dilema. Tohle napsal Rothovi v osobním odpise jeho souputník, spisovatel John Cheever po přečtení rukopisu románu Profesor touhy (1977): „Přečetl jsem prvních pár odstavců z tvé knihy a hned volám na Mary: Tenhle Roth – ať už je to kdokoliv – má jeden z nejpůsobivějších hlasů, se kterými jsem se za dlouhá léta setkal. Nemyslím tím styl, myslím „hlas" – něco, co začíná někde v podkolenních jamkách a dosahuje daleko nad hlavu."

Scenárista David Simon „hlas" nedávno zemřelého autora ztišuje dvěma chytrými způsoby. Nejprve se zbavuje romanopiscovy stálé, vznášející se přítomnosti. V knižní předloze vypráví příběh plíživé proměny Spojených států v diktaturu postava malého chlapce jménem Philip Roth. S podobným kombinováním autobiografie a fikce experimentoval autor už na začátku 70. let. „Já" ještě posílil v pozdních letech 80. a úplně se odvázal v knize Operace Shylock z roku 1993 (postmoderní koláži, která zkoumá stav Izraele v době procesu s Johnem Demjanjukem, nechvalně proslulým dozorcem z nacistických koncentračních táborů). Jedná se o auto-fikční orgie, v nichž figuruje ne jedna, ale rovnou dvě postavy jménem Philip Roth. Kritici, kteří už předtím autora obviňovali z toho, že píše jen slabě zamaskované autobiografie, byli dočista znechuceni. Spisovatel a kritik John Updike napsal tak opovržlivou recenzi, že, jak tvrdí Rothova exmanželka Claire Bloom, přivedla Rotha do blázince. V následujících 12 letech tak Roth autobiografické prvky ve svých knihách mírnil – aby „Philipa Rotha" opět vzkřísil ve Spiknutí proti Americe (2004).

Simonova „de-Rothovaná" adaptace jejímu prvnímu recenzentovi profesoru Berlinblauovi „jen potvrdila, jak byla forma pseudo-autobiografie zbytečná." Tvůrci filmu malého Philipa Rotha přejmenovali na Philipa Levina. Dalším zdařilým krokem tvůrců je zmnožení hledisek. Postavy, které v knize vystupují jako vedlejší, se osvobozují z limitů dětského hlediska, získávají hlubší význam, a v důsledku i „hlas". Oslabením hlavní postavy románu (a jeho autora), tvůrci získávají svobodu a mohou se soustředit na ten bezpočet nosných myšlenek, které příběh skýtá. A Rothovy myšlenky jsou bezpochyby stejně působivé jako jeho „hlas". Roth opravdu rozuměl americké společnosti a dovedl ledacos předvídat. Snad ani ne příchod Donalda Trumpa (jak dnes někteří věří), co ovšem viděl nebývale jasně, byla tvrdošíjná, věčná přítomnost jistého typu Američana.

Tihle Američané jsou bílí křesťané a věří, že všichni ostatní by měli držet hubu a krok nebo raději vůbec nebýt. Roth nebyl bezchybným sociálním kritikem. Jeden z recenzentů Spiknutí proti Americe mu např. vyčetl, že v apokalyptickém narativu chybí téma útlaku černých. Nicméně, popsat, vystihnout takového „bílého křesťanského Američana" uměl Roth dokonale.

Román Spiknutí proti Americe je plný provokací a úvah, kterým standardní formát 90 – 120 minutového filmu nemůže stačit. Pro adaptování Rotha se zkrátka více hodí televizní, dlouhometrážní forma. Šest hodin času se zdá být dobrým předpokladdem pro to, aby byla zlomena „kletba nezdařilé adaptace". Scenárista Simon má například prostor ukázat nám otřesné montáže válečných záznamů a vytěžit tak opomíjený motiv románu – vysílání zpravodajských týdeníků v kinech, domech zábavy. Střihové propojení hrůzných záběrů z války a drobných událostí každodenního života protagonistů vytváří působivý kontrast „malých" a „velkých" dějin, jenž je příznačný i pro knihu. Z vývoje příběhu tušíme, že nezůstane u rvačky židovských kluků s místními „nácky" a že otevřená válka brzy nebude jen záležitostí stříbrného plátna.

Ze všech rozhodnutí tvůrců zradit předlohu je zřejmě nejvýraznější jejich přístup k ženským postavám. Od knihy Portnoyův komplex (1969) si Roth nese pověst spisovatele, který črtá povrchní ženské charaktery. Mnohokrát byl veřejně nařčen z misogynie. Tato debata se vede po desetiletí. Matka Philipa Levina, kterou hraje Zoe Kazan, je židovskou ženou na pomezí starých náboženských tradic a masivního nástupu sekularizace, která má navždy proměnit americký judaismus. Scenárista se zdá připravený doopravdy rozvinout tuto i ostatní ženské postavy – další odklon od mistrovy předlohy.

Úvodní scéna z televizní adaptace Spiknutí proti Americe ukazuje Philipa, jak píše křídou na chodník, pobíhá sem a tam, až se zaplete mezi dívky skákající na chodníku panáka. „Uhni, Philipe, překážíš!" křičí jedna z dívek. Zdá se, že si tvůrci minisérie uvědomili, že by sám velký autor mohl překážet svému vlastnímu dílu a odkazu a rozhodli se to nedopustit.

Pokud patříte k předplatitelům HBO GO, můžete kvalitu televizní adaptace (dostupné s českými titulky) posoudit sami.

.

.

Philip Roth
Philip Roth se narodil v roce 1933 v New Jersey, v židovské rodině, jejíž předci pocházeli z polské Haliče. Do literatury vstoupil již v padesátých letech povídkovou sbírkou Goodbye Columbus (Sbohem, město C), z dalších románů přeložených do češtiny můžeme zmínit Pražské orgie (1988) Americkou idylu (2005) nebo poslední Nemesis (2013).

Jako jeden z nejvýraznějších spisovatelů druhé poloviny 20. století se Philip Roth zabýval odhalováním vlastního "já" s pomocí tváří, masek, alter eg i (pseudo)autobiografických verzí vypravěčů a zároveň hlavních postav svých románů, ve kterých vyvstávají základní otázky osobní identity, co znamená být Američan, Žid, spisovatel, muž...

Philip Roth byl spjat i s východoevropskou literaturou, zabýval se například haličským spisovatelem Bruno Schulzem. V roce 1972 přijel Philip Roth do Prahy, kde se setkal s českými zakázanými autory (později napsal také román Pražské orgie), po návratu do USA se ale i nadále stýkal s českou emigrantskou komunitou a podílel se na vydávání českých děl v edici Penguin (mimo jiné i Kunderových románů).

Roth za své knihy získal Man Bookerovu cenu, Pulitzerovu cenu, dvě National Book Awards (americké Národní knižní ceny) a byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Přes oslavovanou i haněnou kontroverzi svých knih byl Phillip Roth výjimečným prozaikem, satirikem, ale i filosofem – do problematiky nejednoznačných identit a uchopení sebe sama projektoval širší pojetí jedince ve společnosti, etnické sebeurčení, prolínající se trauma osobní i kulturní paměti. Zemřel v roce 2018 ve věku 85 let.

Philip Roth (vpravo) s básníkem Michaelem Marchem na 57 Avenue v New Yorku

Text vznikl s využitím článku Jacquesa Berlinerblaua pro web Literary Hub ze dne 23. 3. 2020.